ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4004.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4004/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalované A. Š., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 299/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12 Co 752/2007-93, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12 Co 752/2007-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12 Co 752/2007-93, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12 Co 752/2007-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. března 2007, č. j. 26 C 299/2006-68, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 30. srpna 2006 z nájmu žalobkyně k „bytu č. 5 sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, který se nachází ve II. poschodí v domě č. 26 na Z. ulici v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaná (pronajímatelka předmětného bytu) písemnou výstrahou ze dne 29. prosince 1997 (dále jen „výstraha ze dne 29. prosince 1997“) vytkla žalobkyni (nájemkyni bytu) hrubé porušování dobrých mravů v domě, které spatřovala mimo jiné v pomluvách a jí adresovaných telefonických výhrůžkách, že žalobkyni v citované výstraze rovněž upozornila na možnost výpovědi z nájmu bytu v případě, že se bude chovat jako doposud, že přípisem ze dne 23. května 2005 (dále jen „přípis ze dne 23. května 2005“) žalovaná sdělila žalobkyni, že ji již několikrát žádala o odstranění nebo zlegalizování elektroinstalace, která byla provedena bez jejího vědomí a bez projektové dokumentace, a že ve zmíněném přípise zároveň uvedla, že ignorování jejích oprávněných požadavků ze strany žalobkyně se neslučuje s dobrými mravy v domě a že jí dá výpověď z nájmu bytu, pokud se její chování nezmění. Vzal rovněž za zjištěno, že dopisem ze dne 6. února 2006 udělila žalovaná písemnou výstrahu žalobkyni (dále jen „výstraha ze dne 6. února 2006“) pro porušení dobrých mravů, na které usuzovala z toho, že jí žalobkyně dne 17. prosince 2005 v reakci na upozornění, že vrátila sporák neopravený
a s chybějícími součástkami, na chodbě domu před svědky nejprve hysterickým křikem oznámila, že „ji její sporák nezajímá a ať si ho strčí někam“, a že když chtěla projít chodbou z domu na volné prostranství, práskla žalobkyně dveřmi tak, že v nich prasklo sklo, a při procházení napřáhla na ni ruku s mokrým hadrem se slovy „…budeš tady chodit, když umývám podlahu, mám tě tím hadrem praštit přes hubu?“. Dále zjistil, že žalovaná dala žalobkyni dne 30. srpna 2006 písemnou výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též jen „výpověď ze dne 30. srpna 2006“), a to z důvodů podle §711 odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu a ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), které skutkově vymezila tak, že 1) žalobkyně jí navzdory předchozímu příslibu neumožnila v měsících červnu a červenci 2006 nátěr oken v bytě, že jí opakovaně neumožnila kontrolu bytu, že bez jejího souhlasu odstranila přepážku v koupelně mezi vanou a kotlem, nechala nalepit na parkety v obývacím pokoji linoleum, čímž je poškodila, a provedla úpravu elektroinstalace v bytě, přičemž dosud nepředložila projektovou dokumentaci a souhlas příslušného orgánu s uvedením elektroinstalace do provozu, že nechávala i za deště otevřené balkónové dveře, což vedlo k jejich výraznému poškození, že neuhradila náklady na odstranění televizní antény, kterou přes předchozí výzvu sama neodstranila, že jí od července 2005 dluží na ni připadající část nákladů za zhotovení klíčů a zámku u dveří od domu, že jí rovněž nezaplatila za osvětlení společných prostor v domě za dobu od listopadu 2005 do února 2006, že jí její dcera neumožnila dne 9. srpna 2006 prohlídku bytu za účelem zjištění, zda se v případě vody, protékající v bytě v době od 8.00 do 8.45 hodin, nejedná o nějakou závadu, že jí žalobkyně vrátila sporák z bytu neopravený a s chybějícími součástkami (dále též jen „první okruh vytýkaných skutečností“), že 2) když žalobkyni žádala o nápravu, tak ji v přítomnosti dalších osob vulgárně napadala, načež jí přibouchla dveře s takovou intenzitou, že v nich praskla skleněná tabule a že jí vyhrožovala způsobem, že ji udeří mokrým hadrem „přes hubu“ (dále též jen „druhý okruh vytýkaných skutečností“). Následně vzal za prokázáno, že všechny vytýkané skutečnosti z prvního okruhu byly přede dnem doručení výpovědi žalobkyni, tj. před 4. zářím 2006, skutečně dány, že především žalobkyně bez souhlasu žalované nechala nalepit linoleum na parkety v obývacím pokoji bytu a že ji žalovaná opakovaně v roce 2005 a 2006 žádala o odstranění linolea z parket a uvedení podlahy do původního stavu. Také zjistil, že již v době před nastěhováním žalobkyně do předmětného bytu byly parkety v bytě ve špatném stavu. Učinil rovněž skutkový závěr, že žalobkyně slovně napadla žalovanou způsobem popsaným ve výpovědi z nájmu bytu (viz. druhý okruh vytýkaných skutečností).
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalobkyně tím, že přes předchozí písemnou výstrahu ze dne 29. prosince 1997 žalované vyhrožovala, že „ji vezme mokrým hadrem přes hubu“, naplnila výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. Následně usoudil i na naplněnost výpovědního důvodu upraveného v ustanovení §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. V této souvislosti uzavřel, že žalobkyně hrubě porušila povinnosti vyplývající z nájmu předmětného bytu, neboť bez souhlasu žalované nechala na parkety v obývacím pokoji bytu nalepit linoleum
a uskutečnila tak podstatnou změnu v bytě ve smyslu §694 obč. zák., která předchozí souhlas pronajímatele vyžaduje. Z těchto důvodů žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne 30. srpna 2006 zamítl, aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími důvody, pro které byla žalobkyni výpověď z nájmu bytu dána.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12 Co 752/2007-93, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že výpověď ze dne 30. srpna 2006 z nájmu žalobkyně k předmětnému bytu je neplatná (výrok I.); současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II.)
a před odvolacím soudem (výrok III.). Usnesením ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12 Co 752/2007-103, pak opravil výrok I. citovaného rozsudku tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že výpověď ze dne 30. srpna 2006 z nájmu žalobkyně k předmětnému bytu je neplatná.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Především dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. není naplněn proto, že „incident z prosince roku 2005“ nelze vzhledem k okolnostem případu vyhodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů, neboť závadné jednání žalobkyně „vyplývalo z napjatých vztahů mezi účastníky“. Dále rovněž dovodil, že jednáním žalobkyně nebyl naplněn ani výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. (v podobě jiného hrubého porušení povinností nájemce než je nezaplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu). Dovodil totiž, že za podstatnou změnu v bytě ve smyslu ustanovení
§694 obč. zák. nelze pokládat nalepení linolea na parkety v obývacím pokoji předmětného bytu odbornou firmou v situaci, kdy parkety se na podlaze obývacího pokoje nacházely více jak 25 let a již v době nastěhování žalobkyně do bytu vyžadovaly zvýšenou péči z důvodu jejich poškození; v této souvislosti konstatoval, že podle §692 obč. zák. je nájemce povinen postarat se o včasné provedení drobných oprav a běžné údržby bytu a že v tomto případě nešlo o opravu, kterou by měl nést pronajímatel. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď ze dne 30. srpna 2006 je neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu (ve spojení s opravným usnesením) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. písm. a/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). V dovolání především namítla, že vydáním opravného usnesení se odvolací soud dopustil procesního pochybení, neboť původně „shodné rozhodnutí“ s rozsudkem soudu prvního stupně změnil tímto rozhodnutím tak, že žalobě vyhověl. Vyjádřila přesvědčení, že takovou razantní změnu vyhlášeného rozsudku nelze podřadit pod ustanovení §164 o.s.ř. a že pokud skutečně odvolací soud vyhlásil jiný rozsudek než chtěl, mohl jeho pochybení napravit pouze soud vyšší instance na základě opravného prostředku. V této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytkla, že jsou v rozporu s občanským soudním řádem jeho poučení o možnosti podat dovolání uvedená jak v rozsudku ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12 Co 752/2007-93, tak v opravném usnesení ze dne 22. dubna 2008, č. j. 12 Co 752/2007-103. Ve vztahu k právnímu posouzení věci především namítla, že odvolací soud se nezabýval všemi důvody uvedenými ve výpovědi z nájmu bytu, že tyto důvody bezdůvodně opomenul a nijak se s nimi nevypořádal. Uvedla, že také nesprávně aplikoval hmotně právní normu na zjištěný skutkový stav, pokud nepovažoval za hrubé porušení dobrých mravů skutečnost, že jí žalobkyně po písemné výstraze v přítomnosti dalších osob urazila výrokem, že ji „vezme mokrým hadrem přes hubu“. Pokračovala, že také „nalepením linolea a tedy zničením původní a navíc vyhovující podlahové krytiny – parket“ žalobkyně porušila povinnosti nájemce takovým způsobem, že „je to nutné považovat za zákonem uvedený důvod k výpovědi z nájmu bytu“. Zdůraznila, že opravě a údržbě parket neodpovídá, že na ně bude nalepena jiná podlahová krytina, a že proto nalepení linolea na stávající parkety nelze hodnotit jinak, než jako změnu podlahové krytiny. Dodala, že navíc neodpovídá skutečnosti tvrzení žalobkyně (podpořené jí spřízněným svědectvím) o nadměrném opotřebení parket v bytě a že pokud by byly parkety skutečně opotřebeny, měla ji žalobkyně na tento stav postupem podle §692 obč. zák. nejprve upozornit a teprve poté závady v nezbytné míře odstranit, pokud by je ona sama neopravila. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, vyvracela správnost dovolacích námitek a uvedla, že již při vyhlášení napadeného rozsudku bylo nepochybné, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a to i proto, že žalované uložil, aby jí zaplatila vzniklé náklady řízení před soudy obou stupňů. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. dubna 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že proti uvedenému rozsudku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť jím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelka v dovolání především namítla, že vydáním opravného usnesení se odvolací soud dopustil procesního pochybení, neboť původně „shodné rozhodnutí“
s rozsudkem soudu prvního stupně změnil tímto rozhodnutím tak, že žalobě vyhověl; takovou razantní změnu vyhlášeného rozsudku však podle jejího názoru nelze podřadit pod ustanovení §164 o.s.ř. a pokud skutečně odvolací soud vyhlásil jiný rozsudek než chtěl, mohl jeho pochybení napravit pouze soud vyšší instance na základě opravného prostředku. Dále namítla, že poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání je v rozporu s občanským soudním řádem. Z hlediska obsahu lze uvedené dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud tedy nejprve přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska těchto namítaných vad řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly
z obsahu spisu zjištěny).
Dovolací soud především konstatuje, že dovolatelka si ve skutečnosti protiřečí, trvá-li na straně jedné na tom, že napadené rozhodnutí nelze pokládat za měnící ani ve spojení s opravným usnesením, a na straně druhé opírá přípustnost svého dovolání
o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., tedy jakoby šlo o rozhodnutí měnící.
Poté pokládá dovolací soud za potřebné zdůraznit, že z hlediska ustanovení
§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není relevantní každá vada řízení; právně významné jsou pouze vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
I kdyby v postupu odvolacího soudu, který se vydal cestou opravného usnesení podle §164 o.s.ř., bylo možno spatřovat vadu řízení, nešlo by o takovou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž skutečně zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. To vyplývá nejen z odůvodnění vyhlášeného a písemně odůvodněného rozsudku, nýbrž
i z formulace použité ve výroku I. („rozsudek okresního soudu se mění tak …“)
a z nákladových výroků II. a III. Kdyby totiž odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nepoužil by ve výroku I. uvedené formulace a rozsudek by bez dalšího potvrdil. V případě potvrzujícího rozsudku by byla ve sporu úspěšná (§142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 o.s.ř.) žalovaná, a proto by ji odvolací soud nezavazoval k náhradě nákladů řízení vzniklých žalobkyni před soudy obou stupňů. Šlo-li tedy ve skutečnosti o měnící rozhodnutí, pak poučení odvolacího soudu o opravném prostředku proti jeho rozsudku, tj. že proti němu „lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci do dvou měsíců od jeho doručení“, je správné a odpovídá povaze měnícího rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Řízení tak není zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. proto nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde
v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. a že nebyl dán ani výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.
Ustálená soudní praxe ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), dovodila, že za hrubé porušení dobrých mravů zakládající uvedený výpovědní důvod lze považovat závadné chování nájemce vztahující se k soužití v domě, v němž se nachází pronajatý byt; může jít např. o obtěžování ostatních nájemců nad míru přiměřenou poměrům různými imisemi, např. nadměrným hlukem, pachem, hmyzem, nečistotami, neadekvátním chovem zvířat, nebo o slovní či dokonce fyzické útoky vůči ostatním nájemcům nebo vůči pronajímateli. Na „hrubé“ porušení dobrých mravů lze usoudit např. z vážnosti následku způsobeného jednáním nájemce a z délky jeho trvání či opětování. Hmotněprávní podmínkou výpovědi je předchozí písemná výstraha pronajímatele, která musí obsahovat nejen upozornění nájemce na jeho konkrétní závadné jednání (resp. na jednání osob, jež s ním bydlí), ale i na to, že bude-li v takovémto jednání pokračováno, může být z tohoto důvodu nájemní vztah ukončen. Pronajímatel může vypovědět nájem bytu až tehdy, jestliže nájemce (osoba, jež s ním bydlí) přes tuto písemnou výstrahu ve svém závadném chování pokračuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 1865/2004, uveřejněný pod č. 51, v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené právní názory dovolací soud sdílí i v projednávané věci a bez dalšího se prosadí i v poměrech výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák., který je formulován totožně jako výpovědní důvod upravený v §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. před novelou.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že hmotněprávní podmínkou výpovědi z nájmu bytu dané z důvodu podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. je předchozí písemná výstraha pronajímatele upozorňující nájemce na jeho konkrétní závadné jednání (resp. na jednání osob, jež s ním bydlí). Z toho vyplývá, že na hrubé porušení dobrých mravů v domě zakládající citovaný výpovědní důvod, lze usuzovat pouze z jednání, které následovalo po doručení výstrahy nájemci, přičemž takové jednání musí být stejné (obdobné) povahy jako závadné chování vytýkané výstrahou a musí z něj být patrno, že nájemce, resp. osoby, jež s ním bydlí, předchozí písemnou výstrahu nerespektovaly, neboť své závadné chování nezměnily.
V souzené věci učinily soudy obou stupňů skutkové zjištění, že výstrahou ze dne 29. prosince 1997 žalovaná vytkla žalobkyni hrubé porušování dobrých mravů v domě, které spatřovala mimo jiné v pomluvách a jí adresovaných telefonických výhrůžkách. Jestliže žalovaná dala žalobkyni výpověď z nájmu bytu kvůli „incidentu z prosince roku 2005“, tedy kvůli skutku, který sice byl stejné povahy jako chování žalobkyně vytýkané ve výstraze ze dne 29. prosince 1997, nicméně s ohledem na uplynutí doby osmi let z něj nebyl patrný vztah k této výstraze, lze se ztotožnit se závěrem, že výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák. naplněn nebyl. Dovolací soud pro úplnost dodává, že pro posouzení věci podle citovaného ustanovení jsou bez právního významu jednak přípis ze dne 23. května 2005, protože jím bylo žalobkyni vytknuto chování diametrálně odlišné povahy, než pro které jí byla dána výpověď z nájmu bytu, a stejně tak i výstraha ze dne 6. února 2006, neboť ta se týkala přímo výše uvedeného „incidentu“ (čili skutku, pro který byla žalobkyni dána výpověď z nájmu bytu); proto nemohlo jít o porušování dobrých mravů, které následovalo po písemné výstraze (ve smyslu §711 odst. 2 písm. a/ obč. zák.). V tomto ohledu tedy nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn opodstatněně.
Podle §694 obč. zák. nájemce nesmí provádět stavební úpravy ani jinou podstatnou změnu v bytě bez souhlasu pronajímatele, a to ani na svůj náklad. V případě porušení této povinnosti je pronajímatel oprávněn požadovat, aby nájemce provedené úpravy a změny bez odkladu odstranil. Podstatnou změnou v bytě se rozumí takový zásah do jeho stavu, který při zachování stavebně-technického uspořádání bytu způsobí výrazný rozdíl mezi stavem bytu, v jakém byl nájemci předán a mezi jeho stavem po provedeném zásahu. Z tohoto pohledu bude tedy podstatnou změnou v bytě i nahrazení původních podlahových krytin v bytě (parket v obývacím pokoji) za jiné (za linoleum, byť nalepené na stávající parkety).
Právní posouzení věci nelze tedy pokládat za správné, vyšel-li odvolací soud ve vztahu k posouzení věci podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. z předběžného závěru, že nalepení linolea na parkety v obývacím pokoji předmětného bytu (a tudíž ve skutečnosti nahrazení jedné podlahové krytiny jinou) nelze považovat za podstatnou změnu v bytě ve smyslu ustanovení §694 obč. zák. Navíc lze rovněž přisvědčit dovolací námitce, že při úvaze o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. se odvolací soud nezabýval dalšími právně významnými skutečnostmi (viz první okruh vytýkaných skutečností), jejichž existence byla v řízení prokázána (resp. tyto skutečnosti přinejmenším vyšly v řízení najevo). Jeho právní posouzení věci je proto z tohoto důvodu neúplné (a tudíž také nesprávné).
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky ho proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil (aniž se – pro nadbytečnost – zabýval dovolací námitkou týkající se stavu parket v obývacím pokoji) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že podle konstantní judikatury je při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou (dnes §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.) třeba vzít v úvahu, že zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem, výslovně označuje neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Jde o demonstrativní (příkladný) výčet (srov. slovo „zejména“), což znamená, že důvodem k výpovědi může být i jiné porušení povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné s tím, které zákon výslovně uvádí. Základním hlediskem pro posouzení intenzity porušení povinností nájemce bude tedy úvaha, zda to porušení, jehož se nájemce dopustil, je svým významem (posuzováno zejména z hlediska oprávněných zájmů pronajímatele, avšak též z hlediska zájmů ostatních nájemců domu) alespoň tak závažné, jako neplacení nájemného (služeb) po dobu delší než tři měsíce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004, uveřejněný pod C 2685 ve svazku 29 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1222/2003). K hlediskům pro posouzení intenzity porušení nájemcových povinností nepochybně patří okolnost, zda nájemce svým jednáním způsobil pronajímateli škodu (případně v jaké výši), zda způsobil újmu na právech či oprávněných zájmech jiných subjektů (např. ostatních nájemců bytů v domě), jaká byla motivace jeho jednání, dále také okolnost, zda dosud řádně plnil své povinnosti nájemce bytu, eventuálně jaká doba uplynula od porušení nájemcových povinností do dne dání výpovědi z nájmu bytu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněného pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Bez významu nebude
v naznačených souvislostech ani okolnost, zda svým jednáním nájemce porušil eventuálně i jiné právní předpisy (např. předpisy týkající se požární ochrany, stavební zákon a předpisy související) – srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 291/2004, a ze dne 7. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2751/2004.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu