ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.396.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 396/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně J. S. (dříve I.), zastoupené advokátem, proti žalovanému I. I., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 523/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2004, č. j. 20 Co 242/2004-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. října 2003, č. j. 11 C 523/2003-23, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku „dům čp. 13, na stavební parcele č. st. 3, o výměře 216 m2, zapsaný na LV č. 19 pro obec a katastrální území K. u Katastrálního úřadu v M.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. září 2004, č. j. 20 Co 242/2004-81, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen předmětný dům vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování; v dalším jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud především konstatoval, že ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, který se k odvolacímu jednání přes řádné předvolání nedostavil a ani nepožádal (z důležitého důvodu) o jeho odročení. Shodně se soudem prvního stupně vzal z provedených důkazů zejména za zjištěno, že v předmětném domě, jehož vlastnicí je žalobkyně, účastníci bydlí od roku 1989, kdy se do něj po uzavření manželství nastěhovali, že tehdy se žalovaný vzdal možnosti bydlení v bytě, v němž měl do té doby „právo bydlet“, že v domě je jedna bytová jednotka 3+1, že vedle účastníků v něm bydlí i jejich nezletilé děti narozené v létech 1988 a 1991, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. června 2002, č. j. 11 C 1505/99-17, bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno a že i poté žalovaný v domě bydlel, aniž s tím žalobkyně souhlasila. Dále zjistil, že žalovaný opakovaně žalobkyni fyzicky a slovně napadl, že projednávání uvedeného incidentu jako přestupku bylo odloženo, že žalovaný neplatí soudem stanovené výživné pro dvě nezletilé děti, které byly svěřeny do výchovy žalobkyně, že ničím nepřispívá na náklady spojené s bydlením v předmětném domě a nepodílí se na opravách domu a že je rovněž stíhán pro majetkovou trestnou činnost. Nakonec také zjistil, že žalovaný je jako částečný invalidní důchodce nezaměstnaný, že je dlouhodobě a opakovaně nemocný a že v důsledku svého onemocnění byl rovněž hospitalizován. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně žalobě na vyklizení domu – s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – vyhověl. Na rozdíl od soudu prvního stupně – s poukazem na ustálenou judikaturu – však dovodil, že rozvedený manžel, který zůstal po zániku manželství bydlet v domě ve vlastnictví druhého manžela, není povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady, a pokračoval, že jeho právní postavení je zapotřebí posoudit analogicky (§853 obč. zák.) podle ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. s tím, že jde-li o formu bytové náhrady, použije se analogicky ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák.; je však třeba zvažovat, zda zde není důvod k odepření příslušné zákonné bytové náhrady ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a to zejména z toho důvodu, že bytová potřeba vyklizovaného je uspokojena jinak. V poměrech projednávané věci pak uzavřel, že zjištěné okolnosti (žalovaný nemá jinou možnost bydlení, možnosti bydlení v dřívějším bytě se vzdal v souvislosti s nastěhováním do předmětného domu, jeho zdravotní, sociální a výdělkové poměry mu neumožňují zajistit si jiné bydlení) sice neodůvodňují odepření bytové náhrady příslušející žalovanému ve smyslu analogického použití ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák., avšak jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné pro přisouzení pouhého náhradního ubytování (ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák.). Ty spatřoval především v problematickém chování žalovaného a dále také v tom, že v domě je jen jedna bytová jednotka a soužití účastníků v ní neprospívá nezletilým dětem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Za zásadně právně významnou pokládal otázku, zda za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze pouze odepřít výkon práva (např. zamítnout žalobu na vyklizení, neváže-li žalobce vyklizení na zajištění náhradního bytu) nebo zda za použití citovaného ustanovení lze žalobě na vyklizení vyhovět, avšak vyklizení vázat na zajištění náhradního bytu. Namítl, že jeho vážný zdravotní stav mu bránil v tom, aby se plnohodnotně ve věci vyjádřil. Za této situace se napadené rozhodnutí (ve výroku o bytové náhradě) opírá pouze o jednostranná a účelová tvrzení žalobkyně. V této souvislosti uvedl, že soud prvního stupně ve věci rozhodl v jeho nepřítomnosti, a to přesto, že byl ošetřující lékařkou zpraven o tom, že je hospitalizován, a že obdobně tomu bylo i při jednání odvolacího soudu. Má za to, že nebylo-li vyklizení podmíněno zajištěním náhradního bytu, je napadené rozhodnutí ve výroku o bytové náhradě v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na jeho péči o dům, jeho investice do něj vložené a zejména na jeho špatný zdravotní stav. Navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a poté zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. září 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě, tj. ve výroku, proti němuž dovolání směřuje. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Za této situace se již dovolací soud nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel. I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde o případ, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku týkajícího se vyklizení domu už proto, že tento výrok nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že vady řízení podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly v dovolání namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu, jeví se v projednávané věci podstatným posoudit, zda došlo k odnětí možnosti dovolatele jednat před soudem (ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř.), jak ve skutečnosti v dovolání namítl.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§242 odst. 3 ve spojení s ustanovením §229 odst. 3 o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu citovaných ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování; k uvedené vadě pak přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli. Příkladem odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení je mimo jiných i případ, kdy soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu.
Účastník má právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. prosince 1992 a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.). Není vyloučeno, aby soud věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníka, je však vždy povinen poskytnout mu možnost, aby jejímu projednání přítomen byl. Ustanovení §115 o.s.ř. (pro odvolací řízení ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř.) ukládá soudu, aby k nařízenému jednání předvolal účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či nikoli. Podle §101 odst. 2 a 3 o.s.ř. totiž pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti. Soud tak může ve smyslu citovaných ustanovení projednat věc v nepřítomnosti řádně předvolaného účastníka za předpokladu, že nepřítomný účastník nepožádal – z důležitého důvodu – o odročení jednání. Přitom se v soudní praxi ustálil názor, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu §101 odst. 2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné pod č. 25 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Z obsahu spisu vyplývá, že stejnopis žaloby byl žalovanému doručen do vlastních rukou (§79 odst. 3 věta první o.s.ř.) dne 12. května 2003 a podáním doručeným soudu prvního stupně dne 22. května 2003 se žalovaný k žalobě vyjádřil. V pořadí první jednání u soudu prvního stupně nařízené na 9. září 2003, k němuž se žalovaný nedostavil, bylo na jeho žádost odročeno na 16. října 2003. Předvolání k jednání nařízenému na 16. října 2003 bylo žalovanému doručeno 19. září 2003, k tomuto jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil a ani nepožádal – z důležitého důvodu – o jeho odročení (je nerozhodné, že podle lékařské zprávy doručené soudu prvního stupně dne 10. října 2003 byl od 8. října 2003 hospitalizován na neurologickém oddělení Nemocnice s poliklinikou v M.) a za této situace jednal soud prvního stupně v jeho nepřítomnosti a o uplatněném nároku téhož dne rozhodl. Odvolací jednání nařízené na 16. června 2004 bylo na žádost žalovaného odůvodněnou jeho zdravotními problémy odročeno. V lékařské zprávě doručené odvolacímu soudu na jeho žádost dne 6. srpna 2004 bylo uvedeno, že podle názoru lékařky zdravotní stav žalovaného umožňuje jeho účast na soudním jednání. Poté bylo odvolací jednání nařízeno na 29. září 2004, předvolání k tomuto jednání bylo žalovanému doručeno dne 17. srpna 2004, žalovaný se k odvolacímu jednání bez omluvy nedostavil a ani nepožádal – z důležitého důvodu – o jeho odročení; odvolací soud proto jednal v jeho nepřítomnosti a rozhodl napadeným rozsudkem.
Žalovaný se tedy k jednání u soudu prvního stupně dne 16. října 2003 a k odvolacímu jednání dne 29. září 2004 bez omluvy nedostavil a ani nepožádal – z důležitého důvodu – o odročení těchto jednání. Postup soudů obou stupňů, které za této situace jednaly v nepřítomnosti žalovaného a ve věci rozhodly, byl tudíž, a to i s přihlédnutím k výše zmíněné judikatuře, v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o.s.ř. (pro odvolací řízení ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř.), a proto jej nelze hodnotit jako „nesprávný”. Řízení před soudy obou stupňů tak namítanou vadou podle §229 odst. 3 ve spojení s ustanovením §242 odst. 3 o.s.ř. postiženo nebylo. Lze jen dodat, že pokud by se žalovaný zúčastnil alespoň projednání svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně u odvolacího soudu, mohl tam uplatnit svá procesní práva, včetně možnosti „plnohodnotně se ve věci vyjádřit“.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k výše vymezené přípustnosti dovolání půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda v případě, kdy – za existence důvodů zvláštního zřetele hodných – přísluší bytová náhrada ve formě náhradního ubytování (podle §712 odst. 3 věty druhé za středníkem ve spojení s ustanovením §853 obč. zák.), lze vyklizovanému (s přihlédnutím k jeho péči o dům, jeho investice do něj vložené a zejména k jeho špatnému zdravotnímu stavu) přisoudit za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bytovou náhradu ve formě náhradního bytu.
Podle §712 odst. 1 obč. zák. jsou bytovými náhradami náhradní byt a náhradní ubytování. Přístřeší je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě byla podle ničím nezpochybněného závěru odvolacího soudu posouzena otázka bytové náhrady pro žalovaného podle §712 odst. 3 věty druhé za středníkem ve spojení s ustanovením §853 obč. zák. Jinými slovy řečeno odvolací soud ve vztahu k bytové náhradě pro žalovaného analogicky aplikoval pozitivní právní úpravu, tj. ustanovení §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. jako ustanovení upravující podle jeho názoru vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Pak je ovšem zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/1996, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rovněž pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze vyklizovací povinnost z bytu výjimečně vázat na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu, a to ani podle pozitivní právní úpravy, ani na základě její analogické aplikace. Z uvedeného rovněž vyplývá, že svědčí-li – jako v posuzovaném případě – vyklizovanému bytová náhrada na základě analogické aplikace pozitivní právní úpravy, tj. ustanovení §712 odst. 3 věty druhé (za středníkem) ve spojení s ustanovením §853 obč. zák., nelze vyklizovací povinnost z bytu, resp. jako v daném případě z domu, (výjimečně) vázat na zajištění bytové náhrady v jiné formě na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Lze proto uzavřít, že v takovém případě je vyloučeno uvažovat o přisouzení jiné formy bytové náhrady na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze pouze odepřít bytovou náhradu vyplývající z pozitivní právní úpravy, resp. z její analogické aplikace (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2375/2005), jak to v projednávané věci dovodil i odvolací soud.
Pro úplnost dovolací soud připomíná, že již odvolací soud zde připustil možnost bytové náhrady ve formě náhradního bytu (podle §712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč. zák.). Je-li však naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných podle §712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. (tento závěr navíc nebyl dovoláním zpochybněn), přísluší vyklizovanému bytová náhrada ve formě pouhého náhradního ubytování.
Lze uzavřít, že v měnícím výroku o bytové náhradě pro žalovaného je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu