ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.4211.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 4211/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek Peluškova 1443, Lipnická 1448, se sídlem v Praze 9 – Kyjích, Pelušková 1443, IČO: 27108325, zastoupeného Mgr. Martinem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Libni, Nad Rokoskou 1228/38, proti žalovanému Mgr. O. K. , P., zastoupenému JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Senovážné náměstí 1463/5, o zaplacení částky 14.488,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 167/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2015, č. j. 14 Cmo 436/2014-115, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný jako vlastník nebytové jednotky (garáže označené v evidenci správce společenství vlastníků jednotek, v domě v P.) uhradil dlužné zálohy na služby spojené s užíváním jednotky a s užíváním společných částí domu v částce 14.488,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím za období od 29. června 2006 do podání žaloby.
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem pro zmeškání ze dne 25. dubna 2014, č. j. 11 Cm 167/2013-79, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – co do částky 6.769,- Kč a částky 3.231,- Kč na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 7.719,- Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Následně k návrhu žalovaného soud prvního stupně usnesením ze dne 13. května 2014, č. j. 11 Cm 167/2013-82, ve spojení s usnesením ze dne 20. června 2014, č. j. 11 Cm 167/2013-89, zrušil (podle §153b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) rozsudek pro zmeškání ve vyhovujícím výroku II. a v nákladovém výroku III.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. února 2015, č. j. 14 Cmo 436/2014-115, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání žalobce (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Přípustnost dovolání je upravena v ustanovení §237 o. s. ř., avšak podle §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 (o. s. ř.); k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V rozsudku ze dne 16. prosince 2013, sp. zn. 21 Cdo 3460/2012, uveřejněném pod č. 27/2015 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že pro přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen tzv. mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, nemá význam skutečnost, že žalobou uplatněné peněžité plnění v době rozhodování o základu nároku nepřevyšuje 50.000,- Kč. Již v usnesení ze dne 8. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 557/2011, však Nejvyšší soud rovněž dovodil, že není přípustné dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek pro zmeškání ohledně peněžitého plnění nepřevyšujícího 50.000,- Kč. V poměrech obnovy řízení pak v rozhodnutích z 19. prosince 2007, sp. zn. 25 Cdo 3090/2005, uveřejněném pod č. 59/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněném pod č. 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud také dovodil, že úprava tehdy obsažená v ustanovení §237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (nyní §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.) platí i pro dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení ohledně peněžitého plnění. Byť názor přijatý v rozsudku ze dne 16. prosince 2013, sp. zn. 21 Cdo 3460/2012, zajisté konvenuje dovolateli (neboť ten ve vztahu k přípustnosti dovolání v podstatě uvedl, že zde se peněžitý limit upravený v ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. neuplatní proto, že v ní „nešlo o rozhodování o peněžitém plnění, ale rozhodování o zrušení usnesení, které zrušilo rozsudek pro zmeškání“ ), ve skutečnosti není v poměrech posuzované věci použitelný. Je tomu tak proto, že mezitímním rozsudkem se rozhoduje o základu uplatněného nároku, nikoli však o jeho výši; v posuzovaném případě ovšem odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zrušil ve vyhovujícím výroku II. ohledně částky 7.719,- Kč, tj. částky nepřevyšující 50.000,- Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží) rozsudek pro zmeškání. S přihlédnutím k názorům přijatým v posléze uvedených rozhodnutí proto dovolací soud uzavřel, že peněžitý limit upravený nyní v ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. se uplatní i v případě dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání týkajícího se peněžitého plnění nepřevyšujícího 50.000,- Kč.
V projednávané věci napadl dovolatel usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zrušen rozsudek pro zmeškání ve vyhovujícím výroku II. týkajícím se povinnosti žalovaného zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 7.719,- Kč (s příslušenstvím, k němuž se při posouzení otázky přípustnosti dovolání nepřihlíží), tj. částku nepřevyšující 50.000,- Kč, přičemž nejde o žádnou z výjimek upravených v ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu