ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.387.99.1
sp. zn. 26 Cdo 387/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr.Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně L. Ž., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. H. (nyní V.), zastoupené advokátem, a 2) V. H., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp.zn. 3 C 290/88, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1997, č.j. 14 Co 392/94-211, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 19.5.1988, č.j. 4 C 459/87-31, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22.8.1988, č.j. 11 Co 488/88-36, byla povolena obnova řízení ve věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp.zn. 4 C 428/86, v níž rozsudkem tohoto soudu ze dne 16.10.1986, č.j. 4 C 428/86-15, byla žalovaným uložena povinnost vyklidit byt o 4 pokojích a kuchyni v domě č.p. 1575 v Ř., ulice S., do třiceti dnů od právní moci rozsudku; Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.3.1987, č.j. 11 Co 135/87-24, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že lhůta k vyklizení se stanoví tři měsíce, a že se žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů řízení; v dalším rozsudek okresního soudu potvrdil.
Okresní soud Praha - západ (jemuž byla věc podle §12 odst. 2 o.s.ř. přikázána k projednání usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8.11.1988, č.j. 10 Nc 155/88-41), rozsudkem ze dne 16.6.1993, č.j. 3 C 290/88-162 (poté, co jeho rozsudek ze dne 30.8.1990, č.j. 3 C 290/88-85, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30.3.1991, č.j. 14 Co 9/91-96), uložil 1. žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat \"byt sestávající z kuchyně a 4 pokojů s příslušenstvím v S. ulici č. 1575 v Ř.\" (dále \"předmětný byt\") do tří dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu k 2. žalovanému řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že mezi účastníky byla v červnu roku 1985 uzavřena dohoda o výměně bytu, na základě níž se žalobkyně měla přestěhovat do bytu v domě č.p. 1086, ulice A. Š. v U. (vlastnicky náležejícího A. V., matce 1. žalované, k němuž měli žalovaní užívací právo na základě dohody uzavřené se jmenovanou), a žalovaní se měli přestěhovat do předmětného (družstevního) bytu, že tato dohoda byla účastníky realizována 8.7.1985, přičemž Stavebním bytovým družstvem v Ř. byla schválena dne 12.6.1985 a rozhodnutím Městského národního výboru v U. dne 6.4.1987, že žalovaní od realizace dohody předmětný byt užívají, resp. od roku 1988 tak činí pouze 1. žalovaná, že žalobkyně po nastěhování se do bytu v U. zjistila závažné závady v domě č.p. 1086 (vlhkost celého domu, plíseň ve zdech, závady na elektroinstalaci a na komíně) bránící jeho užívání, že s těmito závadami nebyla žalovanými seznámena a před přestěhováním se do tohoto bytu o jejich existenci nevěděla, že žalovaným byl stav domu dobře znám, a že žalobkyně přípisem ze dne 12.2.1986 (doručeným žalovaným) od dohody o výměně bytu z důvodu těchto závad odstoupila, a požadovala, aby žalovaní předmětný byt vyklidili. Na základě toho dospěl k závěru, že žalobkyně byla při uzavírání dohody o výměně bytu uvedena v omyl, a že platně od dohody odstoupila v souladu s ustanovením §48 odst. 1 a 2 a §49 odst. 1 obč.zák. Žalobě proto ve vztahu k 1. žalované vyhověl, a vůči 2. žalovanému, který v předmětném bytě nebydlí - poté, co žalobkyně vzala vůči němu žalobu zpět - řízení zastavil.
K odvolání 1. žalované, směřujícímu proti výroku rozsudku soudu 1. stupně, kterým jí byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.12.1997, č.j. 14 Co 392/94-211, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem, že žalobkyně jednala při uzavírání dohody o výměně bytu v omylu, neboť byla ohledně stavu vyměňovaného bytu žalovanými informována tak, že byt nevykazuje závady, které by bránily jeho užívání. Protože tato informace byla mylná (jak bylo prokázáno závěry okresního hygienika, revizního elektrotechnika a družstva kominíků), vzniklo jí ve smyslu ustanovení §49 odst. 1 obč.zák. právo od dohody odstoupit. Žalobkyně, jsa podle §47 obč.zák. vázána svým projevem vůle, dopisem ze dne 12.2.1986 sdělila žalovaným, že od dohody odstupuje, přičemž z jejího úkonu jednoznačně vyplývá, že pokud by byla žalovanými řádně informována o celkovém stavu bytu, k dohodě o výměně bytu by nedošlo, zvláště když byt směňovala proto, aby zajistila pro své nemocné děti, které trpěly astmatem, zdravé prostředí. Odvolací soud shledal, že žalobkyně řádně odstoupila od uzavřené dohody o výměně bytu podle §49 odst. 1 obč.zák., a že dohoda se tak podle §48 odst. 2 obč.zák. od počátku ruší. Na základě toho se žalobkyni i 1. žalované obnovilo užívací, resp. nyní nájemní právo k bytu, který každá z nich užívala v době uzavření dohody; ostatně vzhledem k tomu, že žalobkyně od dohody odstoupila před tím, než byla schválena MěNV v U., tedy před její účinností (§47 odst. 1 obč.zák.), tato jejich užívací práva k vyměňovaným bytům nezanikla. Odvolací soud uzavřel, že 1. žalovaná užívá od počátku předmětný byt bez právního důvodu, a že žalobkyně se právem (§496, §132 obč.zák. ve znění platném v době odstoupení od dohody) jako uživatelka, resp. nyní nájemkyně předmětného bytu, domáhá jeho vyklizení. Námitku 1. žalované, že předmětný byt užívala na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 12.7.1985, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť tato dohoda je neplatná, byla-li uzavřena před účinností dohody o výměně bytu (§188 odst. 1 a 2 obč.zák. v tehdy platném znění). Pokud pak 1. žalovaná v průběhu odvolacího řízení namítala, že se stala vlastnicí domu, v němž se předmětný byt nachází, neshledal tuto okolnost z pohledu důvodnosti žalobního nároku právně významnou, neboť i kdyby na základě kupní smlouvy (jejíž platností se odvolací soud nezabýval) nabyla vlastnické právo k domu, je předmětný byt stále obsazen žalobkyní, jíž k tomuto bytu svědčí užívací, resp. nájemní právo.
Písemným podáním, datovaným 16.4.1998, adresovaným Nejvyššímu soudu České republiky a jemu doručeným dne 17.4.1998, označeným jako dovolání, 1. žalovaná (nezastoupena advokátem) napadla rozsudek odvolacího soudu. V podání uvádí, že \"napadeným rozhodnutím je regulován stav ke dni rozhodnutí při naprostém nerespektování vývoje událostí, ke kterým došlo od směny bytu v roce 1985 dodnes, není respektováno vlastnické právo k nemovitosti, řádně doložené, není respektováno pravomocné rozhodnutí správního orgánu, který směnu bytu schválil, není respektováno základní občanské právo odpůrkyně na ochranu jejího majetku a bydlení\". V doplnění dovolání 1. žalovaná, v zastoupení advokátem, uvádí, že odvolací soud \"ze správně zjištěného skutkového stavu odvodil nesprávné právní závěry\", že nevzal v úvahu především skutečnost, že žalobkyně při uzavírání smlouvy výslovně prohlásila, že je jí stav nemovitosti dobře znám, a že se s namítanými (zjevnými) vadami musela seznámit již při uzavírání dohody o výměně bytu; nemůže proto namítat její neplatnost. Odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) nevzal v úvahu ani skutečnost, že údajné závady byly zjištěny až po čtyřech letech, během nichž žalobkyně nemovitost užívala, ani námitku dovolatelky, že tyto závady mohly vzniknout nesprávným užíváním nemovitosti. Poukazuje na to, že žalobkyně \"odstoupila\" od dohody o výměně bytu \"před tím, než tato smlouva byla schválena, avšak poté, co smlouva schválena byla (orgán schvalující dohodu o výměně bytu o projevu vůle žalobkyně nevěděl), žalobkyně proti tomuto právnímu úkonu námitky nevznesla\". Dovolatelka má za to, že žalobkyně měla především \"bránit\" schválení dohody příslušným orgánem. Z obsahu dovolání se podává, že se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 a 2 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), a že byla splněna i zákonná podmínka advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Dovolací soud shledal dovolání přípustným podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 16.6.1993, č.j. 3 C 290/88-162, potvrzeným napadeným odvolacím rozsudkem, rozhodl jinak (vyhověl žalobě), než ve svém předchozím rozsudku ze dne 30.8.1990, č.j. 3 C 290/88-85 (kterým žalobu zamítl), zrušeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30.3.1991, č.j. 14 Co 9/91-96, jsa přitom vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným ve zrušujícím usnesení.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 věty prvé o.s.ř. je dovolací soud vázán rozsahem dovolání a uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z úřední povinnosti přihlíží k vadám, uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Vady tohoto druhu nebyly dovoláním namítány a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
Dovolatelka v dovolání označuje uplatněný dovolací důvod odkazem na ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) - v části, v níž napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem - dovolatelka (byť to výslovně neuvádí) uplatňuje též dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (tvrzení, že skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu tohoto ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. §132 o.s.ř. Nesprávné hodnocení důkazů může být uvedeným dovolacím důvodem, je-li hodnocení důkazů založeno na skutkovém předpokladu, který nemá oporu v provedeném dokazování, takže skutková zjištění, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu, jsou proto nesprávná. Může jít o situaci, kdy soud vycházel při rozhodnutí ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, nebo kdy učinil určitou skutečnost základem svého rozhodnutí jinak, než jak vyplývá ze spisu, příp. jestliže nezjistil určitou podstatnou skutečnost, která bez dalšího ze spisu vyplývá. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Nesprávným právním posouzením (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) je omyl soudu při aplikaci práva, tj. stav, kdy skutková zjištění učiněná odvolacím soudem jsou posouzena podle nesprávného právního předpisu, nebo je sice aplikován správný právní předpis, ale soud jej nesprávně vyloží.
V projednávané věci založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně platně odstoupila od dohody o výměně bytu, uzavřené mezi účastníky z důvodu omylu. Vzhledem k tomu, že k uzavření této dohody i k jednostrannému právnímu úkonu žalobkyně došlo v roce 1985 a 1986, je třeba ve smyslu ustanovení §854 občanského zákoníku ve znění po novele provedené s účinností k 1.1.1992 zákonem č. 509/1991 Sb. posoudit právní vztahy mezi účastníky podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991 (dále jen \"obč.zák.\").
Podle §188 odst. 1 obč.zák. uživatelé se mohli dohodnout o výměně bytu. Dohoda musela mít písemnou formu a musela být schválena místním národním výborem nebo jiným orgánem podle předpisů o hospodaření s byty. Dohodu o výměně bytu v domech stavebního bytového družstva schvaloval orgán družstva.
Dohoda o výměně bytu byla právním úkonem - smlouvou. Ve smyslu ustanovení §44 obč.zák. byla uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu. Souhlas místního národního výboru (jiného příslušného orgánu) byl podmínkou její účinnosti (§47 odst. 1 obč.zák.). Protože dohoda o výměně bytu byla právním úkonem, vztahovala se na ni též obecná ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech (§34 a násl. obč.zák.).
Jednou z nezbytných náležitostí právního úkonu je, aby vůle byla prosta omylu. Podle §49 odst. 1 obč.zák. účastník, který jednal v omylu, jejž druhý účastník vyvolal nebo jenž druhému účastníkovi musel být znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo. Právním následkem odstoupení od smlouvy bylo zrušení smlouvy od počátku (§48 odst. 2 obč.zák.).
Ve smyslu ustanovení §49 obč.zák. vzniklo právo odstoupit od smlouvy i z důvodu omylu ve vůli jednajícího, který se týkal předmětu, k němuž se právní úkon vztahoval, tedy i jeho vlastností.
Součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, bylo též zjištění o obsahu listin - zprávy Okresní hygienické stanice v U. ze dne 27.1.1986, zprávy o revizi elektrického zařízení ze dne 20.12.1985, zprávy družstva kominíků v U. D. ze dne 28.1.1986. Z obsahu těchto listin vyplývá, že elektroinstalace v nemovitosti - domě č.p. 1086 v U. vykazuje závady, pro něž bylo nařízeno okamžité odpojení od veřejné sítě, že komínové těleso neodpovídá ČSN, prokuřuje spárami a v půdním prostoru je zazděn trám, že tyto závady nebyly způsobeny způsobem vytápění, a že ve všech obytných místnostech je plíseň do výše až 50 cm, v jedné z nich až ke stropu, a že byt je hodnocen jako zdravotně nevhodný podle §65 zákona č. 41/1964 Sb. Skutková zjištění o stavu bytu v domě v U. v době, kdy žalobkyně učinila projev vůle odstoupit od dohody o výměně bytu (12.2.1986), jsou tedy podložena důkazy, které byly v řízení provedeny, a které soud hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy. Námitka dovolatelky, že soud nevzal v úvahu skutečnost, že závady byly zjištěny až po delší době (po čtyřech létech), a že vznikly nesprávným užíváním nemovitosti, není tudíž důvodná.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nelze shledat ani v dovolací námitce, že soud nevzal v úvahu skutečnost, že \"žalobkyni byl při uzavírání dohody stav nemovitosti znám\" (a že tudíž nemůže od ní odstoupit). Odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku) se s touto námitkou (vznesenou 1. žalovanou již v odvolacím řízení) vypořádal a dovodil její neopodstatněnost, když přihlédl k výpovědi žalobkyně, z níž vyplynulo, že si sice byt prohlédla, avšak tento byl zastavěn nábytkem, a k tomu, že vlhkost a plíseň byly zjištěny zejména při podlaze. Závěru, že žalobkyni nebyl stav bytu v domě v U. v době uzavírání dohody o výměně bytu znám, koresponduje i zjištění (jež ostatně nebylo dovoláním zpochybněno), že důvodem, pro který žalobkyně dohodu uzavírala, byl nepříznivý zdravotní stav jejích dětí. Nelze tedy dovodit, že by výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídal ustanovení §132 o.s.ř., resp. že by hodnocení důkazů vycházelo ze skutkového předpokladu, který nemá oporu v provedeném dokazování, takže skutková zjištění, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu, jsou proto nesprávná.
Odvolací soud nepochybil, ani pokud dovodil, že důsledkem projevu vůle žalobkyně o odstoupení od dohody o výměně bytu je zrušení této dohody od počátku (§48 odst. 2 obč.zák.), a že nadále trvá užívací (resp. nyní nájemní) právo účastníků této dohody k vyměňovaným bytům. Existence nájemního práva žalobkyně k předmětnému bytu je pak na překážku tomu, aby 1. žalovaná realizovala svoje (tvrzené) vlastnické právo - právo nemovitost (byt v ní se nacházející) užívat.
Pokud pak dovolatelka namítá, že soud nevzal v úvahu skutečnost, že žalobkyně \"odstoupila od smlouvy o výměně bytu před tím, než tato smlouva byla schválena, avšak poté, co smlouva schválena byla, žalobkyně proti tomuto právnímu úkonu námitky nevznesla\", a že měla \"bránit\" schválení dohody příslušným orgánem, je třeba uvést, že právo odstoupit od smlouvy (dohody o výměně bytu) podle §49 obč.zák., poté, co smlouva byla uzavřena (a účastníci byli svými smluvními projevy vázáni), není vázáno na existenci rozhodnutí příslušného orgánu, jímž smlouva nabývá ve smyslu ust. §47 odst. 1 obč.zák. účinnosti. Ostatně v dané věci byl předpokladem účinnosti dohody o výměně bytu (vedle souhlasu Stavebního bytového družstva v Ř.) i souhlas Městského národního výboru v U., který, jak vyplývá z výsledků dokazování před soudy obou stupňů, nebyl před projevem vůle žalobkyně o odstoupení od smlouvy dán.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - správný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. dovolání 1. žalované zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když 1. žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů tohoto řízení právo, a procesně úspěšné žalobkyni prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková