ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4635.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4635/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ B. L. a b/ L. L. , zastoupených JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400, proti žalovanému M. J. , zastoupenému Mgr. Milanem Schubertem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o určení, že žalobci jsou nájemci bytu a členy OSBD Česká Lípa, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 42/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. srpna 2010, č. j. 29 Co 95/2010-132, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. srpna 2010, č. j. 29 Co 95/2010-132, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č. j. 6 C 42/2009-69, vyhověl žalobě a určil, že žalobci jsou společnými členy OSBD Česká Lípa (dále jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“) a společnými nájemci „bytu č. 3 o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve II. podlaží domu čp. 2548, ulice B., Č. L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že dne 5. května 2003 uzavřeli žalobci (jako společní členové bytového družstva a společní nájemci předmětného /družstevního/ bytu) jako převodci a žalovaný jako nabyvatel písemnou dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda ze dne 5. května 2003“), že téhož dne uzavřeli žalovaný jako nájemce a žalobci jako podnájemci smlouvu o podnájmu předmětného bytu a že dne 20. prosince 2004 pak uzavřeli žalovaný jako převodce a žalobci jako nabyvatelé dohodu o (zpětném) převodu členských práv a povinností. Dále zjistil, že další dohodu o převodu práv a povinností spojených s členství v družstvu uzavřeli žalobci jako převodci a žalovaný jako nabyvatel dne 25. října 2006 (dále jen „dohoda ze dne 25. října 2006“), že dne 1. srpna 2007 pak uzavřeli smlouvu o podnájmu družstevního bytu a že skutečnou vůlí účastníků projevenou v dohodě ze dne 25. října 2006 bylo – stejně jako v případě dohody ze dne 5. května 2003 – zřídit touto dohodou zástavní právo k členskému podílu žalobců v bytovém družstvu, sloužící k zajištění pohledávky žalovaného z půjčky, kterou žalobcům poskytl. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že dohoda ze dne 25. října 2006 je pro obcházení zákona absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření dohody o převodu členských práv a povinností (dále jen „obč. zák.“). Podle názoru soudu prvního stupně je tomu tak proto, že touto dohodou měli účastníci v úmyslu členská práva a povinnosti v bytovém družstvu „zastavit a nikoli převést“ . Uzavřel, že žalobci jsou tak nadále společnými členy bytového družstva a společnými nájemci předmětného (družstevního) bytu. Za této situace žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2010, č. j. 29 Co 95/2010-132, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po zopakování dokazování v odvolacím řízení přečtením některých listinných důkazů provedených již soudem prvního stupně a po doplnění dokazování v odvolacím řízení přečtením další listiny – usnesení Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 10. května 2006, č. j. 47 D 1067/2005-19, učinil odvolací soud tam uvedená skutková zjištění z dohody ze dne 5. května 2003, z podnájemní smlouvy z téhož dne, z dohody ze dne 25. října 2006 a z podnájemní smlouvy ze dne 1. srpna 2007; svědecké výpovědi R. L. (syna žalobců), jeho manželky L. L. a dcery žalobců Z. L. vyhodnotil – z tam uvedených důvodů – jako nevěrohodné a jinak než soud prvního stupně vyhodnotil výpověď svědkyně M. K. (sestry žalobce). Na základě takto zopakovaného a doplněného dokazování dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že dohoda o převodu členských práv a povinností byla účastníky uzavřena platně a že na jejím základě se žalovaný stal „členem OSBD Česká Lípa a nájemcem družstevního bytu č. 3 …“. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítli, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, neboť odvolací soud hodnotil odlišně od soudu prvního stupně svědecké výpovědi R. L., L. L. a Z. H. (označil je za nevěrohodné), aniž je sám vyslechl. Podle jejich mínění tímto postupem porušil ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř., jakož i zásadu „bezprostřednosti“ důkazního řízení. Dále uvedli, že odvolací soud se při hodnocení provedených důkazů navíc dopustil formálně logických chyb. Za nelogickou pokládali zejména úvahu, že svědkyně M. K. má „osobní zájem na výsledku sporu“ proto, že jí žalobce již více než dva roky neplatí dluh, který vůči ní má; není totiž zřejmé, jaký ekonomický prospěch by svědkyně mohla mít z toho, že její bratr (žalobce) bude určen členem bytového družstva a nájemcem předmětného bytu. Dodali, že hodnotící úsudky odvolacího soudu jsou tak zcela nedostatečné, logicky chybně odůvodněné a tudíž nepřezkoumatelné a vykazující prvky libovůle. S odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. pak namítli, že nikdy nechtěli převést členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na žalovaného, nýbrž uzavřením dohody o převodu členských práv a povinností sledovali zajištění pohledávky žalovaného, kterou vůči nim měl z titulu poskytnuté půjčky. Zdůraznili, že jakékoliv následné právní úkony učiněné mezi nimi a žalovaným nemohou nic změnit na této jejich vůli, která tu byla již při uzavření citované dohody. Vyjádřili přesvědčení, že odvolací soud tudíž „nesprávně zjistil skutkový stav věci“ a na jeho základě nesprávně právně posoudil platnost dohody o převodu členských práv a povinností. Podle jejich mínění nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.) závěr, že žalovaný by neplatil jejich nedoplatky na nájemném z bytu, pokud by dohoda o převodu členských práv a povinností měla sloužit jen k zajištění jeho pohledávky z půjčky, kterou jim poskytl. V této souvislosti uvedli, že důkaz příjmovým dokladem ze dne 25. října 2006, o který odvolací soud uvedený závěr opřel, nic nevypovídá o vůli žalovaného uskutečnit „platný převod členských práv“ , neboť uhrazení dlužného nájemného není otázkou dobré vůle žalovaného, ale naopak povinností vyplývající ze stanov družstva. Podle jejich názoru nemá v provedeném dokazování oporu ani skutkový závěr, že „finanční obnos, který svědkyně K. vyplatila žalovanému, sloužil k uhrazení ceny za tahač“ . V této souvislosti zdůraznili, že jmenovaná svědkyně soudu podrobně vylíčila, z jaké pohnutky žalovanému uvedený obnos poukázala, přičemž jiné důkazy k prokázání tvrzení žalovaného ohledně zaplacení ceny za tahač provedeny nebyly. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené vady dovolatelé namítli. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může zopakovat dokazování za podmínek upravených v ustanoveních §213 odst. 2 a 3 o.s.ř. nebo je i doplnit o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež má být prokázána účastníky navrženými důkazy, které dosud nebyly provedeny, nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (§213 odst. 4 o.s.ř.). Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje (dokazování nezopakuje způsobem upraveným v ustanovení §213 odst. 2 a 3 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §213a odst. 1 o.s.ř. či nedoplní za podmínek vymezených v ustanovení §213 odst. 4 o.s.ř. ve spojení s §213a odst. 2 o.s.ř.) a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil. Zbývá dodat, že v tzv. sporných řízeních, ovládaných zásadou projednací, může odvolací soud doplnit dokazování i o jiné než účastníky navržené důkazy, avšak jen v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (§211 o.s.ř. ve spojení s §120 odst. 3 větou první o.s.ř.). Zákon zde má na mysli situaci, kdy z obsahu spisu (z výsledků dosavadního řízení) vyplynula existence určitého – účastníky nenavrženého – důkazu, jehož provedení se jeví potřebným k řádnému (správnému a úplnému) objasnění skutkového základu sporu. Má-li účastníky nenavržený důkaz vyplývat z obsahu spisu, je oprávnění soudu provádět důkazy z vlastní iniciativy omezeno v tom smyslu, že ve sporném řízení se činnost soudu nesmí vyznačovat pátráním po důkazech (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod č. 71 v sešitě č. 7 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto omezení neplatí pouze v tzv. nesporných řízeních (v řízeních vyjmenovaných v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř.), jež jsou – na rozdíl od řízení sporných – ovládána zásadou vyšetřovací.
Při posouzení otázky, zda dohoda ze dne 25. října 2006 byla účastníky uzavřena platně, vyšel soud prvního stupně ze skutkového závěru, že jejich skutečnou vůlí bylo zřídit touto dohodou zástavní právo k členskému podílu žalobců v bytovém družstvu, sloužící k zajištění pohledávky žalovaného z půjčky, kterou žalobcům poskytl. Na základě uvedeného skutkového závěru přitom dovodil, že dohoda o převodu členských práv a povinností je pro obcházení zákona absolutně neplatná podle §39 obč. zák. Naproti tomu odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru (byť výslovně nevyjádřenému), že vůle účastníků dohody ze dne 25. října 2006 směřovala k převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, a na základě toho uzavřel, že dohodou ze dne 25. října 2006 žalobci platně převedli členská práva a povinnosti v bytovém družstvu na žalovaného, jenž se v důsledku toho stal členem bytového družstva a nájemcem předmětného bytu. Podle názoru dovolacího soudu z uvedeného bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že odvolací soud vyložil (podle výkladového pravidla obsaženého v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.) obsah dohody o převodu členských práv a povinností odlišně od soudu prvního stupně. V odvolacím řízení však neprovedl (neopakoval a ani nedoplnil – viz posléze uvedený výklad) dokazování tak, aby mohl postupem podle §132, §211, §213 a §213a o.s.ř. zmíněný skutkový závěr soudu prvního stupně (opírající se nejen o listinné důkazy, jež zopakoval, ale především o výpověď svědkyně M. K., kterou v odvolacím řízení – podle obsahu spisu – znovu nevyslechl) zvrátit a vyjít z jiného skutkového stavu věci. Kromě toho pochybil také tím, že v odvolacím řízení doplnil dokazování přečtením usnesení Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 10. května 2006, č. j. 47 D 1067/2005-19. Provedení důkazu tímto rozhodnutím totiž účastníci řízení nenavrhli a jeho existence z obsahu spisu nevyplynula. Naopak odvolací soud po něm z vlastní iniciativy pátral (viz obsah jeho žádosti založené na č. l. 117 spisu), ačkoli v dané věci nešlo o řízení uvedené v §120 odst. 2 o.s.ř. Lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Z uvedeného současně bez dalšího vyplývá, že je naplněn uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., neboť za této situace musí rozhodnutí odvolacího soudu nutně vycházet ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Proto neobstojí ani právní názor, že žalovaný se na základě platné dohody o převodu členských práv a povinností stal členem bytového družstva a nájemcem předmětného bytu, tj. závěr, mající základ v nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu