ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.629.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 629/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně D. M., zastoupené advokátkou, proti žalované N., s.r.o., zastoupené advokátem, o umožnění řádného užívání bytu nebo zajištění přiměřeného náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 74/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2001, č. j. 29 Co 431/2001-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 6. 2001, č. j. 24 C 74/99-78 (poté, co jeho usnesení ze dne 20. 6. 2000, č. j. 24 C 74/99-42, bylo k odvolání žalobkyně zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2000, č. j. 29 Co 534/2000-56), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost uvést byt č. 15, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 4. patře domu č. p. 1337, v P. – N., v ulici N. 109 (dále „předmětný byt“), do souladu s kolaudačním stavem, a povinnost zajistit žalobkyni plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním tohoto bytu, obojí způsobem ve výroku rozsudku specifikovaným, „přičemž tohoto plnění se může žalovaná zprostit tím, že zajistí žalobkyni přiměřený náhradní byt“ za předmětný byt; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaná je vlastnicí domu, v němž se nacházel předmětný byt, že tento byt již ke dni rozhodování soudu neexistuje, neboť dům byl (v souladu s rozhodnutím příslušného stavebního úřadu) přebudován na penzion, že žalobkyni a jejímu bývalému manželovi P. M. svědčilo k předmětnému bytu právo společného nájmu, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 16. 8. 1995, že žalobkyně se ještě před rozvodem manželství (v únoru roku 1995) z předmětného bytu odstěhovala i se svojí nezletilou dcerou S. do Ř. k M. A., s nímž udržovala známost od roku 1994, a s nímž poté (do roku 1998) žila ve společné domácnosti, a že se jí v roce 1996 narodil syn, k němuž M. A. uznal otcovství. Dále vzal (z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 38 C 223/95, týkajícího se rozvodu manželství manželů M.), za zjištěno, že žalobkyně do doby, než se z předmětného bytu odstěhovala, sama zabezpečovala chod domácnosti, neboť P. M. byl často bez zaměstnání a na domácnost přispíval nepravidelně, že až do února 1995 společně hradili nájemné za předmětný byt, a že se intimně stýkali do ledna 1995. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně až do svého odchodu z předmětného bytu vedla se svým bývalým manželem společnou domácnost (jejíž existence je předpokladem aplikace ustanovení §708 obč. zák.), přičemž její tvrzení (vznesené v projednávané věci), že tato společná domácnost zanikla již v roce 1993, považoval za nevěrohodné. Úmysl žalobkyně trvale opustit společnou domácnost dovodil z okolnosti, že žalobkyně se z předmětného bytu přestěhovala (i se svojí dcerou) k panu A., z charakteru jejich společného soužití, z obsahu dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 17. 12. 1995, uzavřené mezi bývalými manžely M., na základě níž bývalý manžel žalobkyně odstěhoval všechny věci, patřící žalobkyni, do Ř., jakož i z okolnosti, že nezletilá dcera žalobkyně začala navštěvovat základní školu v Ř., a že příslušnost soudu ve věci péče o nezletilou byla přenesena na Okresní soud Praha – západ, v jehož obvodu nezletilá bydlí. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle ustanovení §708 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobkyni zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti právo nájmu předmětného bytu a jeho jediným nájemcem se stal P. M., který posléze - dohodou ze dne 28. 5. 1998, uzavřenou se žalovanou - svůj nájemní vztah ukončil; žalobu proto shledal nedůvodnou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2001, č. j. 29 Co 431/2001-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, a že nepochybil ani při jeho právním posouzení. Ve shodě s obvodním soudem dovodil, že žalobkyni zaniklo podle §708 obč. zák. právo nájmu předmětného bytu trvalým opuštěním společné domácnosti, a konstatoval, že v důsledku toho „pozbyla veškerých práv s nájmem bytu spojených“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka má zato, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu, „a to zejména v otázce výkladu ustanovení §708 obč. zák. z hlediska jeho aplikovatelnosti i na situace, kdy manželé v době, kdy jeden z nich opustil původně společný byt, již neudržovali hospodářské společenství a nežili spolu jako manželé“. Dovolatelka namítá, že v řízení bylo prokázáno, že v době, kdy opustila společný byt i se svojí dcerou, bylo její manželství s bývalým manželem pouze formální, že již déle jak dva roky předtím s ním neudržovala hospodářské společenství ve smyslu §115 obč. zák., a že spolu nežili jako manželé. Podle názoru dovolatelky nebylo proto možno v souzené věci aplikovat ustanovení §708 obč. zák., neboť předpokladem jeho aplikace je skutečnost, že společná domácnost nájemců trvala i v době opuštění společné domácnosti jedním z nich. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Nejvyšší soud shledal v projednávané věci dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustným, a to pro řešení otázky trvalého opuštění společné domácnosti jedním z manželů – společných nájemců bytu.
Podle §707 odst. 1 obč. zák. zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel.
Podle §708 obč. zák. platí ustanovení §707 odst. 1 obč. zák. i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, vyjádřeného např. v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985, pod pořadovým číslem 35, že úprava právních následků spojených s trvalým opuštěním společné domácnosti se uplatní i ve vztazích mezi manžely, společnými nájemci bytu (dříve společnými uživateli bytu).
Trvalým opuštěním společné domácnosti se obecně rozumí jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit. Ve vztahu mezi manžely je jím takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit; nelze přitom vyloučit situaci, kdy úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme jeden z manželů až po odchodu ze společné domácnosti, které charakter trvalého opuštění společné domácnosti nemá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4/2000, pod pořadovým číslem 37). Rovněž tak nelze vyloučit situaci, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost nezrealizuje v jednom časovém okamžiku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, C 1334).
Se zřetelem k dovozeným závěrům nelze tedy bezvýhradně trvat na požadavku, aby manželé vedli společnou domácnost ke dni, kdy jeden z nich projevil a realizoval svoji vůli trvale společnou domácnost opustit, tedy na požadavku, že okamžik ukončení společné domácnosti spadá časově v jedno s okamžikem trvalého opuštění společné domácnosti. Naopak ve vztazích mezi manžely jde spíše o situaci, kdy manželství sice po formální stránce trvá, ale nese znaky manželství rozvráceného, a kdy trvalé opuštění společné domácnosti jedním z nich je důsledkem (projevem) rozvratu manželských vztahů.
I když dovolací soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu (který přisvědčil soudu prvního stupně), že podmínkou aplikace ustanovení §708 obč. je skutečnost, že manželé k okamžiku trvalého opuštění společné domácnosti, tuto domácnost vedli, je jeho právní posouzení správné, dospěl-li k závěru, že na danou věc je nutno citované ustanovení aplikovat.
Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 o. s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu