ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3975.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3975/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Prahy 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 23, zastoupené JUDr. Tomášem Richtrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41/39, proti žalovaným 1. PhDr. J. Š. , 2. V. Š. , zastoupeným Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, o 295.507,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 216/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č. j. 13 Co 348/2007-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č. j. 13 Co 348/2007-97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 10. 2006, č.j. 9 C 216/2004-63, zastavil řízení o zaplacení částky 295.507,- Kč, žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení poplatku z prodlení z částky 295.507,- Kč, zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku.
Žalobou došlou soudu dne 5. 8. 2003 se žalobkyně domáhala zaplacení dlužného nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu za leden 2002 – březen 2003, včetně nedoplatku z vyúčtování služeb za rok 2001, ve výši celkem 295.507,- Kč s poplatky z prodlení. Řízení o zaplacení jistiny bylo zastaveno (zpětvzetí žaloby z důvodu zaplacení po podání žaloby). Mezi účastníky bylo nesporné, že dne 23. 12. 1998 uzavřel 1. žalovaný s žalobkyní (jako pronajímatelkou) nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl byt č. 94 o velikosti 4+1 ve 2. podlaží domu č.p. 728 v k.ú. B. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), že od 15. 7. 2001 do 20. 12. 2002 probíhaly v domě rozsáhlé stavební práce, že žalovaní požádali žalobkyni o slevu z nájemného, s ohledem na dluh na nájemném jim však nebylo vyhověno. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mj. za zjištěno, že v srpnu 2002 (kdy se 2. žalovaná do bytu nastěhovala) uzavřeli žalovaní manželství, že v roce 2002 měli žalovaní zaplatit celkem nájemné ve výši 257.160,- Kč, zálohy za služby ve výši 56.688,- Kč, nedoplatek za vyúčtování služeb za rok 2001 ve výši 1.142,- Kč a za leden – březen 2003 nájemné ve výši celkem 65.550,- Kč a služby ve výši 14.967,- Kč, že žalovaní neplatili nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu řádně, že v lednu 2003 zaplatili částku 100.000,- Kč, dne 11. 8. 2003 částku 214.712,- Kč a 9. 1. 2004 částku 105.720,- Kč (vše bez určení účelu platby), že částku odpovídající slevě (dle jejich výpočtů) započetli na nájemné za rok 2002, že žalobkyně ostatním nájemcům v domě slevu poskytla. Dále zjistil, že v průběhu celého roku 2002 byly podmínky pro užívání bytu zhoršeny, k jejich podstatnému zhoršení (hluk, prach, lešení, stálá přítomnost řemeslníků v bytě, možnost užívat jen část bytu) došlo v období od července 2002 do konce prosince 2002.
Na tomto skutkovém základě žalobu (v části týkající se poplatků z prodlení) zamítl. Dospěl k závěru, že neuvedli-li žalovaní účel plateb, postupovala žalobkyně správně, pokud je započetla na jejich nejstarší dluhy; takto došlo postupně k úhradě celé žalované jistiny a námitku promlčení proto nepovažoval za důvodnou. Dále uzavřel, že žalovaným vzniklo právo na slevu z nájemného. S ohledem na zjištěné zhoršení podmínek užívání bytu, délku jejich trvání a poměry žalovaných, považoval za přiměřenou slevu ve výši 100% z nájemného za dobu od července do prosince 2002 (§698 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“). Za toto období tak žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení poplatků z prodlení. Ve zbývající části požadovaných poplatků z prodlení výkon práva žalobkyni odepřel (§3 odst. 1 obč. zák.), a to s ohledem na zjištěné zhoršené podmínky pro užívání předmětného bytu, okolnosti případu a zaplacení dlužného nájemného (včetně služeb) po podání žaloby.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 12. 2007, č. j. 13 Co 348/2007-97, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (kapitalizované úroky z prodlení z nedoplatku za služby za rok 2001 od 1. 10. 2002 do 10. 8. 2003, ze záloh za služby za duben 2002 – březen 2003, z nájemného za leden - březen 2003, z nájemného sníženého o 15% z plochy bytu a o 100% plochy balkonu za květen – prosinec 2002) změnil tak, že zavázal zaplatit 1. žalovaného částku 72.206,- Kč a oba žalované společně a nerozdílně částku 144.267,- Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění citovaného rozhodnutí odvolací soud uvedl, že považuje za správné všechny závěry soudu prvního stupně vyjma závěrů o výši slevy, jež náleží žalovaným, a o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. Konstatoval, že žalovaným náleží sleva z nájemného ve stejné výši jako byla poskytnuta ostatním nájemcům v domě, tj. 15% z nájemného z bytové plochy a 100% z plochy balkonu, a to za dobu od července do prosince 2002, kdy podle výpovědi žalovaného probíhaly práce v jeho bytě. Následně uzavřel, že z uvedených důvodů žalobkyni nenáleží poplatky z prodlení z části nájemného představující důvodně uplatněnou slevu z nájemného (která ani nebyla předmětem odvolacího řízení) a protože žalovaní dlouhodobě a vědomě neplnili řádně a včas své základní povinnosti (placení nájemného a služeb spojených s užíváním bytu), není důvod, aby žalobkyni bylo právo na zaplacení ostatních poplatků z prodlení odepřeno podle §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Vytýkali odvolacímu soudu, že jeho závěry o vyloučení aplikace §3 odst. 1 obč. zák. a o určení výše slevy z nájemného (aniž by dokazování opakoval či doplnil), jsou zcela odlišné od skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, jsou nepřezkoumatelné a nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Při rozhodování o výši (existenci) slevy z nájemného musí rozhodnutí soudu vycházet ze skutečností, jenž se týkají konkrétních účastníků, a nejen ze stanoviska pronajímatele. Nesouhlasili ani se závěrem odvolacího soudu, že platba (kterou žalobkyně obdržela 11. 8. 2003) ve výši 214.712,- Kč nebyla určena k úhradě nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu za leden – srpen 2003 (žalobkyně ji započetla na nejstarší dluhy), což se promítlo i do nesprávného závěru o nedůvodnosti vznesené námitky promlčení; poukazovali na okolnosti, za kterých k platbě došlo a na skutečnost, že v roce 2002 uplatnili slevu z nájemného zadržením nájemného. Namítali, že došlo-li ke sporu o základu a výši nároku na slevu z nájemného, nemohli se dostat do prodlení s plněním svých peněžitých závazků. Navrhli, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. 12. 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo.
V projednávané věci soudy obou stupňů správně zkoumaly, zda, za jaké období a v jaké výši náleží žalovaným sleva z nájemného. Náleží-li nájemci sleva z nájemného, je totiž v rozsahu této přiměřené slevy zproštěn povinnosti platit nájemné a pronajímatel nemůže (v tomto rozsahu) vymáhat ani příslušenství pohledávky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 12. 2009, sp.zn. 28 Cdo 2170/2009). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí hodnotil důkazy (výpovědi žalovaných, rozhodnutí Rady Městské části Prahy 6 č. 546/03), z nichž čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §698 odst. 1, 2 obč. zák., a závěry, ke kterým na základě těchto zjištění dospěl – o přiznání slevy ve výši 100% za dobu od července 2002 do prosince 2002 – odůvodnil. Odvolací soud naproti tomu konstatoval, že za přiměřenou považuje slevu z nájemného (za stejné období), která byla poskytnuta žalobkyní ostatním nájemcům v domě, tj. ve výši 100% z plochy balkonu a 15% z podlahové plochy bytu, aniž svůj závěr náležitě odůvodnil, takže není možné zjistit, k jakým rozhodným skutkovým závěrům vlastně dospěl (tedy proč podle jeho názoru výše přiměřené slevy činí 100% z plochy balkonu a 15% z podlahové plochy bytu) a jejich správnost přezkoumat. Lze přisvědčit dovolací námitce, že jen odkaz na rozhodnutí pronajímatele o přiznání slevy z nájemného dalším nájemcům v domě, nemůže stačit. Zákon (§698 obč. zák.) výši slevy přímo neurčuje, pouze stanoví, že nájemce má právo na přiměřenou slevu. Přiměřenost slevy musí vycházet ze zásady ekvivalence plnění s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaní při zaplacení neurčili účel platby částky 214.712,- Kč (došlé žalobkyni dne 11. 8. 2003), vychází ze skutkových zjištění, která mají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění pro určení účelu uvedené platby a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že ohledně této otázky vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo. Přitom se nedopustil ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Jeho závěr, že v případě, kdy plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a kdy dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, lze vycházet ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti), je v souladu se soudní praxí (např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu z 7. 7. 2004, sp.zn. 21 Cdo 326/2004, z 15. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1649/2004, na něž poukazují dovolatelé).
Z odůvodnění napadeného rozsudku však není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k závěru, že zaplacením částky 214.712,- Kč byla uhrazena i část nájemného v rozsahu přiměřené slevy za rok (část roku) 2002.
Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud – aniž se, z důvodu nadbytečnosti, zabýval dalšími dovolacími námitkami – ho zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu