ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.62.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 62/2022-206
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně LONDÝNSKÁ, a.s. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Londýnská 674/55, IČO: 64581489, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 21.680.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 113/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2021, č. j. 21 Co 15/2021-187 , takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2021, č. j. 21 Co 15/2021-187, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. března 2020, č. j. 65 C 113/2018-91, v zamítavém výroku I. co do částky 16.056.858,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím, a v nákladovém výroku II., a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. března 2020, č. j. 65 C 113/2018-91, v zamítavém výroku I. co do částky 16.056.858,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím a v nákladovém výroku II., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 3. září 2018 se žalobkyně jako vlastnice šesti tam specifikovaných činžovních domů (dále jen „předmětné domy“, resp. „domy“) domáhala zaplacení částky 21.680.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domům (dále jen „náhrada“) v období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 (dále jen „žalované období“) způsobené regulací nájemného v 73 bytech v předmětných domech (dále též jen „byty“). V žalobě mimo jiné uvedla, že již v minulosti se v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 110/2005 (dále též jen „předchozí řízení“) domáhala po žalované zaplacení částky 28.984.000,- Kč (s příslušenstvím), představující rozdíl mezi tržním a regulovaným nájemným ze 73 bytů (a 4 dalších bytů v domech). Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jí na požadované náhradě přiznal toliko částku 5.555.220,- Kč (s příslušenstvím), podala včasné odvolání, avšak s ohledem na tehdy (na přelomu let 2016 a 2017) panující judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu (vycházející z premisy, že výše náhrady musí být proporcionální i následné právní regulaci, jež byla pro období od 1. ledna 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb.) vzala žalobu zpět ohledně částky 16.056.858,- Kč (s příslušenstvím) a napříště se domáhala pouze částky 12.927.142,- Kč s příslušenstvím (v této výši jí nakonec také byla náhrada v předchozím řízení přisouzena). Krátce poté (později v roce 2017) se judikatura vyšších soudů diametrálně změnila (pod vlivem několika zásadních rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva), v důsledku čehož jí na požadované náhradě ve skutečnosti náležel právě (dříve požadovaný) rozdíl mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným. Proto podáním z 18. července 2017 požádala Městský soud v Praze jako soud odvolací (s ohledem na procesní fázi, v níž se v té době nacházelo předchozí řízení), aby připustil znovurozšíření žaloby o částku, o niž ji předtím vzala zpět; této její žádosti však odvolací soud nevyhověl. Za této situace se svého nároku podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) domáhá touto nově podanou žalobou, neboť dosud nebyl – se zřetelem k jeho celkové výši stanovené znaleckým posudkem – beze zbytku vypořádán (mimo jiné právě i co do částky 16.056.858,- Kč požadované již v předchozím řízení).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. března 2020, č. j. 65 C 113/2018-91, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.).
Z provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků učinil zejména následující skutková zjištění. Žalobou podanou dne 26. dubna 2005 bylo u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 110/2005 zahájeno řízení, v němž se původně žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody v podobě ušlého zisku vzniklého v důsledku regulace nájemného v 79 bytech v předmětných domech v období od 1. května 2002 do 30. dubna 2005 ve výši 17.280.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). V průběhu řízení měnila svá žalobní tvrzení i žalobní petit, resp. vzala žalobu částečně zpět tak, že se předmětem řízení postupně stal požadavek na zaplacení částky 28.984.000 Kč (s příslušenstvím), jíž se pak domáhala z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domům způsobené regulací nájemného v 77 tam situovaných bytech v období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006. Požadovaná výše náhrady měla odpovídat spravedlivému vypořádání rozdílu mezi protiústavně regulovanou a obvyklou cenou nájemného v jednotlivých lokalitách. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. prosince 2016, č. j. 18 C 110/2005-757, uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 5.555.220,- Kč s příslušenstvím (dále jen „vyhovující výrok“) a zamítl žalobu ohledně (zbylé) částky 23.428.780,- Kč s příslušenstvím (dále jen „zamítavý výrok“). Proti zamítavému výroku citovaného rozsudku podala dne 7. února 2017 odvolání a současně vzala žalobu částečně zpět o částku 16.056.858,- Kč příslušenstvím; v tomto rozsahu pak navrhla zastavení předchozího řízení (s čímž vyjádřila žalovaná souhlas). Následně však podáním ze dne 18. července 2017, učiněným v průběhu odvolacího řízení, požádala o připuštění rozšíření žaloby o tutéž částku, o niž ji předtím vzala zpět. Odvolací soud však požadovanou změnu žaloby nepřipustil a rozsudkem ze dne 18. dubna 2018, č. j. 13 Co 114/2017-932 (ve znění doplňujícího usnesení), napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku tak, že uložil žalované povinnost zaplatit jí (rovněž) částku 7.371.922,- Kč s příslušenstvím; současně ho v daném výroku zrušil ohledně požadavku na zaplacení částky 16.056.858,- Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu řízení zastavil. Ve vyhovujícím výroku pak uvedený rozsudek (k odvolání žalované) potvrdil.
Na tomto skutkovém základě se soud prvního stupně především zabýval – vzhledem k vznesené námitce promlčení – otázkou promlčení uplatněného nároku. Dovodil, že právo na požadovanou náhradu se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Počíná-li pak uvedená promlčecí doba běžet dnem omezení vlastnického práva (spadajícího zde do žalovaného období), byl nárok na náhradu uplatněn v tomto řízení (s přihlédnutím k datu podání žaloby) zjevně až po jejím marném uplynutí. To platí i ve vztahu k náhradě v částce 16.056.858,- Kč s příslušenstvím, které se žalobkyně domáhala již v předchozím řízení; vzala-li totiž (svým podáním ze dne 7. února 2017) v tomto rozsahu žalobu zpět (a předchozí řízení bylo ohledně této částky zastaveno), pominuly účinky spojené s jejím podáním (účinky zahájení řízení), a to včetně účinku v podobě stavení příslušné promlčecí doby. Vznesenou námitku promlčení nároku na náhradu nepokládal za výkon práva odporujícímu dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Podle jeho názoru se zde totiž výjimečně neprosadí závěr o zásadní nemravnosti takové námitky uplatněné státem (jejž přijal Ústavní soud ve svých nálezech z 31. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, a z 25. října 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14), neboť žalobkyně postupovala v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (právo patří bdělým), jestliže se nedomáhala – ač jí v tom nic nebránilo – celého nároku na náhradu (tj. i částky 5.623.242,- Kč) již v předchozím řízení, resp. jestliže v něm dobrovolně (z vlastního uvážení) upustila od projednání části uplatněného nároku v částce 16.056.858,- Kč (její argumentace, že částečné zpětvzetí žaloby, které učinila podáním ze dne 7. února 2017, bylo motivováno tehdejším stavem judikatury vrcholných soudů České republiky, neobstojí, neboť jistotu o výsledku předchozího řízení neměla od samého jeho počátku), a následně podala žalobu v této věci až po více než osmi letech od marného uplynutí promlčecí doby (v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu z 13. prosince 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, a z 27. března 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017). Za této situace žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 17. března 2021, č. j. 21 Co 15/2021-187, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.).
Odvolací soud pokládal za správné právní názory, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu až po marném uplynutí promlčecí doby stanovené v §101 obč. zák. a že námitka promlčení vznesená žalovanou není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). V rámci přezkumu posléze uvedeného právního názoru souhlasil i s úvahou soudu prvního stupně, že na posuzovaný případ nedopadají závěry, jež přijal Ústavní soud ve věcech sp. zn. I. ÚS 2216/09 a II. ÚS 2062/14. I podle něj totiž žalobkyni nic nebránilo, aby již v předchozím řízení požadovala na náhradě rovněž částku 5.623.242,- Kč a jestliže tento požadavek nově uplatnila teprve žalobou podanou v této věci, učinila tak evidentně s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ. Co do částky 16.056.858,- Kč pak vskutku vzala žalobu v předchozím řízení zpět výhradně z vlastního uvážení, jak soud prvního stupně rovněž (správně) konstatoval, neboť „podle odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 13 Co 114/2017-932, ve spojení s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2020, č. j. 26 Cdo 690/2019-980, … důvodem částečného zpětvzetí žaloby byla skutečnost, že žalobkyně snížila částku požadovanou v jednotlivých domech za m 2 tak, že nežádala nájemné v obvyklé (tržní) výši, ale nájemné postupně navyšované v intencích zákona č. 107/2006 Sb.“ ; nelze tedy přisvědčit jejímu tvrzení, že důvodem zmíněného částečného zpětvzetí žaloby byla tehdejší judikatura vyšších soudů, jak nyní uvedla v žalobě. Za tohoto stavu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Namítla, že při řešení otázky, zda vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům, se odvolací soud odchýlil od tam specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu. V této souvislosti předně podotkla, že obecně se příčí dobrým mravům námitka promlčení v těch výjimečných případech, v nichž je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku nepřiměřeně tvrdým postihem. Podle jejího mínění tudíž byl pro posouzení uvedené otázky právně významný i důvod, pro nějž vzala částečně zpět svoji žalobu v předchozím řízení, neboť tento důvod má pak vliv na úsudek, zda zavinila marné uplynutí promlčecí doby či nikoli. Přitom z jejího podání ze dne 7. února 2017, jímž v předchozím řízení vzala žalobu částečně zpět, jednoznačně vyplývá, že uplatněný nárok na náhradu omezila právě s ohledem na názory převládající v tehdejší judikatuře vyšších soudů; z její strany tedy nešlo o jakési (snad) arbitrární rozhodnutí, jak to v napadeném rozsudku vykresloval odvolací soud. Současně vyjádřila přesvědčení, že i s ohledem na další okolnosti případu jí nelze důvodně vytýkat, že ohledně svých nároků nepostupovala v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Krátce poté, co nabyl právní moci rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, který následně vedl k zásadnímu obratu v judikatuře zdejších soudů, svým podáním z 18. července 2017 požádala v předchozím řízení o připuštění rozšíření žaloby v rozsahu, v němž ji dříve vzala zpět. Odvolací soud však změnu (znovurozšíření) žaloby nepřipustil, ačkoli dosavadní výsledky předchozího řízení mohly být podkladem i pro řízení o změněném návrhu (§95 odst. 2 o. s. ř.). Uvedeným postupem odvolacího soudu v předchozím řízení jí byl odepřen přístup ke spravedlnosti, což měl podle jejího názoru v souzené věci odvolací soud také zohlednit. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K uvedenému návrhu současně přičinila, že zrušen by přitom měl být napadený rozsudek „jako celek“, tedy bez zřetele k tomu, že se její dovolací argumentace týká pouze části uplatněného nároku ve výši 16.056.858,- Kč, a nikoli též jeho zbytku (tj. částky 5.623.242,- Kč); teprve zrušením napadeného rozsudku totiž toto „rozlišení dojde své relevance“ .
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobkyně (dovolatelky) bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti. Dospěl k závěru, že směřuje-li dovolání proti rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. co do částky 16.056.858,- Kč s příslušenstvím, je v této části přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda státem vznesená námitka promlčení nároku je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (jejíž negativní řešení založil odvolací soud rovněž na skutkovém závěru, že důvodem, pro nějž dovolatelka vzala v předchozím řízení zpět žalobu o částku 16.056.858,- Kč, nebyla tehdejší judikatura vyšších soudů). V tomto ohledu totiž dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud v konečném důsledku odchýlil od již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro úplnost zbývá dodat, že z důvodů, které posléze vyjdou najevo, však není dovolání přípustné podle citovaného ustanovení, směřuje-li proti rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé části zamítavého výroku I., tj. co do částky 5.623.242,- Kč s příslušenstvím.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že právo na náhradu se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 obč. zák. (citované ustanovení je použitelné vzhledem k §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), která počíná dnem omezení vlastnického práva. Dovolací soud z něj proto vychází a pro úplnost dodává, že uvedený právní názor je ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe (srov. rozsudek Městského soudu v Praze z 22. února 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 13. března 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 12. září 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/13/, z 23. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, a z 19. února 2018, sp. zn. 26 Cdo 5278/2017).
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek z 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyložil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v některých (tam uvedených) zcela výjimečných případech. V rozsudku ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněném pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 20/2019“), pak Nejvyšší soud (velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia) uzavřel, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by se výjimečně neprosadil jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil kupř. také v rozhodnutích z 27. března 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 21. ledna 2020, sp. zn. II. ÚS 2273/18), z 9. května 2018, sp. zn. 26 Cdo 4951/2017, či z 23. května 2018, sp. zn. 26 Cdo 1406/2018, a sdílí je i v projednávané věci.
V poměrech souzené věci pak nelze ani opomenout, že v R 20/2019 navázal Nejvyšší soud zejména na nález ze dne 25. října 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, v němž Ústavní soud především zdůraznil, že stát na jedné straně prostřednictvím Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky „sázkou do loterie“, zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí. Výkonná moc pak prostřednictvím České republiky – Ministerstva financí tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy. V citovaném nálezu kladl Ústavní soud důraz rovněž na skutečnost, že ve vztahu k právu na náhradu vystupuje stát (prostřednictvím svých orgánů) v různých vývojových stádiích od vzniku daného práva po jeho vymáhání ve více rozdílných rolích (mimo jiné i v roli soudu jako orgánu ochrany soukromých práv účastníků řízení), a dal jasně najevo, že při hodnocení, zda se námitka promlčení, jíž vznesl proti nároku na náhradu v soudním řízení, příčí dobrým mravům, může být významné jeho jednání v kterékoli z těchto rolí.
V projednávané věci uplatnila dovolatelka nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené protiústavní regulací nájemného v jí vlastněných bytech za období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 žalobou podanou u soudu dne 3. září 2018, tedy evidentně až po marném uplynutí zákonem stanovené tříleté promlčecí doby (§101 obč. zák.). Odvolací soud pak uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou (státem) není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a to zejména s ohledem na dlouhý časový odstup od ukončení protiústavního stavu do podání žaloby, a dále rovněž s ohledem na skutkový závěr, že důvodem, pro nějž vzala dovolatelka v předchozím řízení zpět svou žalobu o částku 16.056.858,- Kč, nebyla dobová judikatura vyšších soudů.
Podle názoru dovolacího soudu lze s uvedeným právním závěrem souhlasit, týká-li nároku ve výši 5.623.242,- Kč s příslušenstvím. Je tomu tak proto, že podala-li dovolatelka žalobu v této části poprvé s odstupem více než 11 let od ukončení protiústavní regulace nájemného, a současně v tomto směru ani netvrdila (natož prokázala), že jí v tom bránila závažná okolnost, není zjevně nepřiměřená úvaha, že námitka promlčení zde dobrým mravům vskutku neodporuje. V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí v souladu s citovanou (recentní) judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
Jiná je však situace ve vztahu k nároku na náhradu v částce 16.056.858,- Kč s příslušenstvím. Zde především nelze ztratit ze zřetele, že pokud stát autoritativně (prostřednictvím rozhodovací činnosti vrcholných orgánů soudní moci) signalizuje oprávněnému (jako adresátu příslušné právní regulace), že nárok, jenž vůči němu uplatnil žalobou podanou u soudu, není zčásti nebo zcela po právu, a oprávněný (žalobce) se podle toho zařídí (vezme žalobu zčásti nebo zcela zpět), nemůže z toho stát (byť jednající jiným orgánem – zde ministerstvem financí) následně úspěšně uplatnit pro sebe (a k újmě oprávněného) výhodu (např. tím, že proti nároku, jenž byl vůči němu později uplatněn znovu, vznese námitku promlčení), jestliže se dodatečně ukáže, že dotčený nárok ve skutečnosti po právu (zčásti nebo zcela) byl. V takovém případě totiž nebylo jednání oprávněného založeno na jeho vlastní úvaze (jak v tomto případě bez dalšího konstatoval soud prvního stupně), nýbrž vycházelo z ochrany hodného přesvědčení (že se svým nárokem nemůže být úspěšný), které v něm vyvolal svou předchozí činností opět stát (vrcholné orgány soudní moci nadané kompetencí usměrňovat rozhodovací praxi v rámci celé vnitrostátní soudní soustavy).
Z uvedené perspektivy bylo pak pro posouzení otázky, zda se žalovanou vznesená námitka promlčení příčí dobrým mravům, právně významné rovněž to, zda důvodem, pro který vzala dovolatelka v předchozím řízení zpět svou žalobu na náhradu o částku 16.056.858,- Kč (a pro který se jí pak v této části nárok na náhradu promlčel), byla tehdejší judikatura vyšších soudů. Takto formulovanému skutkovému tvrzení dovolatelky odvolací soud nepřisvědčil (tedy – řečeno jinak – považoval je za nepravdivé) s konstatováním, že „podle odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 13 Co 114/2017-932, ve spojení s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2020, č. j. 26 Cdo 690/2019-980, … důvodem částečného zpětvzetí žaloby byla skutečnost, že žalobkyně snížila částku požadovanou v jednotlivých domech za m 2 tak, že nežádala nájemné v obvyklé (tržní) výši, ale nájemné postupně navyšované v intencích zákona č. 107/2006 Sb.“. Tím se ovšem dopustil jisté logické anomálie, jelikož uvedené konstatování ve skutečnosti pravdivost sporného skutkového tvrzení nijak nevyvrací, nýbrž v zásadě jen vysvětluje způsob, jakým byla určena (vypočtena) snížená částka náhrady. Nedává však vyčerpávající odpověď na otázku, co v předchozím řízení vedlo dovolatelku ke zpětvzetí žaloby ohledně částky 16.056.858,- Kč. Tyto pohnutky spolehlivě nevyplývají ani z odůvodnění rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, vydaných v předchozím řízení, na něž ve svých úvahách odkázal odvolací soud; jsou pouze jistým způsobem naznačeny v odst. 12 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 13 Co 114/2017-932, že dovolatelka měla vzít žalobu částečně zpět „respektujíce objektivní realitu“ , třebaže nadále zastávala stanovisko, že „skutečná náhrada“ za omezení jejího vlastnického práva má odpovídat rozdílu mezi cílovou výší deregulovaného nájemného a nájemným skutečně vybíraným v rozhodném období. Nevyplývají pak ani z jiných důkazů, o nichž lze – s přihlédnutím k obsahu spisu – s jistotou prohlásit, že byly v řízení provedeny. Jestliže tedy odvolací soud vzal v nyní projednávané věci za zjištěno, že důvodem, pro nějž vzala dovolatelka v předchozím řízení svou žalobu na náhradu zpět o částku 16.056.858,- Kč, nebyla tehdejší judikatura vyšších soudů, pak toto zjištění v provedených důkazech oporu nemá.
Z řečeného vyplývá, že shora uvedený (právně významný) skutkový závěr, proti němuž dovolatelka v dovolání rovněž brojila, je natolik vadný, že ve svém důsledku představuje porušení dovolatelčiných práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; v daném případě jde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 18. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 1555/2018, a ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3089/2019). Za této situace však nemůže obstát ani z něj vycházející právní názor, že žalovanou vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.), pokud směřuje proti požadavku na zaplacení částky 16.056.858,- Kč (s příslušenstvím). Vzhledem k tomu, že nelze spolehlivě považovat za vyvrácené skutkové tvrzení, že zpětvzetí žaloby dovolatelka učinila na popud předchozí – důvěryhodné – činnosti státu, a také s přihlédnutím k dalším okolnostem případu (zejména s ohledem na další procesní aktivitu dovolatelky v předchozím řízení, nevyjímaje z toho ani její podání ze dne 18. července 2017, jímž požádala o rozšíření žaloby o tutéž částku), nelze ani zodpovědně dovodit, že ohledně částky 16.056.858,- Kč s příslušenstvím se v daném případě výjimečně neprosadí judikaturní závěr, že námitka promlčení nároku na náhradu je zásadně v rozporu s dobrými mravy.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že z hlediska obsahového vymezení dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není rozsudek odvolacího soudu správný ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. co do částky 16.056.858,- Kč s příslušenstvím. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, rozsudek odvolacího soudu v této části potvrzujícího výroku, včetně části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v (závislém) nákladovém výroku II., a dále v (závislém) výroku II. o nákladech odvolacího řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku – i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Jinak výrokem II. tohoto rozsudku dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost. I s přihlédnutím k odůvodnění dovolacího návrhu má dovolací soud za to, že uplatněný nárok lze rozštěpit, přičemž důvody, pro něž byla zrušena rozhodnutí soudů nižších stupňů, se týkají jen části tohoto plnění, tedy nároku na zaplacení částky 16.056.858,- Kč s příslušenstvím, který byl předmětem předchozího řízení, a nikoli již nároku na zaplacení (zbylé) částky 5.623.242,- Kč s příslušenstvím, která byla uplatněna zcela nově až v nynějším řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 3. 2022
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu