ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4794.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4794/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ Ing. M. P. a b/ Mgr. S. P. , zastoupených JUDr. Janou Novákovou, advokátkou se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická 218, proti žalované L. B. , zastoupené JUDr. Adélou Drdlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, o určení výše nájemného z bytu a o zaplacení částky 132.622,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 192/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2010, č. j. 30 Co 556/2009-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27.490,- Kč k rukám JUDr. Adély Drdlové, advokátky se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) dne 10. srpna 2006 se žalobci domáhali jednak určení, že od 1. září 2006 činí výše nájemného z „bytu“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), 12.597,- Kč měsíčně, a jednak uložení povinnosti žalované zaplatit jim částku 132.622,- Kč jako rozdíl mezi tím, co na nájemném z bytu platila v době od 1. července 2005 do 31. srpna 2006 (3.124,- Kč měsíčně) a co by za uvedené období zaplatila při obvyklém nájemném v částce 12.597,- Kč měsíčně.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. dubna 2008, č. j. 30 Co 142/2009-56, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. prosince 2008, č. j. 27 C 192/2006-43, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. srpna 2009, č. j. 27 C 192/2006-62, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 3. února 2010, č. j. 27 C 192/2006-80, určil, že od 1. září 2006 činí výše nájemného z předmětného bytu 10.500,- Kč měsíčně (výrok I.), žalobu o určení výše nájemného v další (měsíční) částce 2.097,- Kč za dobu od 1. září 2006 zamítl (výrok V.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 103.264,- Kč (výrok II.), žalobu ohledně zaplacení částky 29.358,- Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20. července 2010, č. j. 30 Co 556/2009-95, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) změnil ve výroku I. tak, že výši nájemného z bytu určil částkou 10.500,- Kč měsíčně pro období od 1. září 2006 do 31. prosince 2006 a za období od 1. ledna 2007 nadále (do budoucna) žalobu o určení výše nájemného zamítl (výrok I.); ve výroku II. citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 5.236,- Kč a jinak ho v tomto výroku změnil tak, že ohledně částky 98.028,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně
mimo jiné za zjištěno, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) hradí žalobcům (pronajímatelům bytu) z předmětného bytu tzv. regulované nájemné v částce 3.124,- Kč měsíčně a že přiměřené (v daném místě a čase obvyklé) nájemné z bytu srovnatelného s předmětným bytem činí 10.500,- Kč měsíčně. Poté – s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 (dále též jen „Stanovisko“) – dovodil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 2489/2007, a na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. IV. ÚS 1431/09. Vzhledem k uvedenému proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výši nájemného z předmětného bytu určil částkou 10.500,- Kč měsíčně pouze za období od 1. září 2006
(tj. od podání žaloby) do 31. prosince 2006 (tj. do nabytí účinnosti zákona č. 107/2006 Sb.), a dále tak, že zamítl žalobu pro období od 1. ledna 2007 do budoucna (a také za dobu předcházející jejímu podání – viz výrok II. napadeného rozsudku zamítající žalobu
co do částky 98.028,- Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu – konkrétně proti jeho výroku I., jímž odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že výši nájemného z bytu v částce 10.500,- Kč stanovil „pouze pro období od 1. září 2006 do 31. prosince 2006“ , a proti jeho výroku II., pokud jím odvolací soud zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 98.028,- Kč
– podali žalobci dovolání. V dovolání především namítli, že ve Stanovisku je rovněž uvedeno, že „obecné soudy jsou povinny z hlediska práva pronajímatele na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení“ . Podle jejich názoru z toho vyplývá, že jde-li o uplatněný nárok na přiměřené nájemné za dobu předcházející podání žaloby, měl jim odvolací soud poskytnout poučení, že „je možné navrhnout, aby do řízení přistoupila na straně druhé žalované: Česká republika – Ministerstvo financí“ . Zastávali rovněž názor, že určil-li odvolací soud nájemné z bytu pouze do 31. prosince 2006 (a to od podání žaloby), rozhodl pouze o části uplatněného nároku, což vzbuzuje právní nejistotu ohledně výše nájemného za dobu od 1. ledna 2007. V této souvislosti vyjádřili přesvědčení, že „odmítnutím rozhodnutí o výši nájemného
od 1. 1. 2007 je názor uvedený ve Stanovisku ÚS deformován, neboť Ústavní soud neměl jistě za cíl, aby od 1. 1. 2007 došlo ke snížení nájmu na jeho původní úroveň před podáním žaloby“ . Měli tudíž za to, že není žádného důvodu, proč by se nájemné od 1. ledna 2007 mělo tímto způsobem změnit (snížit na původní úroveň). Dodali, že zákon č. 107/2006 Sb.
v tomto směru „žádné limity nájemného nestanoví“ . Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem. Měla za to, že do poučovací povinnosti podle §5 o. s. ř. a §118a o. s. ř. nespadá poučení o tom, že „má či může být žalován ještě další žalovaný“ . Vyjádřila přesvědčení, že ostatní námitky dovolatelů „nenachází odraz v ustálené ústavně konformní praxi“ , přičemž místy jde toliko o hypotetické úvahy, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že dovolání směřuje proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení výše nájemného z bytu za období od 1. ledna 2007 nadále (do budoucna), a dále proti výroku II. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky
98.028,- Kč. Dovolání je tudíž přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud (v napadeném rozsahu) změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelé v dovolání uplatnili. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady řízení podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny).
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem žalované (uvedeným ve vyjádření k dovolání), že není součástí poučovací povinnosti soudu podle §5 (a nyní i podle §118a) o. s. ř. poučení žalobce o tom, že ve věci má či může být žalován další žalovaný (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné
pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 140 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Ostatně již v nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněném pod č. 2 ve svazku 5 části I. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, Ústavní soud uzavřel, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení. Lze jen dodat, že ani Stanovisko nehovoří nic o tom, že by v řízeních o zvýšení nájemného z bytu vedených proti nájemcům bytů měly obecné soudy poučovat žalobce, že „je možné navrhnout, aby do řízení přistoupila na straně druhé žalované: Česká republika
– Ministerstvo financí“ .
Ve vztahu k námitce, že odvolací soud v daném řízení rozhodl pouze o části uplatněného nároku, pak dovolací soud konstatuje, že předmět daného řízení byl napadeným rozhodnutím beze zbytku vyčerpán. Rozsudkem odvolacího soudu (ve spojení s rozsudky soudu prvního stupně ze dne 26. srpna 2009, č. j. 27 C 192/2006-62, a ze dne 3. února 2010, č. j. 27 C 192/2006-80) bylo tudíž pravomocně rozhodnuto o celé projednávané věci (§152 odst. 2 věta první o. s. ř.).
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní praxe se již ustálila v názoru, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006,
sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006,
sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006,
sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007,
sp. zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného (uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.). V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008,
sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby
do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. října 2009, sp. zn.
26 Cdo 1819/2009, z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008, a z 9. února 2011, sp. zn. 26 Cdo 3903/2010, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 2489/2007, či nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. IV. ÚS 1431/09, tj. rozhodnutí, na něž odvolací soud odkázal v napadeném rozsudku).
Odvolací soud se při řešení předestřené otázky od citované judikatury Ústavního soudu České republiky a již ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky neodchýlil, jestliže zamítl žalobu za dobu od 1. ledna 2007 do budoucna a ve skutečnosti i za období před jejím podáním; jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Lze uzavřít, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a jejich obsahové konkretizace je rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatele, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 27.190,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 2 a §3 odst. 1 bod. 5 ve spojení s §10 odst. 3 a §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu