ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4563.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4563/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce B. d. B. 895, zastoupeného advokátkou, proti žalované Mgr. L. S., dříve B., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 169.436,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 67/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2007, č. j. 39 Co 166/2006-176, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.848,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
V pořadí první, druhý a třetí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně), tj. vyhovující rozsudek ze dne 22. června 2000, č. j. 4 C 67/99-40, zamítavý rozsudek ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 4 C 67/99-68, a vyhovující rozsudek ze dne 7. října 2003, č. j. 4 C 67/99-98, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 22. června 2000, č. j. 4 C 67/99-40, ze dne 31. prosince 2002, č. j. 58 Co 324/02-87, a ze dne 14. dubna 2004, č. j. 62 Co 91/2004-113; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 29. července 2005, č. j. 4 C 67/99-160, zamítl žalobu, kterou se žalobce (vlastník „bytu č. 11, I. kategorie,
o velikosti 3 + 1 s halou, ve třetím podlaží domu č. p. 895 v P. 6, T. 54“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“) domáhal proti žalované (nájemkyni bytu) zaplacení dlužného nájemného z předmětného bytu za deset měsíců roku 1998 a za leden a únor roku 1999 ve výši 169.436,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že městská část P. 6 (oprávněná hospodařit s domem za jeho vlastníka – hlavní město P.) jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 24. května 1996 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva“) a že v nájemní smlouvě bylo sjednáno měsíční nájemné ve výši 15.000,- Kč (dále jen „sjednané nájemné“). Dále zjistil, že dne 27. března 1997 podala žalovaná přihlášku do B. d. B. 895, se sídlem v P. 6, T. 895/54 (dále též jen „bytové družstvo“), že téhož dne byla přijata členskou schůzí bytového družstva za jeho členku, že zaplatila členský podíl v bytovém družstvu ve výši 5.000,- Kč a že současně přijala závazek splácet na ni připadající podíl z kupní ceny předmětného domu, který splnila
v závěru roku 2000. Následně zjistil, že bytové družstvo se dne 17. února 1998 stalo vlastníkem předmětného domu a že žalovaná zaplatila žalobci (bytovému družstvu) od začátku roku 1998 do září roku 2000 na nájemném a úhradě za služby poskytované s užíváním předmětného bytu celkově částku 367.922, 95 Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně nejprve dovodil, že v roce 1997 se žalovaná stala členkou bytového družstva (§227 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění) a poté – vázán právním názorem odvolacího soudu – uzavřel, že od vzniku členství v bytovém družstvu není povinna platit nájemné sjednané v nájemní smlouvě, nýbrž pouze věcně usměrňované nájemné podle §6a vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, v tehdy účinném znění (dále jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“). Za této situace postupem podle
§118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 (dále jen „o.s.ř.“), vyzval žalobce k doplnění důkazů ohledně výše věcně usměrňovaného nájemného za žalované období – tj. vyzval ho k prokázání tzv. ekonomicky oprávněných nákladů připadajících na žalovanou za období od března 1998 do února 1999. Jelikož žalobce citované výzvě nevyhověl, žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 10. ledna 2007, č. j. 39 Co 166/2006-176, citovaný (v pořadí čtvrtý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o věci samé potvrdil, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Dodal, že žalobce sice vstoupil do právního postavení pronajímatele ve smyslu ustanovení §680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), avšak nevstoupil do všech práv vyplývajících z nájemní smlouvy, a to proto, že rovněž v nájemním právu žalované k předmětnému bytu došlo ke změně – se vznikem jejího členství v bytovém družstvu se totiž transformovalo na právo nájmu družstevního bytu. Proto žalobce jako pronajímatel nepřevzal právo odpovídající povinnosti žalované platit nájemné sjednané v nájemní smlouvě. V této souvislosti zdůraznil, že ani v případě převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu nevstupuje nabyvatel členských práv a povinností do práv a povinností, které vyplývají z nájemní smlouvy uzavřené mezi dosavadním členem a bytovým družstvem, ale dochází jen k převodu těch práv a povinností, které jsou spojeny s členstvím v bytovém družstvu. Uzavřel, že za popsané situace je žalovaná povinna platit toliko věcně usměrňované nájemné (které se svým obsahem spíše blíží výpůjčce – §659 obč. zák.), což je „platba uskutečňovaná v domech ve vlastnictví bytových družstev (§3 vyhlášky č. 85/1997 Sb. účinné od 1. 10. 1997)“, jejíž výši však žalobce ani netvrdil (natož prokázal). Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítl, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou spočívající v tom, že odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, avšak v otázce tzv. věcně usměrňovaného nájemného odkázal – na rozdíl od soudu prvního stupně, který se dovolával vyhlášky č. 176/1993 Sb. – na vyhlášku č. 85/1997 Sb. Z tohoto důvodu pokládal dovolatel napadené rozhodnutí za „zcela nečekané“ a uvedl, že tím mu byla odňata možnost se k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit. Dále uvedl, že nabytím vlastnického práva k předmětnému domu vstoupil do právního postavení pronajímatele bytu, a zdůraznil, že ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. neupravuje „možnost změny obsahu uzavřené nájemní smlouvy k bytu včetně výše sjednaného nájemného“. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 25 Cdo 1526/2001 a sp. zn. 25 Cdo 136/2001, z nichž mimo jiné vyplývá,
že „se změnou v osobě pronajímatele nedochází ke změně dosavadních ujednání
o nájemném“. Vyjádřil rovněž nesouhlas s názorem, že „nájem družstevního bytu se obsahem blíží výpůjčce dle ustanovení §659 OZ“, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006) „ve věci nájmu bytu je nutno postupovat podle ustanovení OZ o nájmu bytu“. Podle jeho mínění se tak vyhlášky č. 176/1993 Sb. a 85/1997 Sb. na nájem předmětného bytu nevztahují
a soudy neoprávněně rozšířily jejich působnost, pokud je v dané věci upřednostnili před ustanoveními občanského zákoníku. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo „odmítnuto“.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. ledna 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl (ve věci samé) jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jejichž existenci naopak dovolatel uplatnil. Proto se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda řízení je namítanými vadami postiženo.
Z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jsou právně relevantní pouze takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V posuzovaném případě zaujaly oba soudy právní názor, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – je žalovaná povinna platit žalobci tzv. věcně usměrňované nájemné. Zatímco soud prvního stupně odkázal v této souvislosti na ustanovení §6a vyhlášky č. 176/1993 Sb., dovolával se odvolací soud ustanovení §3 vyhlášky č. 85/1997 Sb. Z uvedeného vyplývá, že oba soudy dospěly k názoru, že byť žalobce vstoupil do právního postavení pronajímatele předmětného bytu ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák., není žalovaná povinna – z důvodů uvedených v rozsudcích soudů obou stupňů – platit mu sjednané nájemné, nýbrž pouze tzv. věcně usměrňované nájemné. Z toho, že odvolací soud v této souvislosti odkázal – na rozdíl od soudu prvního stupně – na ustanovení §3 vyhlášky
č. 85/1997 Sb., nelze podle názoru dovolacího soudu usuzovat na překvapivost napadeného rozhodnutí a tudíž na existenci vady řízení – natož pak vady ve smyslu
§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl tudíž použit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §680 odst. 2 obč. zák. dojde-li ke změně vlastnictví pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněný pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. upravující přechod práv a povinností na nabyvatele pronajaté věci obsažené v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy (část osmá, hlava sedmá, oddíl první až třetí obč. zák.) se uplatní i v právních vztazích nájmu bytu, neboť zvláštní úprava tohoto nájemního vztahu (srov. §685 a násl. obč. zák.) použití uvedeného ustanovení nevylučuje a jeho aplikace není vyloučena ani povahou daného nájemního vztahu. Dojde-li tedy ke změně vlastnictví k pronajatému bytu (domu s byty v nájmu), vstupuje nabyvatel do právního postavení původního vlastníka – pronajímatele. Zbývá dodat, že smyslem ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde uvedená právní skutečnost – změna vlastnictví k pronajaté věci. Citované ustanovení však poskytuje právní ochranu také nájemci bytu v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit.
I z uvedených důvodů se proto lze s dovolatelem ztotožnit v názoru, že změnou v osobě pronajímatele nedochází ke změně dosavadních ujednání o nájemném
a úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu, včetně ujednání o místu plnění
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 30. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 136/2001, a z 19. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 1526/2001, uveřejněné pod C 1515 ve svazku 21 a pod C 2005 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Nelze ovšem ztratit ze zřetele, že nabytím vlastnického práva bytového družstva k bytovému domu došlo v posuzovaném případě ke změně charakteru bytů v něm se nacházejících, a to z bytů nedružstevních na byty, které mají objektivně charakter bytů družstevních, pokud je bytové družstvo pronajímá svým členům. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 21 Cdo 327/99, uveřejněné pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se totiž družstevním bytem rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům. Bytovými družstvy jsou i družstva, která založili nájemci bytů nacházejících se v domech ve vlastnictví obce za účelem zakoupení těchto domů. Pro takto vymezené (družstevní) byty pak platí zvláštní úprava obsažená v občanském zákoníku (srov. např. §685, §687 odst. 3, §700 odst. 3, §714 obč. zák.), avšak za předpokladu, že nájemce takovéhoto bytu je členem bytového družstva.
V poměrech projednávané věci se uvedené teze projeví tak, že – vedle změny v osobě pronajímatele (viz §680 odst. 2 obč. zák.) – nastala podstatná a – pro účely výše nájemného z bytu – právně významná změna v nájemním vztahu žalované k předmětnému bytu; právo nájmu (obecního) bytu se totiž se vznikem jejího členství v bytovém družstvu (otázka členství žalované v bytovém družstvu nebyla v dovolání zpochybněna) změnilo na její právo nájmu družstevního bytu, jak správně dovodily soudy obou stupňů. Tato okolnost pak nemůže zůstat bez vlivu na výši nájemného z bytu a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za žalovanou dobu. U bytů v nájmu členů bytových družstev vzniklých za tím účelem, aby se tato družstva stala vlastníky domů s těmito byty, se v žalovaném období uplatňovalo tzv. věcně usměrňované nájemné stanovené postupem podle §6a vyhlášky č. 176/1993 Sb., a výše úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu byla stanovena postupem podle §11 citované vyhlášky. Pro úplnost zbývá dodat, že uvedený předpis nemůže platit pro nájemní smlouvy uzavírané od 1. ledna 2002, neboť byl k 31. prosinci 2001 zrušen nálezem Ústavního soudu České republiky uveřejněným pod č. 231/2000 Sb.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím užitého dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 18.060,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 3.488,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu