ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.637.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 637/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Stavebního bytového družstva R., proti žalovaným 1) M. Š., a 2) J. Š., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 32 C 149/2001-44, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2003, č.j. 21 Co 160/2003-66, ve znění opravného usnesení ze dne 1. prosince 2003, č.j. 21 Co 160/2003-70, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 2. 2003, č.j. 32 C 149/2001-44 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 21. 5. 2002, č.j. 32 C 149/2001-24, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2002, č.j. 21 Co 283/2002-38, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovaným vyklidit družstevní byt č. 9 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) do 6 měsíců po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalující družstvo (dále jen „družstvo“) je vlastníkem předmětného bytu, že 1. žalovaný se jako člen družstva stal uživatelem předmětného bytu na základě dohody o užívání bytu ze dne 25. 12. 1970, že žalovaní uzavřeli manželství dne 7. 6. 1974, že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 27. 8. 1996 byla 1. žalovanému udělena výstraha před vyloučením z družstva a že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 25. 10. 1996 byl 1. žalovaný z družstva vyloučen. Dále vycházel ze zjištění, že zásilka obsahující výstrahu před vyloučením z družstva, adresovaná 1. žalovanému, byla podána k poštovní přepravě dne 28. 8. 1996, že dle údajů pošty nebyl adresát zastižen, že bylo provedeno oznámení a zásilka byla uložena (datum uložení je nečitelné) a byla vrácena družstvu dne 16. 9. 1996, že zásilka obsahující rozhodnutí o vyloučení z družstva, adresovaná 1. žalovanému, byla dána k poštovní přepravě dne 6. 11. 1996, že dle údajů pošty nebyl adresát zastižen, bylo provedeno oznámení a zásilka byla uložena dne 7. 11. 1996, že dle stanov družstva (čl. 36 odst. 1 a 5, čl. 81 odst. 4 písm. b/ věta druhá) může být člen z družstva vyloučen (mimo jiné), neplatí-li úhradu za užívání bytu a za služby s tímto užíváním spojené po dobu delší než tři měsíce, že rozhodnutí o vyloučení musí být členu doručeno do vlastních rukou, že povinnost družstva doručit písemnost do vlastních rukou je splněna, resp. účinky doručení nastanou také tehdy, jestliže pošta vrátila písemnost družstvu jako nedoručitelnou a člen svým jednáním doručení zmařuje, nebo jestliže přijetí písemnosti odmítl. Rovněž tak vzal za zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2000, č.j. 27 C 196/97-48, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, sp.zn. 55 Co 411/2000, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal vůči 1. žalovanému vyklizení bytu, když městský soud shledal nedostatek pasivní věcné legitimace 1. žalovaného. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaní jsou společnými nájemci předmětného bytu (při výlučném členství 1. žalovaného) a že 1. žalovanému bylo v souladu se stanovami družstva doručeno rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení z družstva. Při svém závěru o doručení zásilky obsahující rozhodnutí o vyloučení z družstva vycházel z právního názoru vyjádřeného ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2002, č.j. 21 Co 283/2002-38. Na základě toho uzavřel, že členství 1. žalovaného v družstvu zaniklo rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva, a že v důsledku zániku členství mu zaniklo dle §714 obč.zák. i právo nájmu předmětného bytu spolu s tím i právo společného nájmu bytu obou účastníků. Neshledal důvodnou námitku překážky věci pravomocně rozsouzené, když dovodil, že v dané věci nejde o totožné účastníky řízení, neboť ve shora označené věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 byl žalován pouze nynější první žalovaný a žaloba na vyklizení byla zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Povinnost žalovaných k vyklizení vázal s odkazem na „ust. §712 odst. 5 o.z. per analogiam“ na zajištění náhradního ubytování; důvod zvláštního zřetele hodný pro přiznání této formy bytové náhrady spatřoval v okolnosti, že se žalovanými bydlí v bytě jejich nezaopatřená (byť zletilá) dcera.
K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 9. 2003, č.j. 21 Co 160/2003-66, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2003, č.j. 21 C 160/2003-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že žaloba na vyklizení bytu je – za situace, kdy 1. žalovaný netvrdil, ani neprokazoval, že by využil svého práva podle §231 odst. 4, 5 a 6 obch.zák. – důvodná. Přisvědčil i jeho závěru, že soud není oprávněn v řízení o takovéto žalobě přezkoumávat, zda vyloučení z družstva bylo platné, a že povinnost žalovaných k vyklizení má být (ve shodě se stanoviskem žalobce) vázána na zajištění náhradního ubytování při stanovené lhůtě k plnění v délce šesti měsíců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (zastoupeni advokátkou) včasné dovolání, které následně (po doručení opravného usnesení odvolacího soudu) doplnili prostřednictvím své právní zástupkyně. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle „§241a odst. 1, 2 písm. b) o.s.ř.“, přičemž namítli, že odvolací soud (soud prvního stupně) „nedostatečně a nesprávně zjistil skutkový stav věci a na základě toho vyvodil i nesprávné právní závěry“. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýkají, že nesprávně posoudil doručení zásilky obsahující výstrahu a rozhodnutí o vyloučení z družstva, a namítají, že na zásilce obsahující rozhodnutí o vyloučení byla nesprávně uvedena adresa 1. žalovaného, který byl (stejně jako v záhlaví napadeného rozsudku) označen jako „M. Š.“; dovozují, že „je otázkou, zda takto nesprávně označená zásilka byla vůbec oznámena a jakým způsobem a zda tedy prvý žalovaný mařil doručování dle stanov žalobce“. Dovolatelé mají zato, že závěr o doručení zásilky „za použití právní domněnky dle stanov družstva“ je v rozporu s dobrými mravy, stejně tak jako příslušné ustanovení stanov družstva tuto domněnku upravující. Zpochybňují důvodnost vyloučení z družstva a poukazují na to, že žalobce nevedl řádně evidenci plateb, že jim neposkytoval vyúčtování, neupozornil je na existenci dluhu a nejednal s nimi o splátkách, jakož i na to, že před rozhodnutím o vyloučení z družstva dluh uhradili (včetně poplatku z prodlení) a že měli problémy s doručováním písemností vzhledem k umístění poštovní schránky na venkovní zdi domu. Vznášejí dále námitku věci pravomocně rozhodnuté, a to „v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č.j. 27 C 169/97“; vyjadřují názor, že právní závěr o tom, že se nejedná o totožné účastníky (nebyla-li žalována i nynější druhá žalovaná) „je v rozporu s právním hodnocením věci jako takové“, neboť zaniklo-li v důsledku zániku členství 1. žalovaného právo nájmu 2. žalované, není nutné, aby byla žaloba vedena i proti ní. Z toho dovozují nesprávnost „posouzení souvislosti a vzniku práva společného nájmu“. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., nezabýval se již dovolací soud tvrzenou přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolatelé namítají vadu uvedenou v §229 odst. 2 písm. b) o.s.ř., zabýval se dovolací soud tím, zda řízení je uvedenou vadou postiženo.
Podle §159 odst. 3 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozsudku projednávána znovu.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že překážka věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v dřívějším řízení jako žalovaní a později žalobci).
O takový případ se však v souzené věci nejedná, neboť v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 27 C 169/97, byli účastníky řízení na straně jedné nynější žalobce a na straně druhé nynější první žalovaný, zatímco v dané věci vystupují na straně druhé nynější první žalovaný a vedle něho též druhá žalovaná.
Z uvedeného je zřejmé, že řízení není namítanou vadou postiženo. Pokud dovolatelé v této souvislosti poukazují na nesprávnost závěru o tom, že není dána totožnost účastníků a na jeho rozpor „s právním hodnocením věci jak takové“, je třeba poukázat na to, že podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 988/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 828, svazek 12) právo společného nájmu družstevního bytu manžely, kteří nebyli společnými členy bytového družstva, zaniká spolu se zánikem členství manžela - člena družstva v bytovém družstvu.
Vzhledem k tomu, že jiné obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, neshledal však dovolání důvodným.
Jak se podává z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatelé zpochybňují jednak správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, jednak jeho právní posouzení věci. Uplatňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplývají ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelé zpochybňují skutkový i právní závěr o doručení rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení 1. žalovaného z družstva, který odvolací soud učinil ve svém zrušujícím usnesení ze dne 22. 8. 2002, č.j. 21 Co 283/2002-38, a z něhož vycházel i soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku a posléze i soud odvolací v napadeném potvrzujícím rozsudku.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo. Lze proto konstatovat, že jeho skutkový závěr učiněný zejména z obsahu obálky (zásilky) obsahující rozhodnutí o vyloučení z družstva, že k opravě jména adresáta (1. žalovaného) došlo před předáním zásilky k poštovní přepravě jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů. Rovněž tak lze přisvědčit i jeho právnímu závěru, že doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva do vlastních rukou 1. žalovaného bylo provedeno v souladu se stanovami družstva, tj. že „mařením doručení“ lze rozumět i jednání pasivní. Pokud dovolatelé namítají, že čl. 81 odst. 4 písm. b) stanov družstva upravující způsob doručování písemností do vlastních rukou je v rozporu s dobrými mravy, je třeba uvést, že v řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu nemůže soud přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp.zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 5/2001, pod č. 61), tedy ani přezkoumávat stanovy družstva. Vzhledem k uvedenému se dovolací soud nemohl zabývat ani dovolacími námitkami zpochybňujícími po stránce skutkové i právní důvodnost vyloučení 1. žalovaného z družstva. Jak vyplývá z toho, co již bylo řečeno na jiném místě tohoto rozhodnutí, odvolací soud nepochybil ani při aplikaci ustanovení §714 obč.zák., když dovodil, že zánikem členství 1. žalovaného v družstvu zaniká i jeho právo nájmu bytu a spolu s tím i právo společného nájmu bytu účastníků.
Protože rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v tomto stadiu řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči procesně neúspěšným žalovaným.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu