ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.4040.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4040/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně S. d. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. F. a 2) M. F., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 42/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2007, č. j. 22 Co 229/2007-96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2007, č. j. 22 Co 229/2007-96, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. července 2006, č. j. 22 Co 297/2006-51, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Kladně (soudu prvního stupně) ze dne 27. března 2006,
č. j. 19 C 42/2006-27, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. ledna 2007, č. j. 19 C 42/2006-77, žalobě opětovně vyhověl a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných
k „bytu … č. 21, o velikosti 1+3 s příslušenstvím, v 7. poschodí domu čp. 2565, v K. 2, ulici Na Růžovém poli 2565“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“
a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 26. června 2007, č. j. 22 Co 229/2007-96, změnil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že předmětný byt byl žalovanému podle dřívějších předpisů rozhodnutím ze dne 8. února 199 přidělen a dohodou o odevzdání a převzetí bytu ze dne 5. března 1991 odevzdán do užívání, že s žalovanými v bytě bydlí jejich dcery M. F., a M. F., že žalovaní nezaplatili nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním bytu již v roce 2002, že z tohoto důvodu bylo proti nim vedeno soudní řízení, že od roku 2003 vzniklé dluhy na nájemném a zálohách na služby vždy zcela či zčásti dodatečně zaplatili, že dále nájemné nezaplatili v březnu, květnu a listopadu 2004, že v prosinci 2004 jednorázově zaplatili částku 14.000,- Kč, že poté nezaplatili za leden, únor, květen, červen, červenec, říjen, listopad a prosinec 2005, že v březnu a srpnu 2005 zaplatili částky 10.000,- Kč a 20.000,- Kč, že spolu s nedoplatkem za rok 2004 činil dluh na nájemném a zálohách na služby k 31. prosinci 2005 částku 18.042,53 Kč, že tato částka byla zaplacena mimořádnými platbami 10.000,- Kč dne 28. února 2006, 3.500,- Kč dne 30. března 2006 a 5.000,- Kč dne 13. července 2006 a že v roce 2006 řádně platili nájemné a zálohy na služby. I přes určité (v rozsudku soudu prvního stupně uvedené) rozpory v účastnických výpovědích žalovaných dospěly oba soudy rovněž ke skutkovému závěru, že v inkriminované době byli žalovaní – z důvodů specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně – v nepříznivé finanční situaci a měli tak „nepochybně závažné důvody pro neplacení“ nájemného a záloh na služby. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů usoudily na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně současně dovodil, že výpověď z nájmu bytu není ani výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a proto žalobě vyhověl. Zde především nepřehlédl dlouhodobě špatnou platební morálku žalovaných, kteří již v minulosti (od roku 2002) opakovaně neplatili nájemné a zálohu na služby, a ve světle těchto skutečností pak vyhodnotil v jejich neprospěch „nepochybně závažné důvody“ (špatnou finanční situaci žalovaných v inkriminovaném období), pro které nájemné v kritické době neplatili; u žalovaných totiž nešlo podle soudu prvního stupně „o výjimečnou situaci, ale o opakované a dlouhodobé neplacení nájemného“ vždy s jednorázovým doplacením vzniklých dluhů. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že jsou zde dány důvody, pro něž je na místě podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práva žalobkyni odepřít, byť jinak byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podána důvodně; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Přitom konstatoval, že „posouzení věci dle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku nebrání skutečnost, že v roce 2002 bylo proti žalovaným vedeno soudní řízení pro neplacení nájemného“. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. pak vzal v úvahu to, že žalovaní nájemné neplatili z důvodu špatné finanční situace, že v současné době již nemají na nájemném žádný dluh a že naopak jim vznikl přeplatek. Zdůraznil rovněž význam práva na bydlení a uvedl, že je-li předmětný byt určen k privatizaci, nepočítá se s ním pro sociálně slabší občany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s odkazem na tam uvedené rozpory v účastnických výpovědích žalovaných – především zpochybnila správnost skutkového závěru, že žalovaní byli v inkriminované době ve špatné finanční situaci. Následně odvolacímu soudu vytkla, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. přehlédl právně významné skutkové zjištění, že „žalovaní nehradili nájem opakovaně a v roce 2002 se o tom vedlo soudní řízení“. Tato skutečnost podle dovolatelky „aplikaci ust. §3 o. z. brání“; přitom přeplatek nájemného zde podle ní nehraje žádnou roli, neboť „nevznikl subjektivním úkonem žalovaných, ale jako účetní výsledek vyúčtování služeb za rok 2006“. Z důvodů rozvedených v dovolání nesouhlasila ani s názory vztahujícími se k právu na bydlení a k privatizaci předmětného bytu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1
a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) lze uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,
z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů (odvolacím soudem) a v konečném důsledku nabízí zčásti vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Přitom soudům nelze – vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů – v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně vytýkat to, že některému z provedených důkazů přiznaly větší vypovídací schopnost či jinému přisoudily menší věrohodnost. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda ze zjištěných skutečností lze usoudit, že výpověď z nájmu bytu je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu je či není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i soudní praxe je ustálená v tom, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dovodil, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že ustálená judikatura kromě toho dovodila, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci pro neplacení nájemného je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nelze však ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde
o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn. Zatímco soud prvního stupně žalobě vyhověl (neboť dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy), dospěl odvolací soud k závěru, že výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy je, a proto žalobu zamítl.
Dovolací soud se sice ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že „posouzení věci dle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku nebrání skutečnost, že v roce 2002 bylo proti žalovaným vedeno soudní řízení pro neplacení nájemného“; nemůže ovšem, a to i s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře, akceptovat názor (vyplývající, byť nikoli výslovně, z napadeného rozhodnutí), že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nemá v minulosti opakované neplacení nájemného a záloh na služby žalovanými prakticky žádný právní význam a že naopak rozhodující význam lze bez dalšího přisoudit skutečnosti, že žalovaní nájemné neplatili z důvodu špatné sociální situace, že takto vzniklý dluh uhradili a že v současné době mají na nájemném přeplatek. Podle názoru dovolacího soudu nelze při posuzování věci podle §3 odst. 1 obč. zák. „izolovaně“ zdůrazňovat a současně vytrhávat z kontextu pouze určité okolnosti (navíc prospívající pouze žalovaným) a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, mimo jiných i okolnosti na straně pronajímatelky, jak to ve skutečnosti učinil odvolací soud.
V naznačených souvislostech nelze totiž ztratit ze zřetele, že placení nájemného náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. §685 a násl. obč. zák.). Jestliže, jako v posuzovaném případě, nájemci uvedenou povinnost neplnili, nelze při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. podle názoru dovolacího soudu pominout to, že u žalovaných nešlo „o výjimečnou situaci, ale o opakované a dlouhodobé neplacení nájemného“ vždy s jednorázovým doplacením vzniklých dluhů (jak to správně vyjádřil soud prvního stupně), a přiznat bez dalšího rozhodující význam skutečnosti, že nájemci nájemné v kritické době neplatili z důvodu špatné finanční situace a že dodatečně dlužnou částku uhradili. Klade se zde totiž otázka, zda lze z důvodu pouhého dodatečného zaplacení dlužného nájemného bez jakékoliv sankce tolerovat předchozí opakované a dlouhodobé neplacení nájemného; jinak řečeno zda z důvodu dodatečného zaplacení dlužného nájemného nájemci za inkriminovanou dobu lze po žalobkyni – pronajímatelce – bez dalšího spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu) odepřena přesto, že již v předchozí době nájemci opakovaně a dlouhodobě nájemné neplatili. Dovolatelce lze tak přisvědčit v názoru, že odvolací soud v rámci úvahy o aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zohlednil především okolnosti prospívající žalovaným, dostatečně nepřihlédl k okolnostem vyznívajícím v neprospěch žalovaných a především se nedostatečně zabýval okolnostmi na její straně. V této souvislosti není ani bez významu, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu patří mezi tzv. nesporná řízení (§120 odst. 2 o.s.ř.), u nichž neplatí omezení stanovené v §205a odst. 1 o.s.ř. (srov. §205a odst. 2 o.s.ř.). Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je tak neúplné, a proto i nesprávné; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn oprávněně.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a současně mu věc podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu