ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.522.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 522/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce O. M. , zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, proti žalovaným 1/ obci Vysoká , se sídlem ve Vysoké 90, IČO: 00296465, zastoupené Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v Krnově – Pod Bezručovým vrchem, Hlavní náměstí 35/1a, a 2/ M. S. , místem podnikání v Krnově, nám. Hrdinů 1931/3, IČO: 70253633, zastoupenému Mgr. Vladanem Tisovským, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 871/6, o určení neplatnosti smlouvy o nájmu nemovitostí a dohody o narovnání, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 15 C 230/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2014, č. j. 8 Co 402/2014-284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. V poměru mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Vladana Tisovského, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 871/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2013, č. j. 15 C 230/2011-250, vyhověl žalobě a určil, že jsou neplatné žalovanými uzavřená smlouva o nájmu tam uvedených nemovitostí ze dne 30. září 2009 a dohoda o narovnání ze dne 23. června 2011; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a původního žalobce b/ O. M. (dále jen „původní žalobce“).
K odvolání všech tehdejších účastníků řízení Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. června 2014, č. j. 8 Co 402/2014-284, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určovací žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a původního žalobce před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že z příčin rozvedených v napadeném rozsudku nemají žalobce a původní žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání žalobce (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť dovolatelem nastolenou otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyřešil odvolací soud (v konečném důsledku) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Podle §80 písm. c/ o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura). Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný na str. 113 v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku z 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněném pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dále dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. Přitom otázku naléhavého právního zájmu na určení jako institut procesněprávní nelze směšovat s otázkou (aktivní) věcné legitimace jako institutem hmotného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77/2002 časopisu Soudní judikatura).
I kdyby tedy dovolatel byl v posuzovaném případě aktivně věcně legitimován (k tomu viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, uveřejněného pod č. 45/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), odvolací soud se od citované judikatury v konečném důsledku neodchýlil, jestliže dovodil, že na jím žádaném určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. Dovolatelem požadované určení neplatnosti právních úkonů, jež je předmětem řízení v projednávané věci, má totiž ve smyslu uvedené judikatury povahu pouhé předběžné otázky k posouzení (ne)existence nájemního vztahu, jehož se dotčené právní úkony týkají.
Vzhledem k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek zbývá dodat, že zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20/97 a 21/97 časopisu Soudní judikatura). Není-li tedy dán na požadovaném určení naléhavý právní zájem, nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat (jak to činí dovolatel), že se „vůbec nevěnoval věcnému posouzení“ a že v důsledku toho „nemohl správně posoudit ani otázku naléhavého právního zájmu, protože právě věcné posouzení osvědčuje, že naléhavý právní zájem je dán“ .
Z řečeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu