ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.5107.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 5107/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyň a) MUDr. M. P., a b) MUDr. L. P., zastoupených advokátem, proti žalované H. F., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 124/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č.j. 39 Co 319/2005-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č.j. 39 Co 319/2005-46, potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 4. 2. 2005, č.j. 14 C 124/2004-20, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) uložil žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 5, sestávající ze 2 pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 2. poschodí domu č.p. 116, v P. 2, B. ulice 42 (dále „předmětný dům“ nebo „dům“ a „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci byly splněny všechny kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále též jen „o.s.ř.“). Žalovaná, jíž bylo k nařízenému jednání u soudu prvního stupně (na den 4. února 2005) řádně doručeno předvolání uložením na poště (§45a a §46 odst. 4 o.s.ř.) dne 20. prosince 2004, se totiž k tomuto jednání bez včasné omluvy nedostavila, žalobkyně vydání rozsudku pro zmeškání navrhly a žaloba (která byla spolu s výzvou k vyjádření žalované doručena do vlastních rukou dne 8. listopadu 2004) obsahovala skutkové okolnosti, na jejichž základě mohl soud prvního stupně žalobě zcela vyhovět (rozhodnout v neprospěch žalované). Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – neuvěřil tvrzení žalované, že se v době doručování nezdržovala na adrese svého trvalého bydliště, neboť se v době od 1. prosince 2004 do 3. ledna 2005 zdržovala mimo území České republiky, a to proto, že toto tvrzení bylo v rozporu s výpovědí žalobkyň a svědkyně M. S., které se s ní osobně setkaly v předmětném domě (v bytě žalobkyň) dne 16. prosince 2004. Tvrzení žalované nebylo prokázáno ani provedenými důkazy (potvrzením K. P., majitelky penzionu
o ubytování, pokladním dokladem a potvrzením blíže neidentifikovaného O. C.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; konkrétním vymezením uplatněných dovolacích důvodů se nezabývala. Za otázky zásadního právního významu označila „otázku fikce doručení předvolání a otázku vázanosti odvolacího soudu vznesenými odvolacími důvody“ a „otázku přípustnosti rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání v řízení o vyklizení bytu“. K první z označených otázek dovolatelka uvádí, že odvolací soud byl vázán uplatněnými odvolacími důvody, tj. byl povinen zabývat se všemi odvolacími důvody a námitkami, což však v dané věci nesplnil. Nezabýval se její námitkou, že pokud jí soud prvního stupně neúspěšně doručoval předvolání k jednání do jejího místa trvalého bydliště, byl povinen vykonat pokus o doručení do další soudu známé adresy (uvedené v žalobě). Neučinil-li tak, nemohla nastat fikce doručení uplynutím úložní doby na poště. Pokud jde o druhou označenou otázku, dovolatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci lze – s ohledem na předmět sporu – rozhodnout rozsudkem pro zmeškání a namítá, že ve věci vyklizení bytu není možno schválit smír. Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, v níž bylo konstatováno, že smír nelze schválit ve sporech o určení vlastnictví, neboť nemůže nahradit smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitosti. Dovolatelka má za to, že obdobně je tomu v souzené věci, kdy případný smír nemůže nahradit hmotněprávní úkon, s nímž jedině je spojen vznik užívacího práva k bytu (např. nájemní smlouvu, souhlas vlastníka s užíváním, smlouvu o zřízení věcného břemena). Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
První z otázek, označených za zásadně právně významné, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť v rozhodovací praxi soudů nebyla zjištěna nejednotnost ve výkladu jednoznačně formulovaného ustanovení §205b o.s.ř. Pro úplnost lze poznamenat, že odvolací námitka, na kterou se v dovolání odkazuje, se z obsahu odvolání (č.l. 26 a 27 spisu) nepodává; vyplývá z něho však, že dovolatelka v tomto podání (stejně jako v dovolání) uvádí jako adresu svého trvalého bydliště „P. 2, B. 116/42“.
Pokud jde o druhou z označených otázek, je třeba poukázat na to, že judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 390/2003, usnesení ze dne 1. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo 272/2004, ze dne 20. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 779/2004, a ze dne 16. 2. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1253/2005) je ustálena v názoru, že o návrhu na vyklizení bytu lze rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť se jedná se
o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je již podle jeho povahy a tím i podle příslušného hmotněprávního předpisu dána plně do dispozice účastníků těchto vztahů, jinými slovy hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Vzhledem k dikci ustanovení §153a odst. 3 a §153b odst. 3 není žádného rozumného důvodu, proč uvedený závěr nevztáhnout i na rozsudek pro zmeškání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1391/2006). Pro úplnost lze poznamenat, že ve věci vyklizení bytu (§126 odst. 1 obč.zák.) nejde o vznik, změnu či zánik hmotněprávního vztahu, ale pouze o deklaraci stavu, kdy je byt užíván bez právního důvodu; rozsudek v takovéto věci vydaný nemá tedy povahu konstitutivní.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyním nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu