ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.366.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 366/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, IČO 44992785, zastoupeného JUDr. Františkem Mozgou, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 41, proti žalovaným 1/ L. D., 2/ J. D. , oběma bytem v Brně, Svatopetrská 18/417, zastoupeným Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 31, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 23/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2012, č. j. 19 Co 237/2011-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 2. 2011, č. j. 33 C 23/2010-20, uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku a zajištění přístřeší „byt II. kategorie, sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, situovaný ve 2. podlaží domu v B. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Zjistil, že žalobce jako vlastník domu a pronajímatel předmětného bytu doručil žalovaným dne 1. 11. 2006 a 9. 10. 2006 výpověď z nájmu předmětného bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“), spočívajícího v nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu v částce převyšující trojnásobek sjednaného měsíčního nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, že žaloba na určení její neplatnosti byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Brně (sp. zn. 17 C 42/2007), který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 19 Co 236/2008, a nabyl právní moci dne 18. 12. 2008, a že žalovaní předmětný byt i nadále užívají k bydlení. Dovodil, že nájemní poměr žalovaných k předmětnému bytu skončil uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty počítané od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi z nájmu bytu (§710 odst. 2 obč. zák.), tj. k 28. únoru 2007, že povinnost byt vyklidit jim vznikla od 19. 12. 2008 ( §711 odst. 4 obč. zák.) a že užívají byt bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobce (§126 odst. 1 obč. zák.). V souladu s ustanovením §712 odst. 5 obč. zák. vázal povinnost žalovaných byt vyklidit na zajištění přístřeší s odůvodněním, že se žalovanými sice žijí v bytě dvě nezletilé děti, ale nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání vyšší formy bytové náhrady s ohledem na pokračující nepravidelné hrazení nájemného i v letech 2008 a 2009.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 19 Co 237/2011-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že nájemní poměr žalovaných na základě výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. zanikl, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu a jsou povinni jej podle §126 odst. 1 obč. zák. vyklidit, a to ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák. po zajištění přístřeší. Ohledně námitky žalovaných, že ze strany žalobce jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, uzavřel, že podaná žaloba na vyklizení bytu výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nepředstavuje, neboť „žalovaní jsou dlouhodobými dlužníky plateb za byt (problémy s placením mají od roku 2005, své dluhy uhradili doposud jen částečně), přičemž dobrých mravů se nemůže dovolávat ten, kdo je porušuje“. Poukázal i na to, že „obec jako pronajímatel má stejná práva jako kterýkoli jiný pronajímatel a nelze jí uložit povinnost ubytovávat někoho, kdo za bydlení řádně neplatí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř a uplatňují v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že věc neposoudil z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., ačkoli tuto obranu proti žalobě vznesli. Navrhují, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že žalovaní se dovolávali použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. již v odvolacím řízení, odvolací soud se s jejich argumentací řádně vypořádal a jeho právní posouzení věci je v souladu s právními předpisy. Navrhl, aby dovolací soud „rozsudek odvolacího soudu potvrdil“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. Část první, Čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud věc řádně neposoudil z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nezpochybnili přitom správnost právního závěru, že užívají předmětný byt bez právního důvodu, a dovolací soud z něho proto vychází.
Podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V otázce aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v řízení o vyklizení bytu byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (vlastníka). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena.
V poměrech projednávané věci se dovolatelé ve prospěch aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. dovolávají povinnosti obce (žalobce) postarat se o své sociálně slabé občany a poskytnout jim součinnost při řešení problému dluhu na nájemném. Uvedené okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle §3 odst. 1 obč. zák. Je třeba především poukázat na to, že řádné placení nájemného je jednou ze základních povinností nájemce (§685 odst. 1 ve spojení s ustanovením §697 obč. zák.), kterou žalovaní dlouhodobě neplní. Pokud poukazují na povinnosti obce (žalobce), je třeba uvést, že i když obec má jako pronajímatel specifické postavení, nelze na ni zcela přesouvat zabezpečení bytových potřeb jejích obyvatel, a to zejména za situace, kdy se jí nedostalo za užívání jejího majetku (bytu) odpovídajícího protiplnění. O takovýto případ šlo i v souzené věci, kdy žalovaným zanikl nájemní vztah z důvodu výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného a vzniklý dluh dosud neuhradili. Po žalobci tedy nelze spravedlivě požadovat, aby mu byla odepřena ochrana jeho vlastnického práva (práva domáhat se vyklizení předmětného bytu).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil rozpor výkonu práva s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou, jestliže zohlednil nejen poměry dovolatelů, nýbrž i oprávněné zájmy žalobce (vlastníka), a jeho rozhodnutí proto z hlediska této právní otázky nemůže mít zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o. s. ř. a Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a náklady žalobce, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, nelze považovat za náklady účelně vynaložené s přihlédnutím k tomu, že jde o spor, který tvoří relativně běžnou agendu žalobce, jenž je statutárním městem a lze u něj presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu