ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.3631.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 3631/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v exekuční věci oprávněné Intrum Justitia Czech, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, IČO 27221971, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti povinné D. B., dříve K. , zastoupené Mgr. Ivo Suchomelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 2045/1, pro 229.921,90 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 48 EXE 2634/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015, č. j. 9 Co 256/2015-59, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015, č. j. 9 Co 256/2015-59, v části výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 1. 2015, č. j. 48 EXE 2634/2012-42 v části výroku, kterým se zamítá návrh povinné na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 7. 2012, č. j. 48 EXE 2634/2012-16, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 1. 2015, č. j. 48 EXE 2634/2012-42, v části výroku, kterým se zamítá návrh povinné na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 7. 2012, č. j. 48 EXE 2634/2012
-16, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 19. 7. 2012, č. j. 48 EXE 2634/2012-16, nařídil exekuci na majetek povinné podle rozhodčího nálezu Mgr. Michala Wiedermanna ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. R – P 6962/2012, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 229.921,90 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně z částky 229.921,90 Kč od 18. 1. 2012 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení – rozhodčí poplatek ve výši 540 Kč, a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Ondřej Mareš, Exekutorský úřad Litoměřice.
Usnesením ze dne 28. 1. 2015, č. j. 48 EXE 2634/2012-42, Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) zamítl návrh povinné na zastavení a odklad exekuce s odůvodněním, že mezi účastnicemi došlo k uzavření platné „rozhodčí doložky“, z níž je patrné, „kdo z uvedených osob má spory rozhodovat samostatně“.
K odvolání povinné Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) usnesením ze dne 29. 4. 2015, č. j. 9 Co 256/2015-59, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla dne 14. 11. 2010 uzavřena platná rozhodčí smlouva, která obsahuje dostatečně konkrétní a transparentní pravidla pro určení osoby rozhodce, jestliže obě účastnice měly možnost výběru z šesti vyjmenovaných rozhodců. Rozhodčí smlouva byla sjednána samostatně, proto není v exekučním řízení třeba zkoumat v rámci posouzení její platnosti též platnost současně adhezním způsobem uzavřené dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem, která tak mohla být posuzována pouze v nalézacím rozhodčím řízení. Uzavřel, že oprávněnou vybraný rozhodce Mgr. Michal Wiedermann, který byl v rozhodčí smlouvě účastnic výslovně uveden jako jeden z rozhodců, byl nadán pravomocí vydat výše označený rozhodčí nález, jenž tak z tohoto pohledu je způsobilým exekučním titulem předpokládaným v ustanovení §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Důvody pro zastavení a odklad exekuce tak nejsou dány.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Namítala neplatnost účastnicemi uzavřené dohody o uznání dluhu a splátkovém kalendáři, jejíž součástí je dohoda o smluvní pokutě, pro rozpor s dobrými mravy a obcházení zákona dle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť byla uzavřena za situace, kdy oběma stranám bylo zřejmé, že závazek nebude včas splněn. Dovozovala rovněž neplatnost rozhodčí smlouvy, která byla na tuto dohodu přímo navázána (oba dokumenty byly uzavírány zároveň jako fakticky neoddělitelné), pro její adhezní charakter, když spotřebitel nemohl ovlivnit výběr šesti rozhodců v rozhodčí smlouvě uvedených. Měla za to, že taková rozhodčí smlouva je ujednáním, jenž způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele ve smyslu ustanovení §55 a 56 obč. zák., a byla spotřebiteli vnucena včetně jmen rozhodců, kteří jsou ekonomicky závislí na oprávněné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním výslovně „v celém rozsahu“, z jeho obsahu však vyplývá, že zpochybňuje pouze usnesení odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce. Tou částí výroku usnesení odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl návrh povinné na odklad exekuce, se proto dovolací soud nezabýval [dovolání proti tomuto výroku ostatně není podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné]. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je v otázce posouzení pravomoci rozhodce opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že návrh na nařízení exekuce byl podán dne 29. 6. 2012 - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), ve zněních účinných do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 1. a čl. IV bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Na rozhodčí smlouvu uzavřenou 14. 11. 2010 je třeba aplikovat zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném do 29. 12. 2011 a ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
V dané věci je exekučním titulem rozhodčí nález ze dne 27. 3. 2012, č. j. R – P 6962/2012, vydaný rozhodcem Mgr. Michalem Wiedermannem (dále jen „rozhodce“), jímž žalované (povinné) byla uložena povinnost uhradit žalobkyni (oprávněné) pohledávku ve výši 229.921,90 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně z částky 229.921,90 Kč od 18. 1. 2012 do zaplacení, a náklady rozhodčího řízení zahrnující rozhodčí poplatek ve výši 540 Kč, to vše do tří dnů od nabytí právní moci rozhodčího nálezu. Rozhodce dovozoval svou pravomoc k vydání rozhodčího nálezu z rozhodčí smlouvy ze dne 14. 11. 2010, ve které se účastnice dohodly, že spory budou rozhodovány samostatně kterýmkoli z tam uvedených šesti rozhodců, kterému žalobce doručí svoji žalobu. Rozhodčí smlouva navazovala na téhož dne uzavřenou dohodu o uznání dluhu č. 3675432104 se splátkovým kalendářem, jejíž součástí byla Smluvní ujednání uvedená v příloze a podle níž se povinná zavázala zaplatit pohledávku oprávněné ve výši 214.789,66 Kč a smluvní pokutu 53.697,34 Kč, tedy celkem 268.487 Kč v šedesáti měsíčních splátkách po 4.475 Kč splatných vždy k 25. dni v měsíci. Obě smlouvy byly uzavřeny na předtištěných formulářích.
Jedním z kritérií, která soud zkoumá při nařízení exekuce, je i to, zda rozhodnutí či jiný titul, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc. Ustálená praxe dovolacího soudu dovodila, že je-li exekučním titulem rozhodčí nález, je soud povinen v exekučním řízení (v každém jeho stadiu) zabývat se otázkou pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod č. 92/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Pravomoc rozhodce je dána uzavřením platné rozhodčí smlouvy či doložky. Z judikatury dovolacího soudu dále plyne, že platnost rozhodčí doložky je nutno zkoumat nejenom z hlediska transparentnosti výběru rozhodce (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněného pod č. 121/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), ale je třeba důsledně posoudit i další okolnosti, za kterých k uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) došlo, a to především z pohledu, zda nejsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, dovodil, že nemá-li spotřebitel žádnou možnost v procesu uzavírání rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace je postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele – pokud chce dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru - pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce (rozhodců), pak nelze mít za to, že za takové situace byly naplněny podmínky pro ochranu spotřebitele coby (presumované) slabší smluvní strany. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, bez jakékoli možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se tak jednalo o stav obdobný formulářovým smlouvám. Soudy v těchto situacích proto musejí pečlivě posuzovat, zda takové rozhodčí doložky nejsou neplatné pro jednání příčící se dobrým mravům. K obdobným závěrům dospěl při posuzování podmínek vykonatelnosti rozhodčích nálezů i Ústavní soud (srov. nález ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).
Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) z tohoto hlediska platnost uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť se omezil pouze na posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru rozhodce, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně. Proto dovolací soud zrušil v příslušné části i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g o. s. ř.), příp. o nich bude rozhodnuto postupem podle §87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu