ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.4486.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 4486/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobců a) Ing. F. H. , b) S. H. , zastoupených JUDr. Františkem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Klavíkova 1820/18, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova 1107/30, IČO 00037745, zastoupenému JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, náměstí Míru 140/1, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví družstevní bytové jednotky do vlastnictví člena družstva a o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu k pozemkům, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 557/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2016, č. j. 11 Cmo 31/2015-198, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2016, č. j. 11 Cmo 31/2015-198, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. června 2015, č. j. 13 Cm 557/2013-164, ve znění usnesení ze dne 18. června 2015, č. j. 13 Cm 557/2013-177, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou ze dne 25. 4. 2013 domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví družstevní bytové jednotky nacházející se ve druhém podlaží domu v Č. B. (dále též jen „Jednotka“) a bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu ke společným částem domu a pozemkům, v tam specifikovaném znění. Tvrdili, že jsou členy Stavebního bytového družstva České Budějovice (žalovaný) a nájemci Jednotky. Rozhodnutím členské schůze samosprávy č. 265, která je organizační jednotkou žalovaného, bylo dne 11. 9. 2003 rozhodnuto o bezúplatném převodu bytů do vlastnictví členů. Žalobcům byl předložen návrh smlouvy o převodu Jednotky ze dne 29. 10. 2004, který však nesplňoval požadavky zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), neboť neobsahoval ustanovení týkající se vypořádacího podílu podle §233 odst. 2, 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) a v rozporu se zákonem převáděl spoluvlastnický podíl k pozemku (parc. č. 4140/1) náležejícímu k jiným budovám, jež s převodem bytové jednotky nesouvisí, přičemž u dalších pozemků (parc. č. 4142/1, č. 4146/1) byl uveden spoluvlastnický podíl ve výši neodpovídající ustanovením zákona. Jiný návrh smlouvy jim předložen nebyl, k uzavření smlouvy doposud nedošlo.
Krajský soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 13 Cm 557/2013-164, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 6. 2015, č. j. 13 Cm 557/2013-177 [poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 17. 2. 2014, č. j. 13 Cm 557/2013-82, jímž žalobu zamítl, zrušil k odvolání žalobců Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozhodnutím ze dne 27. 11. 2014, č. j. 11 Cmo 46/2014-130, a vrátil mu věc k dalšímu řízení] žalobě vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobcům náklady řízení a státu část soudního poplatku.
Po provedeném dokazování zjistil, že členská schůze žalovaného rozhodla dne 11. 9. 2003 o převodu bytů do vlastnictví členů k 30. 6. 2004, k uzavření smlouvy o převodu Jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku do vlastnictví žalobců nedošlo pro neshodu účastníků, které pozemky mají být součástí převodu, jaký spoluvlastnický podíl k těmto pozemkům žalobcům náleží a zda má smlouva obsahovat i nárok na vypořádací podíl podle §233 obch. zák. Žalobci jako členové žalovaného (Stavebního bytového družstva) užívají Jednotku v domě, v němž je celkem 38 jednotek. Dům má s (vedle stojícím) domem, v němž je 48 jednotek, společný přístup z ulice, jediná přístupová cesta k nim vede přes pozemky parc. č. 4140/1, 4142/1 a 4146/1, na kterých jsou i parkovací místa pro auta. Dne 17. 6. 2002 uzavřela Česká republika – Okresní úřad v Českých Budějovicích s žalovaným darovací smlouvu, kterou bezúplatně (§60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“) převedla do vlastnictví žalovaného pozemky pod jeho domy (v katastrálním území Č. B. 3) a pozemky funkčně a věcně navazující. Darovací smlouvou byly se stavební parcelou č. 4146, na níž je umístěna budova, jako funkčně související převedeny pozemky parc. č. 4142/1 a 4146/1, a se stavební parcelou č. 4142/2, na níž je umístěna budova, pozemek parc. č. 4140/1. Všechny tři předmětné pozemky učinil žalovaný v prohlášení vlastníka jeho součástí u obou domů), s tím, že podíly na pozemcích stanovil pro každého vlastníka jednotky obou domů stejné (1/86), tedy nikoliv podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů na společných částech domu a zohlednil tak – podle jeho mínění – skutečnost, že všechny tři předmětné pozemky ve skutečnosti tvoří jeden funkční celek s oběma domy. Takto stanovené podíly již převedl vlastníkům 47 jednotek domu a 27 vlastníkům domu.
S odkazem na ustanovení §3028 a 3063 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) posoudil věc podle dosavadních právních předpisů, tedy podle hmotněprávních předpisů ve znění účinném do 31. 12. 2013. Uzavřel, že žalobci splnili zákonné předpoklady pro bezúplatný převod jednotky, spolu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku. Pokud jde o sporné pozemky, předmětem převodu měl být spoluvlastnický podíl jen k pozemkům tvořícím funkční celek s domem, v němž se Jednotka nachází, které žalovaný získal od státu na základě darovací smlouvy (tj. pozemkové parcely č. 4142/1 a 4146/1). Poukázal přitom na právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3083/2008, podle něhož pro posouzení, zda o takový pozemek jde, není určující, zda pozemek skutečně tvoří s bytovým domem jeden funkční celek, ale zjištění, že pozemek byl na základě §60a zákona č. 219/2000 Sb. jako takový převeden. Žalobci by měli k těmto pozemkům nabýt podle §21 odst. 1 a 7 zákona o vlastnictví bytů stejný spoluvlastnický podíl jako ke společným prostorám domu, tj. podíl ve výši 6866/214009. Dále uzavřel, že součástí smlouvy o převodu Jednotky má být i závazek žalovaného vyplatit vypořádací podíl ve výši určené podle §233 obch. zák. Dohoda družstevníků o nulovém vypořádacím podílu ve stanovách žalovaného je úpravou obcházející kogentní ustanovení §233 obch. zák., stanovy jsou tak v této části neplatné (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 11 Cmo 31/2015-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé s tím, že pouze opravil zjevné nesprávnosti v označení pozemků parc. č. 4142/1 a 4146/1, a ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek, změnil výši nákladů řízení před soudem prvního stupně (tak, že místo částky 70.001 Kč činí 59.995 Kč); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení považoval za správná, zdůraznil, že v dané věci je nutné postupovat podle §21 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, respektovat zákonný výpočet velikosti spoluvlastnického podílu a nabyvatelům (žalobcům) je proto třeba převést vlastnické právo k Jednotce spolu se spoluvlastnickým podílem na předmětných pozemcích odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu (§8 zákona o vlastnictví bytů), tj. 6866/214009. Není přitom významné, že u jiných vlastníků jednotek tento zákonný spoluvlastnický podíl na pozemcích nebyl respektován, pochybení lze případně napravit změnou prohlášení vlastníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítal, že výrok napadeného rozsudku mu ukládá povinnost, která není v souladu s právem ani základními zásadami soukromého práva. Závěr odvolacího soudu, že ustanovení §233 obch. zák. je kogentní povahy, je nesprávný a je i v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Měl za to, že výše vypořádacího podílu měla být v souladu se zásadou autonomie vůle určena podle příslušných ustanovení stanov žalovaného, tedy v nulové výši. Za nesprávný považoval také způsob určení výše spoluvlastnického podílu k pozemkům parc. č. 4142/1 a 4146/1. Nesouhlasil se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3083/2008, že pro rozhodnutí o tom, zda jde o pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví družstva, není rozhodující, zda o takový pozemek skutečně jde, ale že byl družstvu podle §60a zákona č. 219/2000 Sb. jako takový převeden. Měl za to, že by dovolací soud měl tuto otázku posoudit jinak, poukazoval na specifičnost této věci a důsledky, které by pro něj z napadeného rozhodnutí plynuly (nemožnost převést podíly na předmětných pozemcích na další nabyvatele jednotek, a to s ohledem na již uskutečněné převody). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá.
K dovolání žalovaného podali žalobci vyjádření, ve kterém poukázali na jeho nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Zpochybnili dovolací námitky žalovaného a ztotožnili se s právními závěry odvolacího soudu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání podané včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.” (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobci se žalobou domáhají, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít smlouvu o převodu Jednotky. Mezi účastníky je nesporné, že jde o smluvní povinnost, která žalovanému vznikla před účinnosti o. z. (v roce 2003) a že smlouva o převodu Jednotky nebyla doposud uzavřena. Podle ustanovení §3028 odst. 3 o. z. je proto třeba nárok žalobců i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013.
Závěr odvolacího soudu, že není rozhodující, zda pozemek, který bytové družstvo jako vlastník bytového domu nebo převáděných jednotek v domě, nabylo bezplatně podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., skutečně tvoří s bytovým domem jeden funkční celek, ale podstatné je zjištění, že pozemek byl družstvu na základě §60a jako takový převeden, je v souladu judikaturou Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3083/2008), od které není důvod se odchýlit, a proto pro řešení této otázky nemůže být dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Nabyvateli jednotky musí být spolu s převáděnou jednotkou převeden spoluvlastnický podíl na takovém pozemku (§21 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů) odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu (i pozemků) stanovil zákon o vlastnictví bytů v §8 odst. 2 tak, že velikost spoluvlastnických podílů se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě. Od tohoto určení podílů na společných částech se nebylo možné odchýlit. Stanovil-li žalovaný v prohlášení vlastníka budovy (§4 zákona o vlastnictví bytů) podíly na pozemcích, které získal bezplatně podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., v rozporu s §21 odst. 7 a §8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů (určil velikost podílů na těchto pozemcích jinak, než byl podíl na společných částech domu, a určil, že pozemky – v rozporu s tím, jak mu byly převedeny – tvoří funkční celek s dalšími domy), je prohlášení v této části neplatné, neboť je v rozporu se zákonem (§39 zákona obč. zák.). Vlastníci jednotek se tedy bez ohledu na nesprávné určení výše spoluvlastnických podílů k předmětným pozemkům stali vlastníky spoluvlastnických podílů ve výši odpovídající §21 odst. 7 a §8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, a proto je vyloučeno, aby při převodu zbývajících jednotek (doposud nepřevedených do vlastnictví členů družstva), „nezbyl“ na tyto další nabyvatele odpovídající podíl na předmětných pozemcích a byl tak „zablokován“ převod zbývajících jednotek (jak tvrdil dovolatel). Nelze pak ani přehlédnout, že podle §1168 odst. 2 o. z. (který se použije i u jednotek vzniklých do 31. 12. 2013 – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod číslem 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015) není třeba odstraňovat vady prohlášení spočívající v neurčitém nebo nesprávném určení podílů vlastníka jednotky na společných částech, neboť k takovému určení se nepřihlíží – vlastníci jednotek tedy nabývají podíly na společných částech domu (pozemku) ve výši odpovídající jejich zákonnému podílu.
Při posouzení otázky určení výše vypořádacího podílu, který náleží bývalému členovi bytového družstva při zániku jeho členství po bezúplatném převodu jednotky do jeho vlastnictví, se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, odvolání je proto – pro řešení této otázky - přípustné.
Z provedeného dokazování nevyplývá, zda převáděná Jednotka je v budově, na jejíž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů, a zda proto na daný převod dopadá ustanovení §24 zákona o vlastnictví bytů.
Jestliže by šlo o takovýto převod Jednotky, pak podle §24 odst. 9 zákona o vlastnictví bytů by převodem Jednotky zaniklo členství žalobců v družstvu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2675/2010, formuloval a odůvodnil závěr, že v případě, kdy předmětem převodu není jednotka podle §24 odst. 1 – 8 zákona o vlastnictví bytů, nedochází k zániku členství nabyvatele v družstvu podle §24 odst. 9 zákona o vlastnictví bytů, neboť toto ustanovení na takový převod jednotky nedopadá, přesto však členství v družstvu nabyvateli zaniká. Došlo-li k převodu jednotky do vlastnictví nabyvatele – člena bytového družstva – pozbývá nabyvatel členská práva a povinnosti vztahující se k tomuto bytu (jednotce) a zaniká tak jeho členství v družstvu (nemá-li členská práva a povinnosti vztahující se k dalšímu bytu). Nárok na vypořádací podíl v takovém případě nabyvateli vůči družstvu nevzniká, protihodnotou za členská práva a povinnosti, které nabyvatel pozbyl převodem jednotky do vlastnictví, je jeho vlastnické právo k uvedené jednotce.
Při zániku členství v bytovém družstvu při převodu jednotky podle §24 odst. 9 zákona o vlastnictví bytů se stanoví vypořádací podíl nabyvatele jednotky podle §233 obch. zák. (§24 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů). Družstvo může vyrovnat vypořádací podíly nabyvatelů jednotek na základě dohody i jinak, než je uvedeno v §234 odst. 1 obch. zák. (§25 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Při stanovení vypořádacího podílu ve smlouvě o převodu jednotky tak vždy budou mít přednost stanovy družstva (ostatně i ustanovení §233 odst. 2 – 4 obch. zák. o určení výše a splatnosti vypořádacího podílu podle §233 odst. 5 obch. zák. má jen dispozitivní charakter). I v případě převodu jednotky, na niž ustanovení §24 odst. 9, 10 zákona o vlastnictví bytů dopadá, lze mít za to, že dostatečnou protihodnotou za členská práva a povinnosti, které nabyvatel pozbyl převodem jednotky do vlastnictví, bude jeho vlastnické právo k uvedené jednotce. Proto ani ustanovení stanov družstva, že nabyvateli v případě bezúplatného převodu jednotky vypořádací podíl nenáleží („je ve výši 0 Kč“), nelze považovat za obcházení zákona a neplatné ujednání podle §39 obč. zák.
Protože z výše uvedeného důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že spor o uzavření smlouvy o převodu (družstevní) jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku mezi družstvem a jeho členem je sporem týkajícím se členského vztahu v družstvu [§9 odst. 3 písm. g) o. s. ř.]. Podle §200e odst. 1 a 3 o. s. ř. jde o řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, v němž se rozhoduje usnesením. Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou - kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou - formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod číslem 45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1146/2012). Proto i Nejvyšší soud v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§243f odst. 4 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu