ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.40.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 40/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně D. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. T., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 18/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2000, č.j. 15 Co 534/99-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 27. května 1999, č.j. 16 C 18/99-20, přivolil „k výpovědi z nájmu bytu IV. kategorie, o třech místnostech o velikosti 12 m2, 14 m2, 12 m2 s příslušenstvím, v I. patře nádvorního traktu domu č.p. 602, or.č. 25 v P.“ (dále jen „předmětný byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce, následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt spolu s příslušenstvím vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. července 2000, č.j. 15 Co 534/99-42, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu „se žádostí, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu“ předmětného bytu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu I. stupně, který shledal existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák., když za podstatnou a rozhodnou považoval „zprávu stavebního odboru OU P., který v lednu 1999 provedl místní šetření a zjistil, že dvorní trakt je v havarijním stavu… jde o závady závažné a rozsáhlé, bránící užívání prostor k bydlení,“ odvolací soud vycházel z názoru, že „aplikace výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. je zpravidla vázána na rozhodnutí stavebního úřadu. Žádné takové rozhodnutí v souzené věci vydáno nebylo, nebylo ani zahájeno příslušné správní řízení, takže nelze mít za to, že je prokázána nutnost zmiňovaných rekonstrukčních prací.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení „§238 odst. 1 o.s.ř.“ (správně §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) s tím, že odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Obecně namítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že také spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnila tak dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Předně namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, když „absence správního rozhodnutí vedla k zamítnutí žaloby,“ s tím, že v takovémto případě měl odvolací soud postupovat podle §135 odst. 2 o.s.ř. a tuto otázku (stavební povolení k rekonstrukci domu) rozhodnout pro potřeby řízení sám, nebo přerušit řízení podle §109 odst. 1 písm. b) věty prvé o.s.ř. a vyčkat rozhodnutí příslušného orgánu. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. (tzv. jiné vady řízení) uplatnila námitkou, že odvolací soud „neučinil jediného úkonu, aby zjistil existenci stavebního povolení“ vydaného stavebním úřadem v Praze 3, čj. 34298/98/OS/3460/Kab, které nabylo právní moci dne 27.10.1998, a které dovolatelka přiložila k dovolání, a dále námitkou, že neprovedl navrhované důkazy (znalecký posudek, resp. videozáznam z místního šetření), kdy by znalec zhodnotil existenci skutečnosti předpokládané v §711 odst. 1 písm. e) obč. zák., nebo videozáznam by ozřejmil stav nemovitosti i „sepis předmětného zápisu s přednesy zúčastněných.“ Na existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. pak dovolatelka usuzuje z toho, že odvolací soud nesprávně hodnotil zápis z místního šetření pořízený stavebním odborem Obvodního úřadu v P., který žalovaný nezpochybnil. V závěru dovolání proto navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že zápis z místního šetření sice podepsal, ale toto nebylo podkladem pro žádné rozhodnutí a v žádném případě ne pro jeho vystěhování. Protože správní řízení nebylo zahájeno, nebylo ani namístě podle §109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přerušit řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu „jako správný zamítl.“
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 – dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a je podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z těchto vad došlo. Vzhledem k ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o.s.ř. byl dovolací soud vázán při přezkumu napadeného rozhodnutí nejen rozsahem dovolání, ale také uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila.
Podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu, je-li potřebné z důvodu veřejného zájmu s bytem nebo domem naložit tak, že byt nelze užívat nebo vyžaduje-li byt nebo dům opravy, při jejichž provádění nelze byt nebo dům delší dobu užívat. Citované ustanovení tedy zahrnuje dvě skutkové podstaty daného výpovědního důvodu – jednak situaci, kdy je dána potřeba naložit s bytem (domem) z důvodu veřejného zájmu jinak, jednak situaci, kdy byt (dům) vyžaduje kvalifikované opravy.
Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozhodnutí ze dne 31.8.1998, sp. zn. 3 Cdon 7/96 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 21/1998, pod č. 155), ve věci výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák., kdy se jednalo o případ potřeby naložit s bytem (domem) z důvodu veřejného zájmu jinak, poukázal m.j. na §54 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – v tehdy platném znění. Podle tohoto ustanovení stavby a jejich změny (ale také udržovací práce na nich) lze provádět jen podle stavebního povolení, vydaného stavebním úřadem ve stavebním řízení (§60 a násl. stavebního zákona). Na základě toho pak dospěl k závěru, že případy změny stavby nebo změny ve způsobu užívání stavby, předpokládají správní akt stavebního úřadu, a proto i důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. může být dán jen tehdy, jsou-li rozhodná tvrzení, obsažená ve výpovědi, doložena příslušným správním aktem stavebního úřadu podle stavebně právních předpisů (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.9.1999, sp. zn. 26 Cdo 919/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5/2000, pod č. 51).
S poukazem na výše citované rozhodnutí pak Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26.4.2001, sp. zn. 26 Cdo 933/2000, dospěl ke stejnému závěru, tj. že existence správního rozhodnutí o povolení stavby podle §66 stavebního zákona je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu i v případě, že se opírá o tvrzení, že byt nebo dům potřebuje opravy, při jejichž provádění nelze byt nebo dům delší dobu užívat. Přitom musí jít o potřebu oprav bytu nebo domu k zachování stávajícího stavebního určení nemovitosti, resp. bytu, tj. musí jít o stavební opravy či úpravy směřující k zachování bytu pro účely bydlení.
Od tohoto právního závěru nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v této věci, a proto ani postup odvolacího soudu podle §135 odst. 2, resp. §109 odst. 1 o.s.ř., ve vztahu ke stavebnímu povolení, nepřicházel v úvahu. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), je pokládán výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyšly najevo jinak nebo vyplynuly z přednesů účastníků, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, nebo věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (procesního) práva.
Odvolací soud v dané věci z hlediska hmotného práva, tj. z hlediska naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák., považoval za právně významnou existenci správního rozhodnutí o povolení stavby podle §66 stavebního zákona, vydaného stavebním úřadem (ve stavebním řízení). Protože toto rozhodnutí nemohlo být nahrazeno zápisem z místního šetření – který konečně jako důkaz navržen nebyl a nebyl ani soudem proveden – nejedná se o důkaz prokazující skutečnosti významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva a nelze proto ani namítat, že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Není proto nutno se ani zabývat námitkami dovolatelky ohledně hodnocení místního šetření (přesněji závěrů z něj vyplývajících, uvedených ve sdělení stavebního odboru Obvodního úřadu Prahy 3) odvolacím soudem.
Nedůvodná je konečně také námitka dovolatelky, že odvolací soud „neučinil jediného úkonu, aby zjistil existenci stavebního povolení,“ resp. že neprovedl navrhované důkazy (znalecký posudek, videozáznam). Jak vyplývá z §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., je tento důvod dovolání dán pouze tehdy, jedná-li se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na správný právní názor odvolacího soudu o nutnosti existence stavebního povolení však neprovedení těchto důkazů nesprávné rozhodnutí za následek mít nemohlo. Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně, přičemž dovolací soud ani jiné dovolatelkou nenamítané vady řízení nezjistil.
Pokud pak dovolatelka až v dovolání uvádí, že stavební řízení k jejímu návrhu zahájeno bylo, a dokládá to fotokopií stavebního povolení ze dne 20.10.1998, jde ve věci o novou skutečnost, ke které dovolací soud nemůže přihlížet. Podkladem pro rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen skutečnosti a důkazy uplatněné před soudem I. stupně či před soudem odvolacím a pouze z tohoto pohledu dovolací soud také rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumává. Pro úplnost však lze uvést, že dovolatelem předložené stavební povolení se netýká předmětného bytu, ale toliko stavebních úprav přízemí a kanalizační přípojky k domu, v jehož prvním patře se předmětný byt nachází.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšnému žalovanému vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis tohoto vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 20.10.2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlava první (Přechodná ustanovení k části první), bod 10. tohoto zákona. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby – vyjádření k dovolání – v částce 500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů advokáta v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2001
JUDr. Michal Mikláš , v.r.
předseda senátu