ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.400.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 400/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně M., spol. r. o., proti žalovanému O. H., o zaplacení částky 174.151,- Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 103/92, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. října 1998, č. j. 20 Co 604/98-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 29. října 1998, č. j. 20 Co 604/98-79, potvrdil usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti (soudu prvního stupně) ze dne 26. ledna 1998, č. j. 7 C 103/92-70, jímž bylo řízení v dané procesní věci zastaveno pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§104 odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v den zahájení řízení (§82 odst. 1 o.s.ř.), tj. 26. listopadu 1992, neměla žalobkyně způsobilost být účastnicí řízení (§19 o.s.ř.), neboť do obchodního rejstříku byla zapsána až dne 20. ledna 1993. Za správný pokládal rovněž závěr, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a že za této situace může soud řízení jedině zastavit (ve smyslu §104 odst. 1 věty první o.s.ř.).
Žalobkyně (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a f/) o.s.ř, namítajíc existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. V dovolání odkázala na ustanovení §154 odst. 1, §167 odst. 2 a §211 o.s.ř. a zdůraznila, že je-li pro rozhodnutí rozhodující stav v době jeho vyhlášení (vydání), pak zastavení řízení nebylo namístě, neboť v době vydání usnesení soudu prvního stupně byla žalobkyně právnickou osobou, zapsanou v obchodním rejstříku již více jak pět let. Vyslovila rovněž přesvědčení, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení lze odstranit „rozhodnutím rejstříkového soudu“. Právní názor odvolacího soudu je podle žalobkyně neudržitelný i proto, že pokud by v době po 20. lednu 1993 chtěla podat totožnou žalobu, existovala by zde překážka litispendence. Navíc při akceptaci názoru odvolacího soudu by žalobkyně ani nemohla účinně vzít žalobu zpět. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené usnesení odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.
Podle §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím. Napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b/ až f/ o.s.ř.; podle §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř., upravujícímu přípustnost dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, nemůže být dovolání přípustné proto, že potvrzeným usnesením soudu prvního stupně bylo řízení zastaveno pro nedostatek způsobilosti žalobkyně být účastnicí řízení a nikoliv pro nedostatek pravomoci soudu, jak to citované ustanovení pro účely založení přípustnosti dovolání normuje.
Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §239 o.s.ř. nejsou rovněž naplněny, neboť usnesení o zastavení řízení (a tedy ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující) není usnesením ve věci samé.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadami, na něž poukazuje dovolatelka, tj. vadami ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ a f/ o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), resp. jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.).
O ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nelze přípustnost dovolání opřít už proto, že právě pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení bylo řízení (podle §104 odst. 1 věty první o.s.ř.) zastaveno.
Ve vztahu k tvrzené přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. lze však rovněž uvést, že teorie procesního práva a ve shodě s ní i soudní praxe řadí mezi podmínky řízení rovněž podmínky řízení na straně účastníka. Takovou podmínkou je i způsobilost být účastníkem řízení.
Podle §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení (mít procesní práva a povinnosti) má ten, kdo má (podle hmotného práva) způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost mít práva a povinnosti mají vedle fyzických osob (§7 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době zahájení řízení – dále jen „obč. zák.“) a státu (§21 obč. zák.) i právnické osoby (§18 odst. 1 obč. zák.). Podle §18 odst. 2 písm. a/ obč. zák. jsou právnickými osobami sdružení fyzických nebo právnických osob. Právnické osoby vznikají dnem, ke kterému jsou zapsány do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§19 odst. 2 obč. zák.); právnické osoby, které se zapisují do obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku, mohou nabývat práva a povinnosti ode dne účinnosti zápisu do tohoto rejstříku, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§19a odst. 2 obč. zák.). Ve smyslu §56 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném v době zahájení řízení, právnickou osobou založenou za účelem podnikání je obchodní společnost. Mezi obchodní společnosti se podle uvedeného ustanovení řadí i společnost s ručením omezeným. Podle §3 odst. 1 písm. a/ citovaného zákona obchodní společnosti se zapisují do obchodního rejstříku.
Teorie procesního práva je jednotná rovněž v názoru, že pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud může řízení jedině zastavit (srov. bod 5. na straně 242 publikace Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK). Ke stejnému názoru se kloní rovněž soudní praxe. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 346/96, uveřejněném pod č. 47 v sešitě č. 6 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, mimo jiné dovodil, že došla-li žaloba dříve sepsaná soudu až potom, co právnická osoba ve smyslu §20a odst. 1, 2 obč. zák. zanikne výmazem z obchodního rejstříku, soud pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle §19, §104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastaví. Rovněž v usnesení ze dne 13. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 1056/96, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č.16 z roku 1998 téhož časopisu, dovodil, že pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud řízení zastaví. Závěr, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud dovodil rovněž v usnesení ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 657/97, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 6 z roku 1999 téhož časopisu. Ke stejnému závěru dospěl např. i v usnesení ze dne 21. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 361/2000, a ani v projednávané věci nemá důvodu se od uvedeného závěru odchýlit. Názor, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení lze odstranit, a že postačí, má-li účastník způsobilost být účastníkem řízení v době rozhodování, nelze tedy za této situace pokládat za správný. Lze uzavřít, že podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dovolání nemůže být přípustné.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu citovaného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak řečeno, za „postup soudu v průběhu řízení” je možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost se dodává, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k §237 písm. f/ o.s.ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb. Tak v nálezu ze dne 22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti dovolání podle §237 písm. f/ o.s.ř. jen na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem – účastnit se aktivně projednání věci – a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází Ústavní soudu v této interpretaci §237 písm. f/ o.s.ř. rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky. Znovu se Ústavní soudu k této tezi přihlásil i v nálezu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS 239/97.
Postup, jímž mělo dojít k odnětí možnosti před soudem jednat, spatřuje dovolatelka (jak se podává z argumentace obsažené v dovolání) v tom, že řízení bylo zastaveno, ač pro to (podle jejího názoru) nebyl důvod. Hodnotící úsudek soudů, projevený v rozhodnutí (závěr, že důvody pro zastavení řízení jsou dány), ovšem ve smyslu výše řečeného není nesprávným postupem soudu “v průběhu řízení” (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 42). Ke stejnému závěru, tj. závěru, že hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí (závěr, že důvody pro zastavení řízení jsou dány), není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“, dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 645/98. Z řečeného vyplývá, že ani o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. nelze přípustnost dovolání opřít.
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o.s.ř.; proto je, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 1 věty první (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu