ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.51.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 51/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně V. U. proti žalovaným 1) L. K. a 2) Ing. B. K., o zajištění náhradního bytu a o souhlas ke stavebním úpravám, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 239/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2001, č. j. 39 Co 101/01-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 12. 2000, č. j. 25 C 239/97-105 (poté, co jeho rozsudek ze dne 24. 9. 1998, č. j. 25 C 239/97-45, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 1999, č. j. 39 Co 563/98-77, a jeho usnesení ze dne 14. 1. 2000, č. j. 25 C 239/97-88, jímž bylo řízení ve věci zastaveno, bylo k odvolání žalobkyně zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2000, č. j. 39 Co 205/2000-97), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zajistit žalobkyni přiměřený náhradní byt v obci P. do třiceti dnů od právní moci rozsudku, vyhověl vzájemnému návrhu žalovaných a uložil žalobkyni umožnit a dát souhlas žalovaným k provedení zde specifikovaných stavebních úprav, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal zejména za prokázáno, že žalobkyně byla nájemkyní bytu č. 8 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, II. kategorie, nacházejícího se v domě č. p. 746 v k. ú. S., jehož jsou žalovaní spoluvlastníky, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 11. 1993, č.j. 6 C 213/93-20, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu žalobkyně k uvedenému bytu, a její povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního bytu, že výkon tohoto rozsudku byl proveden na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. E 75/95 přestěhováním žalobkyně do místností v přízemí shora označeného domu, kolaudovaných rozhodnutím příslušného stavebního úřadu ze dne 16. 11. 1994 jako byt I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím (dále „předmětný byt“), že toto rozhodnutí bylo ve správním řízení (v roce 1997) zrušeno, poté, co bylo zjištěno, že předmětný byt vykazuje závady, nepříznivě působící na zdravotní stav nájemce, že již v roce 1985 byl předmětný byt kvalifikován rozhodnutím stavebního úřadu jako byt zdravotně závadný, že žalovaní požádali v roce 1997 o vydání stavebního povolení k úpravám předmětného bytu, směřujícím k odstranění závad, a že žalobkyně odmítá udělit žalovaným k jejich provedení souhlas a poskytnout potřebnou součinnost. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že soubor místností, užívaných žalobkyní – je v souladu s rozhodnutím stavebního úřadu z roku 1985 – bytem (byť zdravotně závadným), neboť tyto místnosti nebyly nikdy kolaudovány jako místnosti nesloužící k bydlení, a že žalobkyně je nájemkyní tohoto bytu. Dovodil, že žalovaným nelze opětovně uložit povinnost zajistit žalobkyni přiměřený náhradní byt za byt č. 8 (jak požadovala), neboť ve vztahu k němu již bylo pravomocně soudem přivoleno k výpovědi z nájmu (dané právním předchůdcem žalovaných), a žalobkyně z něho byla soudně vyklizena. Naproti tomu shledal důvodným vzájemný návrh žalovaných, protože žalobkyně jim bezdůvodně odepírá souhlas k nutným stavebním úpravám.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2001, č. j. 39 Co 101/01-125, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že vzájemný návrh žalovaných zamítl, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem o nedůvodnosti žalobního nároku na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žádný hmotněprávní předpis neukládá pronajímateli povinnost zajistit nájemci náhradní byt. Uvedl, že v ustanovení §71l a §712 obč. zák. je pouze upraveno právo nájemce na bytovou náhradu, avšak toliko v tom smyslu, že je-li takovéto právo dáno, není nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něho není odpovídající bytová náhrada zajištěna. Je-li soudem pravomocně přivoleno k výpovědi z nájmu bytu s tím, že nájemce je povinen byt vyklidit po zajištění náhradního bytu (uvedl dále odvolací soud), nemá pronajímatel povinnost tento náhradní byt nájemci zajišťovat; je na vůli pronajímatele, zda zajistí bytovou náhradu a bude požadovat vyklizení bytu, anebo bytovou náhradu nezajistí, a ponechá nájemce v dosavadním bytě bydlet. V dané věci byla povinnost žalobkyně k vyklizení bytu č. 8 vázána na zajištění náhradního bytu (nikoliv přiměřeného, jak nesprávně dovozuje žalobkyně), a žalovaným nebyla uložena povinnost zajistit jí náhradní byt. Vycházeje z uvedených závěrů odvolací soud konstatoval, že žaloba není důvodná, a to ani vzhledem k okolnostem, za kterých byla žalobkyně z bytu č. 8 vyklizena, ani vzhledem ke stavu bytu, ve kterém nyní bydlí (v této souvislosti poukázal na zákonné možnosti řešení situace žalobkyně, které podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně). Městský soud na rozdíl od obvodního soudu neshledal opodstatněným vzájemný návrh žalovaných, neboť rozhodnutí příslušného orgánu o povolení stavebních úprav, o které svůj návrh opírali, není dosud v právní moci, protože se ho nepodařilo žalobkyni doručit. Zamítnutí návrhu žalobkyně na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázka, pro kterou byl tento návrh učiněn, není otázkou zásadního právního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost (jak vyplývá z dále uvedeného nesprávně) opřela o ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“, a v němž s odkazem na „§241a odst. 3 o. s. ř.“ uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Poukazuje na to, žalobkyni měl být opatřen náhradní byt rovnocenný tomu, který měla vyklidit, neboť k výpovědi z nájmu bytu bylo přivoleno z důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák., a že namísto toho byla v rámci výkonu rozhodnutí přestěhována do bytu podstatně menšího, o němž je sporné, zda vůbec byl bytem. Dovozuje, že žalovaní dosud nesplnili „svoji povinnost danou jim zákonem a koneckonců i pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 11. 1993 ve věci 6 C 213/93, kterým jim bylo uloženo opatřit žalobkyni rovnocenný náhradní byt“. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „soud nemůže opakovaně uložit žalovaným povinnost zajistit žalobkyni náhradní byt“ a namítá, že v dané věci „nejde o druhé uložení povinnosti“, neboť žalovaní dosud nesplnili povinnost, vyplývající z citovaného rozsudku, když žalobkyně byla proti své vůli přestěhována do prostor, které nejsou bytem. V předmětné věci jde o to (uvádí se dále v dovolání) „obnovit původní právní vztah mezi nájemkyní a pronajímateli, totiž dosáhnout stavu, kdy by původně uložená povinnost byla znovu deklarována“, a že se jedná o „jedinou možnost, kterou se žalobkyně může domoci toho, aby byla napravena minulá pochybení soudů i žalovaných ohledně jejího práva na náhradní byt“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. I když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. 9. 2001, postupoval odvolací soud (jak je patrno i z odůvodnění jeho rozsudku) v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. podle dosavadních právních předpisů, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno dne 14. 12. 2000. Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto ustanovení. Dovoláním takovéto vady namítány nebyly a jejich existence se z obsahu spisu nepodává; dovolání nelze tedy shledat z hlediska ustanovení §237 o. s. ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, a nikoli měnícím.
V úvahu nepřichází ani ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť první rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně (na rozdíl od rozsudku, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu) vyhověl žalobnímu nároku na uložení povinnosti žalovaným zajistit žalobkyni náhradní byt, byl zrušen z důvodu procesního pochybení obvodního soudu; pokyn odvolacího soudu k doplnění dokazování nelze považovat za právní názor významný z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, aniž proti svému potvrzujícímu výroku připustil dovolání.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť v dané věci byl zamítnut žalobkyní (dovolatelkou) včas učiněný návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládá.
Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Jelikož podle §242 odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolací soud – s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených – je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, mohou se tyto právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
Vzhledem k uvedenému je dovolací soud oprávněn spojovat posouzení přípustnosti dovolání s posouzením otázky, zda lze žalovaným uložit povinnost zajistit žalobkyni přiměřený náhradní byt, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, když žalobkyně se závěrem, který odvolací soud v tomto směru učinil, nesouhlasí.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1131/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 14, zaujal právní názor, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jakožto obranu ve sporu o vyklizení bytu, a že mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá. Ani v tomto případě (uvádí se v odůvodnění citovaného rozhodnutí) však – co do zajištění bytové náhrady – nejde o „uložení povinnosti“ ve vlastním slova smyslu, neboť ten, v jehož prospěch byla povinnost vyklidit byt uložena, nabytého titulu využít může, ale nemusí; zajištění bytové náhrady je toliko splněním podmínky, na níž závisí jeho úspěch v řízení o výkon rozhodnutí, nikoliv tím, čeho by se na něm povinný mohl domáhat. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil např. ve svém rozhodnutí ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1546/2000, a sdílí jej i v souzené věci.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu (tak, jak byl shrnut na jiném místě tohoto rozhodnutí) je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a právní otázce, která je otevřena dovolacímu přezkumu, tak nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání v dané věci nemohou založit ani další námitky dovolatelky, týkající se postupu soudu v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu žalobkyně k původně jí užívanému bytu č. 8, resp. v řízení o výkon pravomocného rozhodnutí, jímž bylo k výpovědi přivoleno. Tyto námitky mohly být uplatněny v rámci řádného (mimořádného) opravného prostředku, směřujícího proti rozhodnutím v uvedených řízeních vydaným; v projednávané věci však předmětem dovolacího přezkumu být nemohou, neboť jde o pravomocná rozhodnutí soudů, vydaná v jiném řízení, než v tom, o které se jedná v projednávané věci.
Nezbývá tak než uzavřít, že přípustnost dovolání podaného žalobkyní v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout (pro nepřípustnost).
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení – dle obsahu spisu – žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.,v.r.
předsedkyně senátu