ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3488.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 3488/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně Š. P. , zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 8A, o určení vlastnického práva k nebytovému prostoru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 168/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2012, č. j. 12 Co 536/2011-491, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (odvolací soud) ze dne 26. 10. 2012, č. j. 12 Co 536/2011-491, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) ze dne 18. 4. 2011, č. j. 11 C 168/2001-468, ve znění usnesení ze dne 2. 5. 2013, č. j. 11 C 168/2001-510, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí „jiného nebytového prostoru č. 2736/25 se spoluvlastnickým podílem o velikosti 43/1823 na společných částech domu a pozemcích, vše zapsáno na listu vlastnictví 11250 pro Katastrální území Ú., obec Ú., okres Ústí nad Labem v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště v Ústí nad Labem“ (dále jen „nebytový prostor“ nebo „vestavba“), určil, že vlastníkem nebytového prostoru je žalovaný; změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.” (čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), a protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná proti rozhodnutím vydaných do této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a není významné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Dovolatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že předmětná vestavba není samostatnou věcí. Tato otázka však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000, ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2314/2005). Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, 26 Cdo 2402/2009 a 28 Cdo 436/2007 je – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému stavu v dané věci – nepřípadný.
Dovolatelka nesouhlasila ani s odvolacím soudem, že pro závěr, kdo je vlastníkem nebytového prostoru (vestavby), není významná otázka existence dobré víry při výstavbě na straně její právní předchůdkyně. Jestliže se vestavba stala součástí (původního) domu (viz výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu), nemohla být předmětem občanskoprávních vztahů, a proto k ní ani nemohla právní předchůdkyně dovolatelky nabýt vlastnické právo. Poukazuje-li dovolatelka na judikaturu aplikující dobrou víru a dobré mravy při nabývání vlastnictví, pak přehlíží, že vždy měla být předmětem vlastnictví samostatná věc, nikoliv součást věci.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu pak dospěla i k závěru, že podání žaloby o určení vlastnictví (zásadně) nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák., neboť taková žaloba nesměřuje k výkonu práva, ale k tomu, aby deklaratorním rozhodnutím soudu bylo určeno vlastnictví ke sporným věcem. Nejde o výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který má na mysli §3 odst. 1 obč. zák., ale o uplatnění procesního práva na určení existence práva nebo právního vztahu podle §80 písm. c/ o. s. ř. (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 429, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4000/2008).
Přípustnost dovolání tedy nelze z pohledu uplatněných dovolacích námitek dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2014
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu