ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.548.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 548/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A. R., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. J., zastoupenému opatrovníkem městem P., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 43/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2005, č. j. 20 Co 204/2005-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. března 2005, č. j. 11 C 43/2004-43, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni „byt č. 1, o velikosti 1+1, o celkové výměře 42 m2, I. kategorie, situovaný v prvním nadzemním podlaží domu č. p. 589, zapsaný na LV č. 703, katastrální území N. M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. srpna 2005, č. j. 20 Co 204/2005-61, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že předchozí vlastnice domu jako pronajímatelka a M. T. jako nájemkyně uzavřely ohledně předmětného bytu dne 1. července 1997 nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. července 1997“), že v tomto případě šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou, že M. T. se bez ukončení nájemního poměru později z bytu odstěhovala, že dne 1. března 2000 byla mezi předchozí vlastnicí domu jako pronajímatelkou a žalovaným jako nájemcem uzavřena další smlouva o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. března 2000“) a že na základě této smlouvy byl byt přenechán do užívání žalovanému. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ve vztahu k předmětnému bytu vznikl na základě platně uzavřené nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 nájemní poměr na dobu neurčitou M. T. a že uvedený nájemní vztah nebyl dosud ukončen, neboť k zániku nájmu bytu (pomine-li se smrt nájemce či zánik předmětu nájmu) dochází pouze písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí (§710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák.“) a nikoliv faktickým opuštěním bytu nájemcem. Dále rovněž dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. března 2000 je neplatná podle §37 odst. 2 obč. zák., neboť jejím předmětem je – vzhledem k existenci nájemního poměru M. T. k bytu – plnění nemožné. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobkyni jako vlastnici domu nelze upřít právo domáhat se ochrany podle §126 odst. 1 obč. zák. proti tomu, kdo do jejího vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Současně však dovodil, že žalovaný užíváním předmětného bytu bez právního důvodu neoprávněně zasahuje do existujícího nájemního poměry M. T. k bytu, a proto pouze ona (a nikoli žalobkyně) je aktivně věcně legitimována k podání žaloby na vyklizení bytu. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil; přitom za nepřípadný pokládal odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo 2368/2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního závěru, že jako vlastnice domu nemůže být za existence nájemního poměru M. T. k bytu aktivně věcně legitimována k podání žaloby na vyklizení bytu žalovaným. Má za to, že v daném případě se může vyklizení předmětného bytu žalovaným domáhat nejen nájemce bytu, nýbrž i vlastník domu. To zejména proto, že zde není vůle a ani ochota nájemkyně, která byt neužívá a neplatí z něj nájemné. V tomto směru žalobkyně odkázala na právní závěry, které Nejvyšší soud České republiky dovodil v rozsudcích ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, a ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo 2368/2002. Uvedla rovněž, že právo vlastníka domu domáhat se ochrany vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák. nemůže být omezeno právem nájemce, a to zvláště za situace, kdy nájemce svá práva nevykonává a vykonávat nehodlá. Podle názoru žalobkyně ustanovení §126 odst. 2 obč. zák. poskytuje stejná práva vlastníku domu i nájemci bytu. Zužující výklad odvolacího soudu jde podle žalobkyně proti duchu zákona a také proti ústavnímu pořádku České republiky, konkrétně proti čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně a jemu věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. srpna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právních závěrů, že nájemkyní předmětného bytu je – na základě platně uzavřené nájemní smlouvy ze dne 1. července 1997 – neustále M. T. a že nájemní smlouva ze dne 1. března 2000 je neplatná podle §37 odst. 2 obč. zák.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí je založeno (rovněž) na právním závěru, že za trvání nájemního poměru je pouze nájemkyně (a nikoli žalobkyně jako vlastnice domu) aktivně věcně legitimována k podání žaloby na vyklizení bytu. Správnost tohoto právního závěru dovolatelka v dovolání napadla. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Ustálená soudní praxe dovodila, že pokud právo nájmu bytu nezaniklo, může se vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu zásadně domáhat nájemce bytu a pronajímatel pak nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu těmito osobami (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněný v sešitě č. 1 z roku 1996 časopisu Právní rozhledy, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněný pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, ze dne 11. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, a ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce je aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Pro úplnost zbývá dodat, že je nepřípadný odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 26 Cdo 446/2001, a 28 Cdo 2368/2002. Dovolatelce lze sice dát za pravdu v tom, že ve věci sp. zn. 26 Cdo 446/2001 Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení §126 odst. 2 obč. zák. dává nájemci (v uvedené věci žalobci) právo na ochranu jeho práva obdobnou právu vlastníka. Uvedený závěr však nelze vyložit tak, že za trvání nájemního poměru je k podání žaloby na vyklizení bytu užívaného vyklizovaným bez právního důvodu aktivně věcně legitimován vedle nájemce rovněž vlastník, jak se (nesprávně) domnívá dovolatelka. Ve věci sp. zn. 28 Cdo 2368/2002 pak Nejvyšší soud řešil otázku aktivní věcné legitimace k vyklizení bytu užívaného vyklizovanými bez právního důvodu; přitom nebylo tvrzeno, že ve vztahu k vyklizovanému bytu svědčí jiné osobě nájemní právo.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu