ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.4641.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 4641/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce M. H. , P., zastoupeného JUDr. Ing. Jaroslavem Zahradníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4 – Chodově, Hněvkovská 1237/31, proti žalovaným 1/ Společenství Tenisová 952 až 955 , se sídlem v Praze 10, Tenisová 954/16, IČO: 27141080, zastoupenému Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Moravská 924/6, a 2/ hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Panská 895/6, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 313/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2015, č. j. 58 Co 167/2015-76, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2015, č. j. 58 Co 167/2015-76, a rozsudek Obvodního soud pro Prahu 10 ze dne 17. února 2015, č. j. 16 C 313/2014-53, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že druhý žalovaný je vlastníkem „pozemku parc. č. 2742/108 o výměře 1.002 m 2 , ostatní plocha, v katastrálním území H., obec P., zapsaného na LV č. 9449 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha“ (dále jen „předmětný pozemek“, resp. „pozemek“). Žalobu odůvodnil tvrzením, že převedl-li druhý žalovaný kupní smlouvou ze dne 12. října 2013 (dále jen „Kupní smlouva“) vlastnické právo k předmětnému pozemku na Společenství Tenisová 952 až 955, se sídlem v Praze 10, Tenisová 954/16 (dále jen „Společenství“), je Kupní smlouva absolutně neplatná, neboť dotčený pozemek nelze nijak využít při správě společných částí domu, v němž Společenství vzniklo (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) . V této souvislosti odkázal na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Aktivní legitimaci v daném sporu dovozoval ze svého členství ve Společenství; zároveň tvrdil, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, neboť bude-li katastrálním vlastníkem pozemku i nadále první žalovaný, může být – způsobem rozvedeným v žalobě – dotčena jeho majetková sféra.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. února 2015, č. j. 16 C 313/2014-53, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. června 2015, č. j. 58 Co 167/2015-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů zjistil shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Žalobce je vlastníkem bytové jednotky č. 953/5 situované na parc. č. 2742/2-5 (dále jen „jednotka“). Na shromáždění Společenství konaném dne 18. dubna 2013 bylo schváleno usnesení o koupi předmětného pozemku, jehož prodej z majetku druhého žalovaného odsouhlasilo dne 4. září 2013 také zastupitelstvo městské části Praha 15, jíž byl pozemek svěřen do správy (Statutem hlavního města Prahy vydaným na základě zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů). Následně dne 12. října 2013 uzavřely městská část Praha 15 jako prodávající a Společenství jako kupující Kupní smlouvu, jejímž předmětem byl (úplatný) převod pozemku z majetku druhého žalovaného do vlastnictví Společenství (dále opět jen „Kupní smlouva“). Na základě Kupní smlouvy pak bylo Společenství zapsáno příslušným katastrálním úřadem do katastru nemovitostí jako (současný) vlastník předmětného pozemku. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že ačkoli žalobci svědčí aktivní věcná legitimace v daném sporu (z titulu vlastnictví jednotky, resp. členství ve Společenství), nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). V této souvislosti především konstatoval, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován. Žalobce má naléhavý právní zájem na žádaném určení tehdy, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Uvedené teze poté aplikoval na danou věc následovně. Žalobce (vlastník jednotky) spatřoval svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že bude-li katastrálním vlastníkem pozemku i nadále první žalovaný, může být – v důsledku (povinného) členství ve Společenství – dotčena jeho majetková sféra (např. tím, že se mu změní výše příspěvků na náklady spojené se správou domu). Podle odvolacího soudu však odpovídajícím prostředkem ochrany jeho majetkových práv je v tomto případě (zvláštní) žaloba na vyslovení (určení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním podle §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. (nyní podle §1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“), a nikoli obecná určovací žaloba podle §80 o. s. ř.; posléze uvedená žaloba totiž není určena k tomu, aby jejím prostřednictvím vlastníci jednotek korigovali způsob hospodaření příslušného společenství, jak se o to žalobce ve skutečnosti pokouší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o. s. ř. a odůvodnil tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (hmotného nebo) procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně nesouhlasil s právním názorem, že nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. V této souvislosti předeslal, že členství ve společenství je pro vlastníky jednotek povinné a je s ním spjata mimo jiné povinnost přispívat na správu domu a v neposlední řadě také zákonné ručení za dluhy společenství. Za účelem snížení rizika, které z toho pro vlastníky jednotek plyne, má společenství speciálně vymezenou právní subjektivitu, v jejímž rámci může nabývat práva a povinnosti pouze v mezích zákonem stanoveného předmětu činnosti (správy společných částí domu). Z toho je zřejmé, že jedná-li společenství mimo rámec předmětu své činnosti, je tím přímo ohroženo právní postavení vlastníka jednotky a v konečném důsledku dotčena jeho majetková sféra. Vzhledem k tomu měl za to, že v dané věci Společenství uvedený rámec překročilo právě uzavřením Kupní smlouvy, neboť na jejím základě nabylo předmětný pozemek i přesto, že jej nelze nijak využít při správě společných částí domu. Z toho dovozoval, že Kupní smlouva je absolutně neplatná a že za této situace má jako člen Společenství naléhavý právní zájem na tom, aby byla odstraněna nejistota ohledně (sporného) vlastnictví předmětného pozemku. Podotkl, že ostatně i ustálená judikatura Nejvyššího soudu svědčí o tom, že v případě absolutně neplatné smlouvy uzavřené právnickou osobou má její člen naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti, jíž se taková smlouva týká (zde odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu z 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 109/2003, a z 24. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2300/2008). Současně vyjádřil přesvědčení, že na uvedených závěrech nic nemění ani odvolacím soudem vyřčená úvaha, že přehlasovaný vlastník jednotky má možnost bránit se usnesením přijatým shromážděním společenství zvláštní určovací žalobou. Podle jeho mínění totiž absolutně neplatný právní úkon společenství nemůže být konvalidován ani jednomyslně schváleným usnesením shromáždění vlastníků jednotek, natož marným uplynutím lhůty pro podání žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení, které bylo přijato „pouhou“ většinou shromáždění. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaní ve vyjádřeních k dovolání vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek, přičemž druhý žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 (dříve §80 písm. c/) o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura). Ohledně nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí nelze při řešení uvedené otázky v širších souvislostech ani přehlédnout, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ (nyní §80) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 1994, sp. zn. 7 Co 2368/94, uveřejněný pod č. 2/95 v časopisu Soudní rozhledy, a dále odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněného pod č. 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77/2002 časopisu Soudní judikatura).
V projednávaném případě je určovací žaloba (§80 o. s. ř.) založena na sporu účastníků o to, zda v době uzavření Kupní smlouvy mohlo Společenství – vzhledem ke své omezené právní subjektivitě, resp. způsobilosti k právním úkonům (§9 odst. 1 a §9a odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.) – platně nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku, kteréžto právo mu přisuzuje aktuální stav údajů zapsaných v katastru nemovitostí. Za této situace lze dovolateli přisvědčit v názoru, že bude-li katastrálním vlastníkem pozemku i nadále první žalovaný, může být dotčena jeho majetková sféra skrze jeho postavení vlastníka jednotky (člena Společenství), jelikož peněžní prostředky vynaložené na pořízení pozemku a náklady spojené s jeho držbou se mohou (zprostředkovaně) promítnout do jeho povinnosti přispívat na náklady spojené se správou domu (§15 zákona č. 72/1994 Sb. /nyní viz §1180 odst. 1 o. z./) a eventuálně též do zákonného ručení za závazky (dluhy) Společenství (§13 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb. /nyní viz §1194 odst. 2 větu druhou o. z./). V této souvislosti je přitom nerozhodné, že přehlasovaný vlastník jednotky má možnost bránit se usnesením přijatým shromážděním společenství zvláštní určovací žalobou, jak zdůrazňovaly soudy obou stupňů. V případě žaloby podle ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb. (nyní podle ustanovení §1209 odst. 1 o. z.) totiž soud pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněného pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I kdyby tedy dovolatel (přehlasovaný vlastník jednotky) včas (v zákonem stanovené lhůtě) napadl usnesení, jímž shromáždění Společenství schválilo koupi předmětného pozemku, popřípadě odsouhlasilo – v návaznosti na pořízení pozemku – novou výši záloh (příspěvků) na náklady spojené se správou domu, nemohl by uspět v řízení o určení (vyslovení) neplatnosti dotčených rozhodnutí s argumentem, že Společenství nemá (nemělo) k nabytí vlastnického práva k pozemku potřebnou právní způsobilost. Je tomu tak proto, že takovýto argument nic nevypovídá o protiprávnosti napadených usnesení, neboť se v něm hovoří o překročení mezí způsobilosti Společenství právně jednat „navenek“ (nabývat práva a povinnosti vlastními právními úkony), a nikoli o vybočení z limitů autonomie rozhodovací činnosti shromáždění vlastníků jednotek vytyčených právními předpisy či stanovami Společenství. Navíc v uvedených souvislostech lze souhlasit též s dovolatelovou úvahou, že absolutně neplatný právní úkon společenství (míněno v tomto případě Kupní smlouva) nemůže být konvalidován (přirozeně je-li vskutku neplatný, což dovolacímu soudu v dané procesní situaci nepřísluší jakkoli předjímat) ani jednomyslně schváleným usnesením shromáždění vlastníků jednotek, natož marným uplynutím lhůty pro podání žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení, které bylo přijato „pouhou“ většinou shromáždění. Žaloba na vyslovení (určení) neplatnosti příslušných usnesení shromáždění Společenství tudíž není způsobilá odstranit stav nejistoty účastníků ohledně vlastnického práva k pozemku. Kromě toho je na tomto místě zapotřebí znovu připomenout, že předmětem řízení v dané věci je spor o věcné právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Pomocí určovací žaloby (§80 o. s. ř.) tak lze účinněji než jinými právními prostředky vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků týkající se sporného vlastnictví pozemku, neboť případné rozhodnutí, jímž soud požadovanému určení vyhoví, je – na rozdíl od rozhodnutí o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění (jiné prostředky právní ochrany zde zřejmě nepřichází v úvahu) – rovněž způsobilým podkladem pro provedení změny údajů obsažených v katastru nemovitostí, kterou bude zápis v tomto veřejném seznamu uveden do souladu se skutečným právním stavem (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 4365/2014). Jinak řečeno, prostřednictvím požadovaného určení lze (objektivně vzato) postavit najisto, který z žalovaných je vlastníkem předmětného pozemku, přičemž proces odstranění nejistoty účastníků ohledně uvedené otázky se završí vkladem do katastru nemovitostí učiněným na základě (eventuálního) žalobě vyhovujícího soudního rozhodnutí (viz §11 odst. 1 písm. a/, §15 odst. 1 písm. a/ a §17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že dovolatel nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 o. s. ř.), není správný.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, v němž tento soud přezkoumá opodstatněnost požadovaného určení po stránce věcné.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. února 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu