ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4034.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 4034/2016-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce statutárního města Ostravy - městského obvodu Slezská Ostrava , se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Těšínská 35, IČO 00845451, proti žalovaným 1. D. K. , 2. F. K. , oběma bytem v O. – S., zastoupeným JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 966/22, o vyklizení prostoru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 174/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. února 2016, č. j. 71 Co 154/2015-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaní napadli dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ostravě (odvolací soud) ze dne 11. 2. 2016, č. j. 71 Co 154/2015-106, kterým změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (soud prvního stupně) ze dne 19. 1. 2015, č. j. 25 C 174/2014-44, tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit tam blíže specifikovaný půdní prostor a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), přípustné, neboť otázky, na nichž rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že je třeba rozlišovat, zda obec jedná v rámci své přenesené nebo samostatné působnosti (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1457/2005, uveřejněného pod číslem 98/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 707/2005). Rozhodnutí vydaná ve stavebním řízení v rámci přenesené působnosti obce o prodloužení termínu k dokončení stavby a o povolení k předčasnému užívání stavby (její části) nenahrazují smlouvu o nájmu či jiný smluvní titul opravňující k užívání daného prostoru (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2073/99). Jen ze skutečnosti, že rozhodnutí ve stavebním řízení vydala stejná obec, která je i vlastníkem (a byla by případně i pronajímatelem) půdního prostoru, a proto o všech úkonech a rozhodnutích vydaných ve stavebním řízení „věděla“, nevyplývá její vůle uzavřít (konkludentně či ústně) smlouvu o nájmu půdního prostoru. Právním titulem k užívání půdního prostoru k bydlení nemůže být ani dohoda účastníků o stavebních úpravách půdního prostoru, které měli žalovaní provést ve stanovené době na své náklady. Nepochybně - dohodli-li se, že po dokončení rekonstrukce (její kolaudaci) dojde ke „sloučení“ tohoto prostoru s bytem, jehož jsou nájemci, a uzavřou novou nájemní smlouvu - pak po dobu, kdy měli tyto stavební úpravy provádět, mohli půdní prostor užívat (jinak by stavební práce nemohly být provedeny), neznamená to však, že by šlo o právní titul opravňující je k dalšímu (trvalému) užívání půdního prostoru k bydlení, aniž by byla (v souladu s dohodou) po dokončení prací uzavřena smlouva o nájmu ke „sloučenému“ prostoru. Práce však dokončeny nebyly, prostor nebyl zkolaudován a k uzavření nájemní (či jiné) smlouvy, jejímž předmětem by byl půdní prostor, nedošlo.
Rovněž otázku, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud (v konečném důsledku) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zamítnutí žaloby na vyklizení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva uplatňovaného v rozporu s dobrými mravy má být až poslední možností - ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2669/2010].
Podle ustálené judikatury může dovolací soud učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (rozporu právního úkonu či jednání s dobrými mravy) předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze sice přisvědčit dovolatelům, že odvolací soud nesprávně za skutečnost na jejich straně, k níž je třeba (v jejich neprospěch) přihlédnout, považoval výši nájemného, kterou platí za užívání bytu (která je podle něj „nepřiměřeně nízká“), jakož i skutečnost, že za užívání půdního prostoru neplatí žádnou úhradu, aniž by se jakkoliv vypořádal s tím, že v souvislosti s dohodou o rekonstrukci půdního prostoru se také účastníci dohodli o výši nájemného za užívání bytu a půdního prostoru, která se – s ohledem na investice žalovaných – nebude ani v budoucnu měnit.
Jinak ovšem při úvaze, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelů, tak na straně žalobce, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Očekávání žalovaných, že budou moci půdní prostor užívat, stanou se jeho nájemci a vynaložené investice jim budou částečně „kompenzovány“ v podobě sníženého nájemného, bylo legitimní jen v návaznosti na řádné dokončení dohodnutých stavebních prací. Jestliže žalovaní dohodnuté stavební úpravy v celém rozsahu neprovedli a jsou již několik let v prodlení s jejich dokončením, nemohou se po žalobci spravedlivě domáhat, aby tento stav nadále trpěl - bez jakéhokoliv časového omezení a za situace, kdy se podle obsahu spisu zjevně nejsou schopni na podmínkách dalšího užívání dohodnout.
Dovolatelé sice napadli dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadají zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné, neboť jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč [§237, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu