ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.457.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 457/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Č., a. s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. N., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 327/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2001, č. j. 29 Co 387/2001-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1. 975.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 7. 2001, č. j. 24 C 327/99-63 (poté, co jeho rozsudek ze dne 25. 4. 2000, č. j. 24 C 327/99-10, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2000, č. j. 29 Co 416/2000-19), opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 25, I. kategorie, o velikosti 1+1, v 9. podlaží domu č. p. 376 v P. (dále „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovanému vzniklo k předmětnému bytu v roce 1986 právo osobního užívání (na základě rozhodnutí o přidělení bytu a následně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu), že předmětný byt nesplňoval k 1. 1. 1992 znaky služebního bytu ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., neboť žalovaný nikdy nebyl v pracovním poměru k žalobkyni, v důsledku čehož se právo osobního užívání, svědčící žalovanému, změnilo na nájem bytu. Uzavřel-li žalovaný v roce 1994 manželství, vzniklo k předmětnému bytu jemu i jeho manželce L. N. podle §704 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu bytu, které dosud nezaniklo. Za této situace měla být výpověď z nájmu předmětného bytu dána (doručena) oběma manželům, společným nájemcům bytu. Protože žalobkyně dala výpověď z nájmu bytu toliko žalovanému a nikoliv též jeho manželce, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, a proto bylo nutno žalobu zamítnout, aniž bylo třeba zabývat se otázkou existence uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d) a g) obč. zák.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2001, č. j. 29 Co 387/2001-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, který rovněž správně právně posoudil, když dospěl k závěru, že - za situace, kdy k předmětnému bytu svědčí právo společného nájmu bytu žalovanému a jeho manželce - nebylo možno přivolit k výpovědi z nájmu dané jen žalovanému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že předmětný byt byl přidělen v roce 1986 žalovanému jako byt podnikový, k němuž nemohlo vzniknout právo společného užívání bytu manžely, takže právo osobního užívání svědčilo pouze žalovanému. Protože předmětný byt nesplňoval znaky služebního bytu ve smyslu zákona č. 102/1992 Sb., a stal se „běžným nájemním bytem“ (uvádí se dále v dovolání), změnilo se ke dni 1. 1. 1992 právo osobního užívání svědčící žalovanému na právo nájmu. Dovolatelka dovozuje, že když žalovaný uzavřel v roce 1994 manželství, zůstal i poté výlučným nájemcem předmětného bytu, a jeho manželka byt užívala pouze odvozeně od práva žalovaného. Vyslovuje názor, že v případech, kdy byl byt jako podnikový přidělen pouze jednomu z manželů, a jehož charakter vylučoval vznik práva společného užívání manžely, nemohlo k bytu dodatečně - účinností zákona č. 102/1992 Sb. - vzniknout právo společného nájmu bytu manžely. Z toho dovolatelka dovozuje nesprávnost závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že výpověď měla být dána žalovanému i jeho manželce, a navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, vyvracel argumenty dovolatelky a navrhl, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu, stejně jako v druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. žalobu na přivolení k výpovědi zamítl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Vzhledem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k uplatněnému dovolacímu důvodu (jeho obsahové konkretizaci) je předmětem dovolacího přezkumu v dané věci posouzení otázky, zda k bytu, který měl v době vzniku užívacího práva charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, a který k 1. 1. 1992 nesplňoval znaky bytu služebního, mohlo po uvedeném datu, poté, kdy nájemce tohoto bytu uzavřel manželství, vzniknout právo společného nájmu bytu manžely. Dovolací soud shledal pro posouzení této otázky dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, podle kterého pro vznik práva společného nájmu bytu manžely ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. bylo podmínkou, aby byl byt před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn, 26 Cdo 2318/98, rozsudek ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 111, a rozsudek ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, C 325). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely – jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (§182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991), mezi něž patřily i byty podnikové (§7 tehdy platné vyhlášky č. 45/1964 Sb.), nemohlo tzv. „dodatečně“ vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby podle §871 odst. 4 obč. zák. se osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, dále odůvodnění rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 36).
Jak je patrno z uvedených rozhodnutí, tato se týkala výkladu přechodných ustanovení §871 odst. 1 a odst. 4 obč. zák. a jejich aplikace na případy, kdy podle právní úpravy platné do 31. 12. 1991 vzniklo jednomu z manželů za trvání manželství (pouze jemu svědčící) právo osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, a kdy takovýto byt v důsledku novely občanského zákoníku, provedené s účinností k 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., nesplňoval znaky služebního bytu ve smyslu ustanovení §7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, a to za situace, kdy k datu 1. 1. 1992 byl osobní uživatel (posléze nájemce) tohoto bytu ženatý. I když se jeho právo osobního užívání bytu sloužícího k trvalému ubytování pracovníků organizace nezměnilo na nájem služebního bytu, ale na právo nájmu bytu (svědčící toliko tomuto z manželů), nedošlo zde ke vzniku práva společného nájmu bytu manžely.
V projednávané věci jde o situaci, kdy žalovaný, osobní uživatel bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, nebyl ke dni 1. 1. 1992 ženatý, a kdy se jeho právo osobního užívání tohoto bytu změnilo ve smyslu ustanovení §871 odst. 4 obč. zák. na právo nájmu bytu. Právní režim tohoto práva nájmu se poté řídil ustanoveními §685 a násl. obč. zák., tedy i ustanovením §704 odst. 1 obč. zák., podle kterého stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením manželství. Uzavřel-li tedy žalovaný v roce 1994 manželství, vzniklo jemu i jeho manželce právo společného nájmu bytu manžely.
Námitka dovolatelky, že vzhledem k původnímu charakteru předmětného bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, nemohlo k němu žalovanému a jeho manželce vzniknout „dodatečně“ právo společného nájmu, je nepřípadná; dovolatelka tu přehlíží, že důsledky spojené se změnou charakteru bytu byly (definitivně) vyřešeny ustanovením §871 odst. 4 obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vyřešil právní otázku, otevřenou dovolacímu přezkumu v souladu s ustálenou judikaturou a s hmotným právem. Také jeho závěr, že výpověď z nájmu bytu musí být dána (doručena) oběma manželům, společným nájemcům bytu, odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, pod pořadovým číslem 55, dále např. rozsudek ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1981/2000).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., a žalobkyni bylo uloženo zaplatit procesně úspěšnému žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Odměna za sepis tohoto vyjádření činí podle §7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. (dále jen „vyhláška“) částku 3.800.- Kč, sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, tj. částku 1.900.- Kč; současně jde o paušální částku náhrad hotových výdajů ve výši 75.- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.); celková výše náhrady nákladů dovolacího řízení tedy činí částku 1.975.- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu