ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.4420.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 4420/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně JUDr. N. K. , zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému 1. Lidovému bytovému družstvu Praha 5 , se sídlem v Praze 5, V Cibulkách 22, IČO: 48030678, zastoupenému JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vyžlovská 38, 2. P. K. , zastoupenému Mgr. Marií Jandovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, K Lesu 756, o určení vlastnictví bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 147/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012, č. j. 28 Co 491/2011-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012, č. j. 28 Co 491/2011-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. května 2011, č. j. 4 C 147/2010-58, vyjma odstavce I. výroku, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 5. 2011, č. j. 4 C 147/2010-58, zamítl (odstavec I. výroku) žalobu o určení neplatnosti smlouvy ze dne 27. 5. 1998 o převodu vlastnictví bytové jednotky nacházející se v budově na pozemku p.č. 1959 v katastrálním území S., včetně příslušejících spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku, uzavřenou mezi žalobkyní a 2. žalovaným jako přejímajícími a 1. žalovaným jako předávajícím (dále též jen „Smlouva“ a „bytová jednotka“). Dále určil (odstavec II. výroku), že vlastníkem bytové jednotky je ke dni právní moci rozsudku 1. žalovaný a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III. výroku).
Zjistil, že žalobkyně byla od 13. 5. 1984 členkou Lidového bytového družstva v Praze, s nímž dne 18. 5. 1984 uzavřela dohodu o užívání bytu II. kategorie o velikosti 1+1 s příslušenstvím v domě v X. ulici, v P., že dne 2. 10. 1989 uzavřela s 2. žalovaným manželství, s nímž dne 11. 12. 1989 uzavřela s Lidovým bytovým družstvem dohodu o užívání bytu II. kategorie o velikosti 3+1 v domě v X. ulici, v P. (bytová jednotka), který jim byl přidělen rozhodnutím ONV v Praze 5 po sloučení bytu žalobkyně a bytu po p. B. Dále zjistil, že žalobkyně s 2. žalovaným požádali o převod této bytové jednotky (nejprve v roce 1992 jen žalobkyně, a posléze v roce 1996 i s 2. žalovaným), a dne 27. 5. 1998 uzavřeli Smlouvu, kterou 1. žalovaný (právní nástupce Lidového bytového družstva v Praze) převedl do jejich vlastnictví předmětnou bytovou jednotku. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětné bytové jednotce, nikoliv však na určení neplatnosti Smlouvy. Uzavřel, že 1. žalovaný se nestal členem Lidového bytového družstva, členkou byla jen žalobkyně, a proto byla i osobou oprávněnou vyzvat 1. žalovaného k uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky podle §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, a jen ona mohla podle §24 z. č. 72/1994 Sb., tuto smlouvu uzavřít. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1668/2003 a sp. zn. 30 Cdo 1865/2003 měl za to, že Smlouva, kterou 1. žalovaný uzavřel nejen s žalobkyní, ale i s 2. žalovaným, je tak podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor s §23 a §24 z. č. 72/1994 Sb., neplatná.
Městský soud v Praze (odvolací soud) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, č. j. 28 Co 491/2011-98, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku, kterým bylo určeno vlastnictví k bytové jednotce a rozhodnuto o nákladech řízení, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Za správná považoval skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení věci. Zdůraznil, že závěr soudu prvního stupně o neplatnosti Smlouvy podle §39 obč. zák. pro rozpor s §23, §24 z. č. 72/1994 Sb. je správný, neboť společné členství 2. žalovaného s žalobkyní v družstvu 1. žalované nevyplývá ani z obchodního zákoníku, ani ze zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a nemohlo vzniknout ani v souvislosti se sloučením bytů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a uplatnili i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný 1) zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojil s otázkou běhu promlčecí doby k podání žaloby a s otázkou vydržení spoluvlastnického podílu k předmětné bytové jednotce 2. žalovaným. Dále namítal, že na členství v lidovém bytovém družstvu a na nájem bytů v lidových bytových družstvech se (před 1. 1. 1992) vztahovala odlišná právní úprava, a proto na ně ani nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1668/2003 a sp. zn. 30 Cdo 1865/2000, na která odkázal odvolací soud. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že 2. žalovaný neměl nárok na převod předmětné bytové jednotky, neboť byla žalobkyni přidělena před uzavřením jejich sňatku. Zdůraznil, že předmětem Smlouvy nebyl byt o velikosti 1+1, který žalobkyně získala před manželstvím, ale byt o velikosti 3+1, který vznikl sloučením původního bytu žalobkyně s dalším bytem za trvání manželství, k němuž uzavřeli (žalobkyně s 2. žalovaným) nájemní smlouvu jako společní nájemci. Měl za to, že jeho postup při uzavření Smlouvy byl zcela po právu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojil s otázkou, zda lze posuzovat podle stejné právní úpravy vznik členství v Lidovém bytovém družstvu i ve stavebním bytovém družstvu, a zda mu s žalobkyní vzniklo společné členství v družstvu 1. žalované. Namítal, že právo na převod bytové jednotky měl společně s žalobkyní, neboť v době uzavírání Smlouvy, byli manželé. Měl za to, že měli být považováni i za společné členy družstva, neboť byla-li žalobkyně ke dni zápisu 1. žalovaného do obchodního rejstříku (jako nástupnické organizace původního Lidového bytového družstva) členem družstva, vznikl jim podle stanov ke dni vzniku 1. žalovaného nový nájemní vztah i společné členství. Vytýkal odvolacímu soudu, že v rozporu s §120 odst. 3 o. s. ř. neprovedl důkaz stanovami 1. žalovaného. Žalobkyně se podílela na tvorbě Smlouvy, kontrolovala ji, připomínkovala, byla s ní srozuměna a její platnost začala zpochybňovat až v roce 2010 při vypořádání jejich společného jmění po rozvodu manželství. Namítal rovněž, že splnil podmínky §134 obč. zák., a spoluvlastnické právo k předmětné bytové jednotce vydržel. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokáty (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem je otázka platnosti smlouvy ze dne 27. 5. 1998 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), a zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „z. č. 72/1994 Sb.“).
Dovolatelé zpochybnili posouzení otázky platnosti smlouvy o převodu bytové jednotky odvolacím soudem. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) - poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1865/2000 - dospěl k závěru, že smlouva o převodu bytové jednotky je absolutně neplatná, jestliže ji kromě žalobkyně, jež byla před uzavřením manželství výlučnou členkou družstva, uzavřel jako další nabyvatel i 2. žalovaný - její manžel. Tuto právní otázku, která je pro rozhodnutí v projednávané věci určující, však vyřešil rozdílně velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uveřejněném pod číslem 62/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2012“). Napadené rozhodnutí má proto zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v R 62/2012 dospěl k závěru, že smlouvu o převodu bytové jednotky, uzavřenou mezi bytovým družstvem jakožto převodcem a oběma manžely jakožto nabyvateli, v níž manželé projeví vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, nelze považovat za neplatnou pro rozpor s ustanovením §23 odst. 1 z. č. 72/1994 Sb., jen proto, že v době jejího uzavření byl členem bytového družstva jen jeden z manželů.
Závěr odvolacího soudu, že Smlouva je podle §39 obč. zák. neplatná pro rozpor s §23 odst. 1 z. č. 72/1994 Sb., neboť ji uzavřeli (za trvání manželství) k žádosti žalobkyně oba manželé – žalobkyně s 2. žalovaným – ačkoliv členem družstva byla jen žalobkyně, tak není správný.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl užit opodstatněně, Nejvyšší soud – aniž se, z důvodu nadbytečnosti, zabýval dalšími dovolacími námitkami – podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil (vyjma odstavce I. výroku, který nebyl odvoláním napaden a rozhodnutí v této části již nabylo právní moci) i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu