ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.548.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 548/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce J. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. K. a 2) J. K., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu a nebytové místnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 471/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 1999, č. j. 11 Co 243/99, 11 Co 256/99-121, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. září 1999, č. j. 11 Co 243/99, 11 Co 256/99-121, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) – poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 2. listopadu 1995, č. j. 11 C 471/93-37, byl k odvolání žalobce usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 20. června 1996, č. j. 21 Co 201/96-50A, zrušen a věc byla (se závazným právním názorem) vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 9. prosince 1997, č. j. 11 C 471/93-88, (ve spojení s usnesením ze dne 25. ledna 1999, č. j. 11 C 471/93-115) vyhověl žalobě a žalovaným uložil povinnost, aby „do 15 dnů poté, kdy jim bude zajištěn náhradní byt\" vyklidili a vyklizený žalobci odevzdali „byt 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), v přízemí domu čp. 805, P.-M., N. 23\"(dále jen „předmětný dům\", resp. „dům\"), a aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidili „jednu nebytovou místnost (krám) v přízemí v ulici P.-M., N. 23\" (dále jen „nebytová místnost\"). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání všech účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 13. září 1999, č. j. 11 Co 243/99, 11 Co 256/99-121, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu.
Soud prvního stupně vzal mimo jiné za zjištěno, že 14. ledna 1975 byla při měření zjištěna „plocha domu\" 117,16 m2 a že ve „vyjádření\" ze dne 20. května 1992 se hovoří o „celkové obytné ploše\" 104,49 m2; přesto však – zejména s přihlédnutím ke znaleckému posudku znalce z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné, průmyslové a zemědělské Ing. V V. – uzavřel, že předmětný dům nebyl v roce 1974 (v době, kdy rodiče přenechali své vdané dceři /žalované/ předmětný byt do užívání) rodinným domkem. Naproti tomu odvolací soud vyšel při posouzení předmětného domu ze zjištění, že bývalý Obvodní národní výbor P. – N., odbor výstavby přípisem ze dne 16. března 1976, č. j. 16983 – výst/Či/Du (dále jen „zpráva ze dne 16. března 1976\"), „sdělil k upozornění občanů z domu čp. 805 v M., že míry obytné plochy domu uvedené v kolaudačních plánech odpovídají skutečnosti, takže obytná plocha činí 117,29 m2\", a na základě uvedeného zjištění dovodil, že předmětný dům „měl v rozhodné době, t. j. v letech 1974 – 1975, charakter rodinného domku, neboť splňoval objektivní znaky zákonem stanovené, t. j. byl domem obytným (§59 cit. zák. – rozuměj zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů) a úhrn podlahové plochy obytných místností nepřesahoval 120 m2 (§60 cit. zák.)\". Poté uzavřel, že žalobě na vyklizení bytu nelze vyhovět, neboť žalovaným svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu. Dovodil totiž, že na základě přenechání bytu v rodinném domku vdané dceři k trvalému užívání vzniklo žalovaným právo osobního užívání bytu, které se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo společného nájmu žalovaných k předmětnému bytu (§871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.\"). Prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. pak žalobci odepřel ochranu jeho práva i ve vztahu k nebytové místnosti, a to se zdůvodněním, že uvedená místnost byla k předmětnému bytu fakticky připojena před mnoha léty a tvoří s ním funkční celek, byť kolaudační stav zůstal nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu – uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Námitkou, že podlahová plocha obytných místností v předmětném domě činila 135,07 m2, a že z toho 125,29 m2 připadalo na obytné místnosti (8 pokojů) a 9,78 m2 na obytné kuchyně (výměra přesahující 12 m2 u každé z obytných kuchyní), prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnil správnost skutkového zjištění, že předmětný dům má obytnou plochu pouze 117,29 m2. V této souvislosti rovněž namítl, že odvolací soud se výměrami jednotlivých místností vůbec nezabýval a při posouzení podlahové plochy obytných místností bez dalšího vyšel jen z přípisu odboru výstavby z 16. března 1976 a z 22. října 1975. Z obsahové konkretizace dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. vyplývá, že brojí proti právnímu závěru, podle něhož předmětný dům měl v létech 1974 až 1975 charakter rodinného domku. Je-li totiž nesprávné skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vyšel při posouzení charakteru předmětného domu, nemůže být správný ani jeho závěr, že předmětný dům byl v létech 1974 až 1975 rodinným domkem. Za nesprávné pokládal rovněž právní posouzení nároku na vyklizení nebytové místnosti, pokud žalovaní tuto místnost užívají v rozporu s kolaudačním stavem k bytovým účelům a proti jeho vůli. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. září 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Podle §241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 697).
Již v listinách, konkrétně v rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 4 ze dne 25. července 1977, sp. zn. D 1144/77, a v kupní smlouvě, uzavřené dne 31. července 1990 ve formě notářského zápisu, jejichž čtením byl proveden důkaz při jednání u soudu prvního stupně dne 8. září 1994, byl předmětný dům označen jako dům nájemní, resp. obytný. To, že předmětný dům údajně nesplňoval znaky rodinného domku, vyplývá rovněž ze znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví, odvětví různé stavby J. F., tj. z listiny, jejímž přečtením byl proveden důkaz rovněž při jednání u soudu prvního stupně dne 30. ledna 1997; uvedená okolnost se rovněž podává z písemného znaleckého posudku znalce z oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné, průmyslové a zemědělské Ing. V. V., jímž byl proveden důkaz při jednání u soudu prvního stupně dne 2. prosince 1997, u něhož zároveň uvedený znalec na závěrech svého písemného znaleckého posudku setrval. Přitom již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. listopadu 1995, č. j. 11 C 471/93-37, žalobce namítl, že předmětný dům není a nikdy nebyl rodinným domkem, neboť nesplňoval kritérium nejvýše pěti obytných místností a ani kritérium podlahové plochy nepřesahující 120 m2. Odvolací soud však všechny uvedené okolnosti, ať už byly provedenými důkazy prokázány nebo alespoň vyšly za řízení najevo, pominul. Při zkoumání podlahové plochy obytných místností vyšel totiž pouze ze zprávy ze dne 16. března 1976, v níž se ve věci „upozornění občanů z domu čp. 805 – M. na majitele domu\" sděluje A. Š., že dne 13. února 1975 byla při místním šetření přeměřena plocha předmětného domu a bylo zjištěno, že obytná plocha domu činí 117,29 m2; byť je v citované zprávě užito pojmu „obytná plocha\", odvolací soud na jejím základě dovodil, že úhrn „podlahové plochy obytných místností\" nepřesahoval 120 m2; ztotožnil tak bez dalšího pojem „obytná plocha\" s pojmem „podlahová plocha obytných místností\". Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. byl tak užit opodstatněně, neboť při posouzení charakteru předmětného domu vyšel odvolací soud pouze z jediného důkazu - ze zprávy ze dne 16. března 1976 - a přitom se nijak nevypořádal s rozhodnými okolnostmi, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a ve skutečnosti je bez dalšího pominul.
Nelze-li pokládat za správné skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vyšel při posouzení charakteru předmětného domu, neobstojí ani přijatý právní závěr, vycházející z nesprávného skutkového zjištění, tj. závěr, že předmětný dům měl v létech 1974 – 1975 charakter rodinného domku. Rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Za nesprávný lze pokládat rovněž závěr týkající se vyklizení nebytové místnosti, tj. závěr, že pokud byla nebytová místnost k předmětnému bytu fakticky připojena před mnoha léty a tvoří s ním funkční celek, byť kolaudační stav zůstal nezměněn, bylo by uložení vyklizovací povinnosti žalovaným v rozporu s dobrými mravy.
Pojem „byt\" není občanským zákoníkem definován; pouze v ustanovení §118 odst. 2 obč. zák. je – bez definice uvedeného pojmu – zakotveno, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory. Definice bytu, byť pro účely zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), je obsažena právě v tomto zákoně. Podle §2 písm. b/ citovaného zákona se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Další definice bytu, byť pro účely vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, je v současné době obsažena v §3 odst. 1 citované vyhlášky - bytem se zde rozumí soubor místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé užívání a je k tomuto užívání určen. Oběma definicím je společné určení místnosti nebo souboru místností – rozhodnutím stavebního úřadu – k bydlení.
Z těchto definic pojmu „bytu\" lze vyjít rovněž při posouzení otázky vyklizení nebytové místnosti. Podle ničím nezpochybněného zjištění šlo zde o nebytovou místnost, tj. místnost, která nebyla rozhodnutím stavebního úřadu určena k bydlení. Za této situace nelze její režim podřídit režimu bytu, byť je k němu fakticky připojena a tvoří s ním funkční celek. Jestliže podle kolaudačního stavu k předmětnému bytu nenáleží, má samostatný, od bytu odlišný právní režim. Za této situace nemůže být uložení vyklizovací povinnosti žalovaným v rozporu s dobrými mravy jen proto, že nebylo vyhověno žalobě na vyklizení bytu. I v tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu