ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.622.99.1
sp. zn. 26 Cdo 622/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobců A) R. D., zastoupeného advokátem, B) D. F., C) L. V., D) A. V., E) M. S. a F) Z. D., proti žalovanému J. F., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 54 C 276/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 1998, č.j. 37 Co 331/98-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27.5.1996, č.j. 54 C 276/94-45, ve znění opravného usnesení ze dne 18.3.1998, č.j. 54 C 276/94-53, rozhodl, že se zamítá žaloba na vyklizení žalovaného z bytu \"sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícího se v přízemí domu vlevo od vchodu č. 5 na ulici P. č. 53a v B.\", a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se žalobcům (spoluvlastníkům domu č. 53a v P. ulici v Brně) nepodařilo prokázat, že by žalovaný nežil s H. J. (předchozím nájemcem ve výroku označeného bytu) ve společné domácnosti. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalovaný od roku 1982 užíval tento byt spolu se jmenovaným a pomáhal mu, a že na něj podle §706 odst. 1 obč.zák. přešlo smrtí nájemce (zemřelého dne 16.3.1994) právo nájmu bytu.
K odvolání žalobce A) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.5.1998, č.j. 37 Co 331/98-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit \"byt sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, který se nachází v přízemí domu č. 53a na ulici P. v B. vlevo od vchodu a je označen číslem 5 (dále \"předmětný byt\"), a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování listinou datovanou 1.7.1992, opatřenou podpisem H. J., opětovným výslechem žalovaného a svědkyně J. F. (matky žalovaného), shledal na rozdíl od soudu prvního stupně žalobu důvodnou. Zaujal názor, že důkazní břemeno ohledně splnění podmínek přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 267/1994 Sb. (tj. ke dni smrti nájemce předmětného bytu), tíží žalovaného. Bylo tedy na něm, aby prokázal, že žil s nájemcem bytu H. J. ve společné domácnosti ve smyslu §115 obč.zák. po dobu tří let před jeho smrtí, že o tuto domácnost pečoval nebo byl na jmenovaného odkázán výživou, a že neměl vlastní byt. Podle názoru odvolacího soudu společnou domácností ve smyslu §115 obč.zák. je třeba rozumět soužití fyzických osob, vyznačující se trvalostí (oboustranným a souhlasným úmyslem nájemce a příslušníka jeho domácnosti žít spolu bez předem stanoveného časového omezení) a společným uhrazováním nákladů na jejich potřeby (soužitím bez přesného oddělování nákladů na provoz domácnosti a hospodařením s příjmy bez rozlišování). Péčí o společnou domácnost se rozumí bližší vztah k nájemci bytu, než pouhé sdílení společné domácnosti - skutečné obstarávání domácích prací (udržování bytu v pořádku a čistotě, příprava jídel, praní, žehlení), ošetřování nájemce v nemoci, apod. Odvolací soud dospěl k závěru, že soužití žalovaného a nájemce bytu nevykazovalo znaky společné domácnosti, a že se mu nepodařilo prokázat splnění zákonných podmínek přechodu práva nájmu k předmětnému bytu po H. J. Vyšel přitom ze zjištění učiněných po doplnění dokazování v odvolacím řízení z výpovědí žalovaného a svědkyně J. F., jejichž součástí bylo též zjištění, že se žalovaný do předmětného bytu nastěhoval poté, kdy H. J. požádal jeho rodiče, aby u něj nechali žalovaného bydlet, když jmenovaný \"měl obavu poté, co obdržel od PBH výzvu, aby se vystěhoval, že v bytě bydlí sám a byt je pro něj jako pro jednu osobu velký\", že žalovaný navštěvoval svoje rodiče zejména o víkendech, že jmenovanému dával \"asi tak 1.500.-Kč, někdy víc\", že v době smrti jmenovaného měl příjem asi 7.000 až 8.000.-Kč měsíčně, že neví, jaký byl důchod H. J. a, jaká byla výše nájemného, že peníze, jimiž přispíval, byly určeny na část nájmu a na potraviny, že oběma jim vařila jeho babička, která taktéž nakupovala, (a to i z peněz, jež jí žalovaný dával), že babička žalovaného prala H. J. i žalovanému spolu s jeho matkou prádlo, a zdržovala se v bytě se jmenovaným \"možná tak 8 hodin denně\", jakož i zjištění, že jmenovaný \"hospodařil\" s babičkou žalovaného ještě před tím, než se k němu nastěhoval žalovaný. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný bydlí v předmětném bytě bez právního důvodu, a proto žalobě s poukazem na ustanovení §126 obč. zák., vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Uvádí, že odvolací soud \"pochybil při výkladu ustanovení §706 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, a to pokud jde o splnění zákonných předpokladů péče o společnou domácnost a spolužití ve společné domácnosti ze strany dovolatele\", a že \"z toho následně vyplývá nesprávné skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování\". Dovolatel má za to, že \"dle jazykového výkladu\" uvedeného ustanovení se důkazní břemeno na straně dovolatele vztahuje \"pouze k prokázání spolužití dovolatele ve společné domácnosti s nájemcem alespoň po dobu tří let a skutečnosti, že dovolatel nemá v okamžiku smrti nájemce vlastní byt\". Poukazuje na to, že v řízení \"nebyl zjištěn projev vůle dovolatele či nájemce prokazující jejich úmysl své spolužití předem časově omezit\", a polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že nevedl s nájemcem bytu společnou domácnost. Uvádí, že \"z provedeného dokazování nelze dovodit závěr, že by se v daném případě jednalo o oddělené hospodaření se společnými prostředky, neboť nebylo prokázáno, že by dovolatel či nájemce rozlišovali, z jakých finančních prostředků je zabezpečováno uspokojování bežných potřeb a kdo by byl jinak oprávněn těchto prostředků či věcí za ně nabytých výlučně užívat\". Skutečnost, že žalovaný neznal přesnou výši nájemného nedokazuje, že by se zemřelým nájemce nevedl společnou domácnost. Dovolatel má za to, že společné uhrazování nákladů se nemusí týkat všech společných potřeb příslušníků domácnosti, že finanční příspěvek může být nahrazen skutečným obstaráváním domácích prací, což zajišťoval jednak (pokud jde o vaření, praní a žehlení) prostřednictvím své babičky a své matky, jednak (pokud jde o úklid, přenášení těžkých předmětů, opravy a rekonstrukce bytu) sám. Odvolací soud však tyto skutečnosti nezohlednil, stejně tak jako okolnost, že potřeby H. J. (např. na šatstvo a obuv) byly vzhledem k jeho věku podstatně nižší, než na straně žalovaného, jenž byl rovnocenným členem domácnosti jmenovaného, neboť neměl v bytě vyčleněny prostory, které byl oprávněn užívat. Nesouhlasí s tím, že by H. J. vedl společnou domácnost s paní M. (babičkou žalovaného), neboť spolužití jiné osoby ve smyslu ust. §706 odst. 1 věty druhé obč.zák. předpokládá společné soužití v tomtéž bytě. Odvolacímu soudu také vytýká, že \"opomenul\" důkazy svědčící v jeho prospěch (např. lékařskou evidenci a evidenci vojenské správy), a že \"nesprávně zhodnotil důkaz provedený prohlášením zemřelého H. J. datovaným 1.7.1992\". Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), který shledal dovolání ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. včasným a podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustným, přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo podle §242 o.s.ř.
Žalovaný nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že řízení některou z uvedených vad trpí. Vzhledem k ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. byl dovolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Důvody podaného dovolání se opírají o ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.
Podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu tohoto ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů, které neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. §132 o.s.ř. Nesprávné hodnocení důkazů může být uvedeným dovolacím důvodem, je-li hodnocení důkazů založeno na skutkovém předpokladu, který nemá oporu v provedeném dokazování, takže skutková zjištění, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu, jsou proto nesprávná. Může jít o situaci, kdy soud vycházel při rozhodnutí ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, nebo kdy učinil určitou skutečnost základem svého rozhodnutí jinak, než jak vyplývá ze spisu, příp. jestliže nezjistil určitou podstatnou skutečnost, která bez dalšího ze spisu vyplývá. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že určitý důkaz není důležitý), že soud měl uvěřit jinému svědkovi apod.).
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je dán tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně použitou právní normu nesprávně vyložil.
V projednávané věci odvolací soud vyhověl žalobě, když otázku, zda na žalovaného přešlo právo nájmu předmětného bytu, posoudil podle ustanovení §706 odst. 1 věty druhé obč.zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 267/1994 Sb. (dále jen \"obč.zák.\"), podle něhož jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže s ním žili ve společné domácnosti alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt.
Z pohledu ustanovení §706 odst. 1 věty druhé obč.zák., aplikovaného odvolacím soudem v souzené věci, tak bylo především rozhodující, zda žalovaný žil s H. J. (nájemcem bytu) po zákonem stanovenou dobu (i v den jeho smrti) ve společné domácnosti, a zda buď pečoval o společnou domácnost nájemce nebo byl na něho odkázán výživou.
Odvolací soud v souzené věci opřel své rozhodnutí o závěr, že žalovaný neprokázal, že by jeho soužití s nájemcem bytu vykazovalo znaky společné domácnosti ve smyslu ustanovení §115 obč.zák., a že by pečoval o společnou domácnost nájemce bytu. Rozhodujícími skutkovými zjištěními, na základě kterých svůj závěr učinil, byla (v předchozí části tohoto rozhodnutí uvedená) zjištění, která odvolací soud čerpal z výpovědí samotného žalovaného a svědkyně J. F. (jeho matky), jimiž při jednání, konaném dne 20.5.1998 (č.l. 58, 59 spisu) doplnil (v souladu s §213 odst. 2 o.s.ř.) dokazování, a která ostatně žalovaný v dovolání nezpochybňuje. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, jsou tedy podložena důkazy, které byly v řízení provedeny.
Námitka dovolatele, že odvolací soud \"opomenul\" důkazy svědčící v jeho prospěch, není důvodná. Důkazy, na něž v této souvislosti dovolatel poukazuje, jsou evidenčního charakteru, a nemohou být považovány za rozhodující pro posouzení otázky, zda bydlení žalovaného s nájemcem předmětného bytu vykazovalo znaky společné domácnosti. Rovněž tak nelze přisvědčit dovolací námitce týkající se listiny, obsahující prohlášení H. J., když odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, svůj závěr o obsah této listiny neopřel. Tvrdí-li dovolatel v dovolání, že na rozdíl od odvolacího soudu má za to, že měl úmysl založit a vést společnou domácnost s H. J., pak zjevně namítá nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem (§211, §132 o.s.ř.). Takováto námitka může být dovolacím důvodem jedině v rámci §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. a to tehdy, je-li hodnocení důkazů zřejmě založeno na předpokladu, který nemá oporu v provedeném dokazování. Tak tomu však v souzené věci není, neboť jak již bylo uvedeno, odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a jeho skutkový závěr je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v §132 o.s.ř.
Názor dovolatele na obsah (rozsah) jeho důkazního břemene v projednávané věci není správný. Řízení sporné (jakým je i řízení v dané věci) je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky a nabídnout k těmto tvrzením důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). To znamená, že důkazní břemeno o splnění podmínek přechodu práva nájmu bytu tíží ve sporu toho, kdo jejich splnění tvrdí, tj. v dané věci žalovaného. Nebylo-li jeho tvrzení prokázáno, stíhají jej nepříznivé právní následky z toho plynoucí. Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodnutí ze dne 18.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1447/97 (uveřejněného v příloze časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, sešit č. 12), konstatoval, že tato zásada platila i pokud jde o ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 267/1994 Sb.
Rozsah důkazního břemene, tj. okruh skutečností, které musí být jako rozhodné prokázány, je určován hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků, tj. v projednávané věci ustanovením §706 odst. 1 věty druhé obč.zák. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že osoba, na níž má právo nájmu bytu přejít, musí v soudním řízení prokázat splnění všech zde stanovených podmínek, tj.:
- soužití s nájemcem bytu, mající charakter společné domácnosti,
- skutečnost, že takovéto soužití trvalo po dobu tří let před smrtí nájemce,
- alternativně buď péči o společnou domácnost nájemce nebo odkázanost výživou na něj, a
- neexistenci vlastního bytu.
Podle ustálené judikatury je třeba, aby soužití osob ve společné domácnosti ve smyslu citovaného ustanovení vykazovalo znaky společné domácnosti podle §115 obč.zák., tj. aby šlo o soužití trvalé povahy, spočívající v oboustranném a souhlasném úmyslu nájemce bytu a jeho příslušníka domácnosti žít v trvalém životním společenství, vyznačujícím se spotřebním společenstvím, a aby byla dále splněna jedna ze dvou dalších podmínek - budˇ péče o společnou domácnost nájemce nebo odkázanost výživou na něj; péčí o společnou domácnost přitom nelze rozumět pouhé sdílení společné domácnosti (společnou úhradu nákladů s ní spojených), ale aktivní výkon prací s vedením společné domácnosti spojených, např. nákupy potravin, praní, vaření, žehlení, ošetřování nájemce v nemoci, apod. (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, a z něhož dovolací soud vychází i v dané věci).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, pokud - na základě výše uvedených skutkových zjištění - dovodil, že v dané věci žalovaný neprokázal splnění podmínek pro přechod práva nájmu předmětného bytu. Vyplynulo-li z těchto skutkových zjištění, že žalovaný poskytoval nájemci finanční příspěvek na nájemné (jehož výše mu nebyla známa), resp. své babičce na potraviny, že výkon pravidelných a opakujících se domácích prací pro žalovaného a nájemce bytu zajišťovala po celou dobu jejich společného bydlení jeho matka a babička, která se zdržovala pravidelně u H. J. v předmětném bytě takřka po celý den, vařila společně pro sebe i pro jmenovaného, resp. i pro žalovaného, nelze než dovodit, že se žalovanému (byť byl v předmětném bytě hlášen k trvalému pobytu a přespával zde) nepodařilo prokázat naplnění podmínky soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti ve smyslu §115 obč.zák. ani podmínky péče o tuto společnou domácnost (podmínka odkázanosti výživou na nájemce bytu nebyla v řízení tvrzena, tím méně prokazována). V důsledku nesplnění těchto podmínek, rozhodných z hlediska ustanovení §706 odst. 1 věty druhé obč.zák. pro přechod nájmu bytu, bylo nadbytečné zabývat se otázkou splnění (prokázání) podmínek dalších, v citovaném ustanovení stanovených. Rovněž tak není z hlediska uvedeného ustanovení významná v dovolání zmíněná okolnost, že babička jmenovaného nebydlela s H. J. v předmětném bytě. Dovolateli je třeba přisvědčit, že z hlediska tohoto ustanovení je rozhodné, aby společné soužití nájemce a spolužijící osoby bylo realizováno v bytě, jehož se přechod nájmu týká, nicméně v projednávané věci šlo o posouzení otázky přechodu nájmu předmětného bytu na žalovaného, nikoliv na jeho babičku, a proto okolnost, že tato bydlela (pokud se nezdržovala u H. J.) ve svém bytě, nemůže být právně významná. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalovaného, správný (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.); dovolací soud proto dovolání žalovaného podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšným žalobcům žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měli proti neúspěšnému žalovanému právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2000
Doc.JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková