ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5963.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5963/2017-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobců 1/ P. P. a 2/ A. P. , P., zastoupených JUDr. Julií Janatovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jihovýchodní I č. 1619/15, proti žalovanému R. T. , P., zastoupenému Mgr. Janem Maršálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 169/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2016, č. j. 30 Co 375/2016-277, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám Mgr. Jana Maršála, advokáta se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o.s.ř.“) dovolání žalobců (dovolatelů) proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2016, č. j. 30 Co 375/2016-277, (k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil), odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelé včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. považují pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Jejich odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí pod sp. zn. 26 Cdo 3958/2007 „ve věci zdravotní závadnosti bytu a to zasaženého jen plísní malého rozsahu“ , jak ho sami specifikovali, nelze – bez vázanosti na konkrétní právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, a jedno ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o.s.ř. – pokládat za údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání; ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 3958/2007, neřešil žádnou z otázek, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Pro úplnost zbývá dodat, že k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., není-li z něj (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání však dovolatelé nevyhověli a ostatně ani vyhovět nemohli, neboť namítli-li v dovolání pouze nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (rozhodná pro právní závěry, že neuplatnili slevu z nájemného podle §698 a §699 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“, že výpověď z nájmu bytu je formálně bezvadná a že není neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §39 obč. zák.) a současně tam naznačené vady řízení, nenapadli (objektivně napadnout ani nemohli) právní otázku, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí založeno. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ); k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.), pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o.s.ř.) nezakládají.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 7. března 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu