ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.3838.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3838/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ J. V. a 2/ J. A. , zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 179/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009, č. j. 53 Co 477/2008-107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009, č. j. 53 Co 477/2008-107, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. dubna 2008, č. j. 52 C 179/2006-78, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 11, v 5. patře nemovitosti č. p. 576, č. or. 21, B. ul., P. 7, o výměře 20,40 m2” (dale jen “předmětný byt”, resp. “byt” a “předmětný dům”, resp. “dům”); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že V. D., dříve J. K. (od 1. února 1988 uživatel předmětného bytu a posléze /od 1. ledna 1992/ nájemce bytu), žil v předmětném bytě od roku 1988 s žalovaným J. A., že počátkem devadesátých let (v době, kdy byl V. D. ve výkonu trestu odnětí svobody) se k žalovanému J. A., do bytu přistěhoval žalovaný J. V., že po návratu V. D. z výkonu trestu odnětí svobody všichni tři v bytě trvale žili a společně uhrazovali náklady na své potřeby až do podzimu 2002, kdy V. D. z bytu odešel s tím, že se do něj již nevrátí, a že v té době sepsal V. D. se žalovanými listinu, v níž uvedl, že trvale opouští společnou domácnost. Dále mimo jiné zjistil, že V. D. se v roce 2003 dostal do finanční tísně, že v té době mu žalobkyně pomohla tak, že jej nechala bydlet na své chatě, že V. D. a žalobkyně uzavřeli dne 5. května 2003 písemnou dohodu o skončení nájmu předmětného bytu (dále jen „Dohoda o skončení nájmu bytu“) a že žalobkyně poskytla V. D. částku 4.000,- Kč jako odstupné. Vzal rovněž za zjištěno, že žalovaní nejsou vlastníky a ani nájemci jiného bytu.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaní, kteří neměli vlastní byt, žili s V. D. ve společné domácnosti nejméně od roku 1990 a že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti V. D. na podzim roku 2002 na ně přešlo právo nájmu předmětného bytu podle §706 odst. 2 (správně odst. 1) ve spojení s ustanovením §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti zdůraznil, že Dohoda o skončení nájmu bytu byla sepsána „nadbytečně“ , neboť v okamžiku jejího uzavření (5. května 2003) byli již nájemci předmětného bytu (v důsledku přechodu nájmu) žalovaní. Proto žalobu na vyklizení bytu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 53 Co 477/2008-107, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do dvou měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování přečtením spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 52 C 40/2007. V odůvodnění svého rozsudku pak mimo jiné uvedl, že „žalovaní věrohodným a přesvědčivým způsobem neprokázali, že by V. D. v listopadu 2002 předmětný byt natrvalo opustil, a neprokázali ani to, že v tomto okamžiku jejich soužití vykazovalo znaky trvalého životního společenství ve smyslu §115 o.z.“ Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž neuvěřil doplňující svědecké výpovědi V. D.; pokládal ji za „nevěrohodnou, motivovanou snahou( svědka ) pomoci svým někdejším přátelům“ . Podle jeho názoru přinejmenším od září 2002 společné bydlení žalovaných a V. D. již nemohlo být považováno za trvalé životní společenství ve smyslu §115 obč. zák., neboť tehdy V. D. dal zejména podáním žaloby na vyklizení bytu jednoznačně najevo, že s žalovanými bydlet nechce; jelikož „již napříště neměl v úmyslu sdílet společnou domácnost se žalovanými a … měl nového přítele, u kterého se víceméně zdržoval“ , bylo soužití žalovaných s V. D. od té doby pouhým společným bydlením. V této souvislosti konstatoval, že z původní svědecké výpovědi V. D. vyplynulo, že se s žalovanými dohodl na přenechání bytu „až si vyřeší vlastní bydlení“ a že definitivně se rozhodl z bytu odstěhovat v květnu 2003, kdy mu žalobkyně nabídla pomoc při řešení bytové situace a při vyřízení hypotéky na obstarání vlastního bydlení a umožnila mu bydlet na chatě svého otce. Dodal, že z těchto důvodů také V. D. uzavřel s žalobkyní dne 5. května 2003 Dohodu o skončení nájmu bytu. S přihlédnutím k uvedenému uzavřel, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť nájemní právo na ně nepřešlo (v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti V. D.) a zaniklo až dne 5. května 2003 na základě Dohody o skončení nájmu bytu uzavřené mezi žalobkyní a V. D. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě – s odkazem na ustanovení §126 obč. zák. – vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především namítli, že odvolací soud „nehodnotil výpověď svědka V. D. s přihlédnutím k jeho … komplikované osobě, charakterové labilitě, náladovosti a snadné ovlivnitelnosti“ , a vyjádřili přesvědčení, že jeho výpověď nelze pokládat za nevěrohodnou a motivovanou snahou „pomoci … někdejším přátelům“ , jak uzavřel odvolací soud. Měli také za to, že vnitřním rozporem trpí názor, že V. D. neměl v úmyslu sdílet s nimi společnou domácnost proto, že „měl nového přítele“ ; v této souvislosti zdůraznili, že nelze klást na roveň „intimní soužití a vedení společné domácnosti“ . Za nesprávný pokládali rovněž názor, že nájemní vztah V. D. k předmětnému bytu zanikl až dne 5. května 2003 na základě Dohody o skončení nájmu bytu. Podle jejich mínění totiž okolnosti, za kterých byla uvedená dohoda podepsána, ji činí „nicotným právním aktem“ . V této souvislosti uvedli, že v době jejího podpisu V. D. již řadu měsíců v předmětném bytě nebydlel, nepovažoval se za jeho nájemce a částku 4.000,- Kč přijal toliko z důvodu, že potřeboval peníze. Zdůraznili, že je nepravdivé tvrzení svědka V. J., že „… odstupné 5.000,- Kč za takový byt je přiměřené …“ , a dodali, že při hodnocení výpovědi tohoto svědka měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že uvedený svědek je manželem žalobkyně a měl tudíž zájem na výsledku sporu. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo.
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy, tj. musí postupovat v souladu s §122 odst. 1 a §123 o.s.ř. a dokazování provést (důkazy opakovat či doplnit) způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví §125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
V projednávané věci řešily soudy (jako předběžnou) otázku přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. Z citovaných ustanovení vyplývá, že opustí-li nájemce trvale společnou domácnost a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před trvalým opuštěním společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Soud prvního stupně vyšel při posuzování naplněnosti předpokladu žití žalovaných s nájemcem bytu (V. D.) ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho trvalým opuštěním společné domácnosti ze skutkových zjištění (čerpaných z výpovědí svědků V. D. a V. L. a účastnické výpovědi žalovaného J. V.), že přinejmenším od roku 1990 oba žalovaní s V. D. trvale žili a společně uhrazovali náklady na své potřeby, a to až do opuštění předmětného bytu jmenovaným v listopadu 2002. Při úvaze o trvalém opuštění společné domácnosti nájemcem pak pokládal za právně významné zjištění (čerpané z výpovědi svědka V. D. ve spojení s listinným důkazem – prohlášením o opuštění společné domácnosti ze dne 28. listopadu 2002), že V. D. předmětný byt opustil na podzim roku 2002 s úmyslem se do něj již nevrátit. Na základě těchto skutkových zjištění dovodil, že na žalované, kteří žili s V. D. ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let, přešel nájem předmětného bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti nájemcem bytu V. D. (§706 odst. 1 ve spojení s §708 obč. zák.). Naproti tomu odvolací soud se od uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlil (nevyšel z nich). Vzal totiž za zjištěno, že v září 2002 bylo ukončeno soužití (ve smyslu trvalého sdílení společné domácnosti) mezi žalovanými a V. D., neboť tehdy dal V. D. – zejména podáním žaloby na vyklizení předmětného bytu proti žalovaným – jednoznačně najevo, že s žalovanými již nadále nechce bydlet a tudíž ani s nimi sdílet společnou domácnost. Rovněž při úvaze o trvalém opuštění společné domácnosti V. D. se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť vzal za zjištěno, že V. D. se definitivně z bytu odstěhoval až v květnu 2003, a to poté, co s žalobkyní uzavřel (dne 5. května 2003) Dohodu o skončení nájmu bytu, na jejímž základě jeho nájemní poměr k předmětnému bytu zanikl. Citovaná skutková zjištění (významná pro závěr, že „žalovaní věrohodným a přesvědčivým způsobem neprokázali, že by V. D. v listopadu 2002 předmětný byt natrvalo opustil, a neprokázali ani to, že v tomto okamžiku jejich soužití vykazovalo znaky trvalého životního společenství ve smyslu §115 o.z.“ ) odvolací soud přijal, aniž v odvolacím řízení provedl (opakoval či doplnil) dokazování v takovém rozsahu, aby mohl postupem podle §132, §211, §213 odst. 1 a 2 o.s.ř. skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně zvrátit a vyjít z jiného skutkového stavu věci. Především neopakoval svědeckou výpověď V. D. a přesto ji hodnotil jinak než soud prvního stupně – jako „nevěrohodnou, motivovanou snahou ( svědka ) pomoci svým někdejším přátelům“ . Takový postup mu přitom neumožňovalo ani doplnění dokazovaní přečtením spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 52 C 40/2007. Je tomu tak už proto, že v uvedené věci podal V. D. žalobu na vyklizení bytu až dne 26. února 2007 a navíc řízení v této věci bylo zastaveno (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. února 2009, č. j. 52 C 40/2007-28) pro nezaplacení soudního poplatku (podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Nešlo proto o doplnění dokazování v potřebném rozsahu, tj. takové doplnění, na jehož základě by bylo lze zvrátit skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně. Lze proto uzavřít, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Protože vzhledem k uvedenému není rozsudek odvolacího soudu správný, dovolací soud – aniž se, z důvodu nadbytečnosti, zabýval dalšími dovolacími námitkami – ho zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu