ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.584.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 584/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně E. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 5 C 135/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2000, č. j. 18 Co 401/2000-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. června 2000, č. j. 5 C 135/98-80, zamítl žalobu žalobkyně, aby bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k bytu č. 15 o velikosti 1+3 s příslušenstvím v šestém poschodí domu čp. 1189 v K., U. (dále jen „předmětný byt“, popř. „byt“ a „předmětný dům“, popř. „dům“) a aby bylo určeno, že byt bude nadále užívat jako nájemce žalobkyně a že žalovanému nepřísluší právo na náhradní byt ani ubytování, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. října 2000, č. j. 18 Co 401/2000-98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a připustil proti svému rozhodnutí dovolání.
Soudy obou stupňů vzaly mimo jiné za zjištěné, že rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. 9 1997, č. j. 5 C 116/97-21, bylo manželství účastníků, uzavřené dne 17. 3 1962, pravomocně rozvedeno dnem 3. 1. 1998. Dále zjistily, že rozhodnutím velitele posádky v K. ze dne 2. 6. 1972, č. j. 41/72, byl žalovanému jako vojáku z povolání přidělen se souhlasem MěNV v K. podle §26 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty byt č. 23 o velikosti 1+2 s příslušenstvím v domě čp. 1189 v K. (jehož byl prvním uživatelem) a že rozhodnutím Posádkové správy v K. ze dne 13. 9. 1983, č. j. 7/83, velitel posádky přivolil k dohodě o výměně tohoto vojenského bytu za předmětný byt, v němž do té doby bydlel jeho uživatel - voják z povolání J. R., kterému byl byt přidělen jako prvnímu uživateli, a že výměna bytu byla realizována faktickým přestěhováním věcí a vzájemným předáním klíčů od bytů č. 23 a 15 za současného sepsání listin o převzetí bytů. Soudy měly rovněž za prokázané, že dům čp. 1189 v K. (v němž se oba byty nacházejí) byl v době jeho výstavby ve vlastnictví státu, že Federální ministerstvo obrany v něm získalo několik bytů pro ubytování vojáků z povolání, že dům je nyní ve vlastnictví města K., že v evidenčním listě č. 89 bývalého OPBH v R. týkajícího se předmětného bytu byl žalovaný veden od 13. 9. 1983 jako druhý uživatel po mjr. J. R., že k bytu bylo vyznačeno trvalé dispoziční právo vojenské správy (§68 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.) a že ode dne 24. 3. 1992 je byt veden jako dočasně služební byt - §8 zák. č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník. Konečně soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný přestal být vojákem z povolání dne 31. 3. 1994 a ode dne 1. 4. 1994 pracuje u téhož vojenského útvaru jako občanský zaměstnanec, že v bytě žije žalobkyně a že žalovaný bydlí v družstevním bytě své nynější manželky M. L., s níž uzavřel manželství dne 7. 8. 1999.
Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně - dovodil, že účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu manžely a že výlučným nájemcem bytu je žalovaný. Podle závěrů odvolacího soudu (které se shodovaly se závěry soudu prvního stupně) byl byt, původně žalovanému přidělený, stejně jako předmětný byt – výměnou získaný - bytem vojenským ve smyslu §68 odst. 1 č. 1 zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, které se podle §182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“) pokládaly za byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace, na něž se nevztahoval §172 až §181 obč. zák., tedy ani ustanovení §175 odst. 1 obč. zák., upravující vznik tehdejšího práva společného užívání bytu manžely. Za této situace právo společného užívání bytu manžely účastníkům nevzniklo; jediným uživatelem předmětného bytu byl žalovaný, jehož užívací právo se dnem 1. ledna 1992 ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák. (ve znění po novele) transformovalo na nájem bytu. Předmětný byt měl podle §8 zákona č. 102/1992 Sb. přechodně charakter služebního bytu, který ztratil dnem 31. 3. 1994, kdy žalovaný přestal být vojákem z povolání. Odvolací soud shledal správným též právní názor soudu prvního stupně, že ani poté, co předmětný byt ztratil charakter bytu služebního, nevzniklo účastníkům právo společného nájmu bytu manžely podle §703 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaný se k tomuto okamžiku ve smyslu citovaného ustanovení nestal nájemcem tohoto bytu, nýbrž pouze v původním nájmu pokračoval s tím, že již nešlo o byt služební. Odvolací soud tak dal za pravdu úsudku soudu prvního stupně, že pouhá změna charakteru bytu z přechodně služebního na byt obecní není právní skutečností, zakládající vznik společného nájmu bytu manžely.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Jeho prostřednictvím vyslovila kritiku právního závěru odvolacího soudu, na němž založil své rozhodnutí, že účastníkům nevzniklo právo společného nájmu bytu. Podle jejího právního názoru naopak tím, že v roce 1994 - za trvání manželství účastníků - přestal být předmětný byt bytem přechodně služebním podle §8 zákona č. 102/1992 Sb. a stal se z něho byt obecní, došlo ke vzniku práva společného nájmu bytu manžely podle §703 odst. 1 obč. zák. Navrhla proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. října 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen “o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastnicí řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), shledal dovolání přípustným podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jehož výrokem odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Zmíněné vady dovolatelkou namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Je - li dovolání přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř., je dovolací přezkum vyhrazen jen pro řešení právních otázek (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Přitom platí, že nebyla-li právní otázka, pro níž bylo dovolání připuštěno, vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu (byla jako v tomto případě specifikována v jeho odůvodnění), je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 1997, III.ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 ve svazku 7, ročník 1997 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), a jejichž řešení bylo současně v dovolání zpochybněno.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda podle §703 odst. 1 obč. zák. dojde ke vzniku práva společného nájmu, jestliže byt, k němuž dosud svědčilo právo nájmu jen jednomu z manželů, ztratil za trvání manželství charakter bytu přechodně služebního ve smyslu §8 zák. č. 102/1992 Sb. Řešení této otázky závisí na posouzení předběžné otázky, zda vojenský byt mohl být bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (§7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku; citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 - §7 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník), na nějž se vztahovalo ustanovení §182 obč. zákoníku, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely.
Podle §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace byty podnikové, byty služební a byty vystavěné v podnikové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku. Podle stanoviska právní praxe (srovnej Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I, str. 634, 636, 637) měly charakter bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace i některé byty vojenské, a to byty uvedené v §68 odst. 1, bodu 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty.
Vojenskými byty ve smyslu citovaného ustanovení byly byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování vojáků z povolání (případně jiných pracovníků vojenské správy) a jednotlivé byty, které vojenská správa získala ze státní bytové výstavby. Charakter vojenského bytu byl u těchto bytů trvalý, nezáleželo tedy na tom, zda v nich bydleli vojáci z povolání či osoby, které vojáky z povolání být přestaly. Soudní praxe dovodila, že tyto vojenské byty splňovaly znaky bytů podnikových podle §66 zákona č. 41/1964 Sb., a proto byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srovnej R 39/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejný závěr dovodil Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 119/2000, a ze dne 30. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2287/98, s tím, že z vojenských bytů byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. pouze byty uvedené v §68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., nikoliv však již v bodu 2. téhož ustanovení. V posléze citovaném rozsudku byl přijat rovněž závěr, že u bytů podle §68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb. nemohlo se zřetelem k §182 obč. zák. vzniknout právo společného užívání bytu manžely podle §175 a násl. obč. zák.
Podle §26 zákona č. 41/1964 Sb. vojenské byty přiděloval orgán vojenské správy se souhlasem místního národního výboru.
Podle §182 obč. zák. byla u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace - tedy i u bytů vojenských uvedených v §68 odst. 1 bodě 1. zákona č. 41/1964 Sb. - možnost aplikace §172 až §181 obč. zákoníku výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely ve smyslu §175 a násl. obč. zákoníku. Rozhodnutím o přidělení takového vojenského bytu a následnou dohodou o jeho odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zák.) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen, a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela pouze odvozeno (srovnej R 36/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud došlo k výměně bytu, který byl jednomu z manželů přidělen jako byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, nemohlo ani k bytu získanému výměnou (který byl bytem téže povahy) za takový byt vzniknout manželům právo společného užívání bytu (srovnej R 34/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aby mohlo po 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., existovat právo společného nájmu bytu, muselo ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák. k němu ke dni 31. 12. 1991 existovat právo společného užívání bytu (srovnej využitelné právní závěry přijaté Nejvyšším soudem České republiky ohledně bytů ministerstva vnitra v R 36/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právo osobního užívání bytů sloužících k trvalému ubytování pracovníků organizace se ke dni 1. 1. 1992 změnilo na nájem služebního bytu, pokud tyto byty splňovaly k tomuto datu kritéria stanovená zvláštním zákonem pro služební byty (§7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb.). Pokud zákonné předpoklady pro služební byty splněny nebyly, změnilo se osobní užívání na prostý nájem (§871 odst. 4 obč. zák.). I v posledně uvedeném případě byl vyloučen vznik práva společného nájmu bytu manžely k 1. 1. 1992 (srovnej R 111/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §8 zákona č. 102/1992 Sb., který nabyl účinnosti dne 5. 3. 1992, jsou byty, které mají přechodně charakter služebních bytů, jednotlivé byty v domech ve vlastnictví obce nebo státu, které získaly subjekty zde vyjmenované ze státní bytové výstavby pro ubytování vojáků z povolání a příslušníků ozbrojených složek uvedených v §7 odst. 1 písm. c/ uvedeného zákona, jestliže jsou jimi užívány ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona; tyto byty pozbudou své povahy, jestliže nájemce není nebo přestal být vojákem z povolání nebo příslušníkem ozbrojené složky nebo jestliže nájemcem se stala i jiná osoba. Určujícím pro charakter bytů vymezených v §8 citovaného zákona je tedy mimo jiné skutečnost, že tyto byty byly ke dni účinnosti zákona užívány vojáky z povolání. Jestliže tomu tak není, nebo stala-li se nájemcem i jiná osoba, ztrácí byt charakter bytu ve smyslu §8 zákona. Pakliže tedy nájemce přestane být vojákem z povolání, pozbyde byt charakter služebního bytu a nájem služebního bytu se změní na nájem; přitom právní vztah manžela nájemce k bytu zůstane beze změny.
Vycházeje z nezpochybnitelných skutkových zjištění, na jejichž podkladě rozhodl odvolací soud, shledal dovolací soud správným závěr, že předmětný byt byl v době jeho výměny (za byt téhož charakteru) bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, jak byl definován v §7 dříve platné vyhlášky č. 45/1964 Sb., neboť jej nebylo možno podřadit ustanovení §68 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. (citované ustanovení předpokládalo existenci bytu již ke dni 1. ledna 1957). V době výměny bytů mohlo jít pouze o vojenské byty podle §68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., neboť výměnu uskutečňovali jejich první uživatelé, jimž byty v novostavbě byly přiděleny podle §26 zák. č. 41/1964 Sb. Na tyto byty se vztahovalo ustanovení §182 obč. zák., jež vylučovalo existenci práva společného užívání bytu manžely (§175 a násl.). Žalovanému tak poté, co dohoda o výměně bytů byla schválena k tomu příslušným orgánem a co byla realizovaná ve smyslu §155 obč. zák., vzniklo individuální užívací právo k bytu (§188 obč. zák.). Dovolatelka užívala předmětný byt z titulu manželky uživatele bytu (na základě práva od uživatele odvozeného). K 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákona, se právo osobního užívání bytu trvale určeného k ubytování pracovníků organizace ze zákona změnilo na nájem služebního bytu (§871 odst. 4 obč. zák.), neboť předmětný byt splňoval kritéria bytu služebního ve smyslu §8 zák. č. 102/1992 Sb. Okolnost, že žalovaný za trvání manželství účastníků přestal být vojákem z povolání, v důsledku čehož přestal předmětný byt splňovat předpoklady pro jeho klasifikaci jako bytu služebního, ničeho nezměnila na právním postavení dovolatelky, neboť ztráta charakteru služebního bytu ve smyslu §8 zák. č. 102/1992 Sb. za trvání manželství nepředstavuje takovou skutečnost, která by mohla vést k „dodatečnému“ vzniku nového práva (práva společného nájmu bytu manžely). Uvedená okolnost vede pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem bytu. Ustanovení §703 odst. 1 obč. zák. pro vznik společného nájmu bytu manžely předpokládá, že se oba nebo jeden z nich za trvání manželství stanou nájemci bytu. Slova „ za trvání manželství stanou“ nelze interpretovat jinak, než že jsou tím míněny případy, kdy jednomu z nich nebo oběma po uzavření manželství vznikne právo nájmu. K nim nelze přiřadit posuzovaný případ, kdy za trvání manželství svědčilo jednomu z manželů právo nájmu k bytu, jehož charakter vylučoval vznik společného nájmu bytu manžely (§709 obč. zák.) a kdy změnu charakteru bytu provázela pouze změna nájmu služebního bytu na nájem bytu. Závěr odvolacího soudu, že účastníkům v důsledku změny charakteru předmětného bytu právo společného nájmu nevzniklo, a že tedy žalobě o zrušení práva společného nájmu bytu manžely vyhovět nelze, je tudíž správný; dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů dovolání dovolatelky podle §243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy úspěšný žalovaný v této fázi řízení nevynaložil žádné náklady, na jejichž úhradu by mu jinak proti neúspěšné žalobkyni - dovolatelce vzniklo právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu