ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.583.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 583/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně L. K., proti žalovanému S. K., o zaplacení částky 49.947,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 Nc 107/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. září 2005, č. j. 12 Co 796/2005-15, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. června 2005, č. j. 25 Nc 107/2005-8, odmítl – podle §43 odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – žalobu (vzájemný návrh žalované /v tomto řízení žalobkyně/ proti žalobci /v tomto řízení žalovanému/ na zaplacení částky 49.947,- Kč) uplatněný ve věci sp. zn. 25 C 19/2004 Okresního soudu v Olomouci dne 26. ledna 2005; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 22. září 2005, č. j. 12 Co 796/2005-15, odmítl – podle §43 odst. 2 ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. – odvolání žalobkyně proti citovanému usnesení soudu prvního stupně. Dovodil totiž, že v odvolacím řízení nebylo možno pokračovat pro vady odvolání, které žalobkyně neodstranila ani na základě výzvy soudu prvního stupně (usnesení ze dne 10. srpna 2005, č. j. 25 Nc 107/2005-11, které bylo doručeno žalobkyni dne 12. srpna 2005) a přes poučení, jehož se jí ve smyslu §43 odst. 2 o.s.ř. dostalo ze strany soudu prvního stupně.
Žalovaná (nezastoupena advokátem) dne 9. ledna 2006 odvolacímu soudu doručila podání (doplněné dalším podáním doručeným soudu prvního stupně dne 1. února 2006 a následně podáním doručeným odvolacímu soudu dne 15. února 2006), které lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – považovat za dovolání proti shora označenému usnesení odvolacího soudu. V tomto podání (a jeho doplňcích) popsala důvody svého nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, potažmo i s rozhodnutím soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nikoliv změněno (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) či potvrzeno (§237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř.). Přitom vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení. Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 837/2003 – uzavřít, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 a §211 o.s.ř. odmítl odvolání pro vady, které brání jeho projednání, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné; mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je žaloba pro zmatečnost (§229 odst. 4 o.s.ř.). Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat. Přitom s přihlédnutím k ustanovení §241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatelka nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu