ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.440.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 440/2018-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO 44992785, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce Brněnské komunikace a. s. , se sídlem v Brně, Renneská třída 787/1a, IČO 60733098, zastoupených JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované 1. brněnské investiční, a. s. , se sídlem v Brně, Štefánikova 839/7, IČO 25591584, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, o vyklizení pozemku, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 10/2011, o dovolání žalobce a vedlejší účastnice proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2016, č. j. 21 Co 501/2013-406, takto:
I. Dovolání žalobce a vedlejší účastnice se odmítá .
II. Žalobce a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč k rukám JUDr. Milana Zábrže, advokáta se sídlem v Brně, Veveří 486/57, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 12. 2016, č. j. 21 Co 501/2013-406, změnil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 20. 11. 2012, č. j. 54 C 10/2011-219, tak, že žalobu na vyklizení tam specifikovaného pozemku zamítl, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce a vedlejší účastnice dovoláním.
Dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není vedlejší účastník osobou oprávněnou k podání dovolání ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mimořádný opravný prostředek – dovolání – může vedlejší účastník podat jen proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, publikované pod č. 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ se však nejedná. Označuje-li vedlejší účastnice v předmětu dovolání i výroky o náhradě nákladů řízení, činí tak zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není přípustné ani dovolání žalobce, neboť v dovolání označenou právní otázku možnosti zamítnutí žaloby na vyklizení nemovitosti za situace, kdy žalobce tvrdí, že žalovaný již pozemek neužívá, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
S ohledem na ustanovení §3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je třeba souzenou věc posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť předmětný pozemek žalovaná užívala bez právního důvodu nejpozději po uplynutí sjednané doby nájmu – tj. od 1. 1. 2011 (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 114/2015, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015).
Podle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5304/2007, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3217/2013) může mít vlastnická žaloba na vydání věci (vyklizení nemovitosti) úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a prokáže-li, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Předpokladem procesního úspěchu žaloby na vyklizení nemovitosti tedy je, že žalobce v rámci soudního řízení tvrdí (a prokáže), že žalovaný nemovitost neoprávněně užívá. Uvedl-li žalobce u jednání před odvolacím soudem, že se situace změnila a že žalovaná již předmětný pozemek vyklidila a neužívá jej, pak (nově) v době rozhodování odvolacího soudu tvrdil, že žalovaná již do jeho vlastnického práva neoprávněně nezasahuje. K takovému tvrzení žalobce, jež ve svém důsledku znamená, že jeho vindikační žaloba nemůže mít úspěch, nebylo nutné provádět dokazování („vyvracet“ tak žalobcova tvrzení vedoucí k zamítnutí žaloby a zjišťovat „jiný“ skutkový stav, na jehož základě by bylo možné žalobě vyhovět). Již proto nemohou obstát námitky dovolatele, že ho odvolací soud v rozporu s §118a, §213b o. s. ř. nepoučil a nesprávně aplikoval §154 o. s. ř.
Námitkami, jimiž žalobce odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy a že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, uplatnil dovolatel jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 2. 8. 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předseda senátu