ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.659.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 659/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ J. K. a 2/ M. K., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 199/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. června 2008, č. j. 12 Co 262/2007-175, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 26 C 199/2006-142, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku „byt o velikosti 2+1 nacházející se v prvním nadzemním podlaží nemovitosti, konkrétně bytovou jednotku č. 757/1 v budově č. p. 757, bytový dům umístěný na pozemku parcela č. st. 1054, jak je vše zapsáno na listu vlastnictví č. 3551 pro katastrální území O., obec O., okres O., v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že na základě smlouvy o převodu bytové jednotky ze dne 13. prosince 2004 se žalovaní (rodiče žalobkyně) stali spoluvlastníky předmětného bytu, že částku 146.635,- Kč na zaplacení kupní ceny za byt jim půjčila žalobkyně (jejich dcera) a že účastníci se dohodli, že žalovaní byt převedou na žalobkyni darovací smlouvou. Dále zjistil, že darovací smlouvou ze dne 10. srpna 2005 žalovaní předmětný byt darovali žalobkyni (dále jen „darovací smlouva ze dne 10. srpna 2005“), že v článku III. darovací smlouvy ze dne 10. srpna 2005 sjednali věcné břemeno doživotního bydlení a užívání předmětného bytu žalovanými, že dne 11. srpna 2005 účastníci podali u Katastrálního pracoviště v O. návrh na povolení vkladu vlastnického práva žalobkyně k předmětnému bytu, avšak nepodali návrh na vklad práva žalovaných ze sjednaného věcného břemene, a že vlastnické právo žalobkyně k bytu bylo do katastru nemovitostí zapsáno rozhodnutím ze dne 23. září 2005 s právními účinky vkladu vlastnického práva k 11. srpnu 2005. Vzal rovněž za prokázáno, že pro účely získání sociální podpory uzavřeli žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaní jako nájemci dne 12. srpna 2005 smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu určitou do 30. června 2006, že dne 1. ledna 2006 uzavřeli žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce další smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou, tentokrát do 30. dubna 2006, že následně se účastníci dohodli, že předmětný byt prodají a z takto získaných peněz koupí žalobkyně jiný dům, v němž žalovaným zřídí věcné břemeno bydlení, že o prodeji bytu žalovaní jednali s Mgr. O. K., který dne 9. února 2006 uzavřel s žalobkyní smlouvu o smlouvě budoucí, že účastníci se nakonec nedohodli na koupi konkrétního domu, že na základě toho podal žalovaný dne 27. dubna 2006 návrh na vklad věcného břemene podle darovací smlouvy, že dne 3. května 2006 uzavřeli účastníci smlouvu o zániku věcného břemene a téhož dne vzal žalovaný návrh na vklad věcného břemene zpět. Zjistil rovněž, že dne 11. května 2006 uzavřeli žalobkyně jako prodávající a Mgr. O. K. a Mgr. P. P. jako nabyvatelé kupní smlouvu ohledně předmětného bytu (dále jen „kupní smlouva ze dne 11. května 2006“), že dne 15. května 2006 byl podán návrh na vklad vlastnického práva nabyvatelů do katastru nemovitostí, že řízení o povolení vkladu bylo přerušeno, že dopisem ze dne 11. července 2006 žalobkyně vyzvala žalované k vyklizení bytu s tím, že je ochotna poskytnout součinnost při zajišťování adekvátní bytové náhrady, a že dalším dopisem ze dne 31. srpna 2006 se žalovaní po žalobkyni domáhali vrácení daru. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouvy z 12. srpna 2005 a z 1. ledna 2006 jsou – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – absolutně neplatné jednak podle §37 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „obč. zák.“) pro počáteční nemožnost plnění a jednak podle §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážnosti vůle účastníků. Následně rovněž dovodil, že jako vlastnice předmětného bytu je žalobkyně v dané věci aktivně věcně legitimována v řízení o vyklizení bytu žalovanými, kteří ho užívají bez právního důvodu (§126 obč. zák.). Protože však shledal, že ze strany žalobkyně jde – opět z důvodů uvedených v jeho rozsudku – o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. června 2008, č. j. 12 Co 262/2007-175, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl (s tím, že vyklizovací povinnost žalovaných vázal na zajištění náhradního bytu) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud nejprve připustil změnu žaloby v tom smyslu, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt bude vázána na zajištění náhradního bytu. Poté doplnil dokazování a zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. března 2008, č. j. 12 Co 761/2007-159, byl potvrzen rozsudek ze dne 25. května 2007, č. j. 19 C 260/2006-128, ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2007, č. j. 19 C 260/2006-138, jímž Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu J. K. a M. K. (v projednávané věci žalovaných) o určení, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětného bytu. Na takto doplněném skutkovém základě dospěl odvolací soud k závěru, že sama okolnost, že žalovaní nemají jinou možnost bydlení, není pro odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně podle §3 odst. 1 obč. zák. dostačující. Uvedl, že vyklizovací povinnost žalovaných lze vázat na zajištění náhradního bytu, čímž bude – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, s nímž se ztotožnil – dostatečně naplněna hypotéza ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Měl za to, že tím bude respektováno nejen vlastnické právo žalobkyně, nýbrž budou také zohledněny okolnosti nabytí předmětného bytu žalobkyní, jakož i jednání obou stran sporu v souvislosti s uvedenými dispozicemi s bytem, včetně toho, že žalovaní byli dlouhodobými nájemci bytu, že nemají jinou možnost bydlení a že žalobkyně má zájem s bytem dále disponovat a nikoliv ho užívat k vlastnímu bydlení. S ohledem na to zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, přičemž vyklizovací povinnost žalovaných z bytu vázal na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že řízení trpí vadou, neboť „žalobkyni nesvědčí (a ani v okamžiku vydání napadeného rozsudku nesvědčila) aktivní hmotněprávní legitimace“. V této souvislosti zdůraznili, že žalobkyně předmětný byt převedla s právními účinky vkladu vlastnického práva již ke dni 15. května 2006 do rovnodílného podílového spoluvlastnictví Mgr. O. K. a Mgr. P. P. (uvedené doložili výpisem z katastru nemovitostí ze dne 30. července 2008). Odvolací soud podle nich dále nesprávně posoudil „otázku, v jaké míře se projevuje problematika dobrých mravů na důvodnosti podané žaloby“. V této souvislosti namítli, že odvolací soud „vůbec nezmiňuje skutkový stav, ze kterého při svém rozhodnutí vycházel“, a podle jejich názoru „se prakticky vůbec nezabývá hodnocením skutkového stavu z hlediska právního posouzení otázky dobrých mravů …“. Podotkli, že odvolací soud se omezil na pouhé konstatování, že „podmíněním vyklizení zajištěním náhradního bytu je hypotéza ust. §3 obč. zák. naplněna dostatečně“. Vyjádřili však přesvědčení, že „ze všech skutkových okolností je zcela zjevné, že zde s ohledem na §3 obč. zák. jsou důvody, pro něž nelze právu žalobkyně na vyklizení předmětného bytu poskytnout ochranu“. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. června 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedenou vadu dovolatelé v dovolání formálně namítli. Dovolací soud však zastává názor, že z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) jsou uplatněné dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelé především namítli, že žalobkyně nebyla ve věci aktivně věcně legitimovaná (neboť předmětný byt převedla s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 15. května 2006 na třetí osobu).
Podle §133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Ve smyslu §2 odst. 3 věty první zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o převodu nemovitostí (zde kupní smlouva ze dne 11. května 2006) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 obč. zák.). Jinak řečeno, kupní smlouva, kterou se převádí nemovitost, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, nemá účinek převodní, ale pouze účinek obligační. Zavazuje zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele (kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl (srov. k tomu shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97, a ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003, uveřejněné pod č. 17 v sešitě č. 3 z roku 2000 a pod č. 57 v sešitě č. 6 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že ke smluvnímu nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí dochází na základě tzv. složené (komplexní) právní skutečnosti, a to smlouvy o převodu vlastnického práva a jeho vkladu do katastru nemovitostí (viz též Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Praha : ASPI, 2002, sv. I., s. 150 a násl.). Tato právní skutečnost je dovršena („nastane“) až uskutečněním všech jejích složek, tedy vkladem do katastru nemovitostí. To, že vklad do katastru nemovitostí má zpětné účinky ke dni podání návrhu na vklad, nic nemění na tom, že právní skutečnost, která má za následek převod vlastnického práva k nemovitosti, nastane až provedením vkladu do katastru (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 4144/2008). Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 29. listopadu 2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 8 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále např. v rozsudku ze dne 18. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2666/99), zaujal právní názor, že \"zpětné\" právní účinky vkladu nastávají jen na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení (tj. jen tehdy, bylo-li návrhu na vklad pravomocným rozhodnutí katastrálního úřadu vyhověno). \"Zpětné\" právní účinky vkladu se tedy odvíjí od toho, že katastrální úřad pravomocným rozhodnutím vyhověl návrhu na vklad a že na základě tohoto pravomocného rozhodnutí byl proveden zápis do katastrálních operátů; dokud nebylo o návrhu na vklad pravomocně rozhodnuto a dokud nebyl proveden zápis do katastrálních operátů, nenastávají ani \"zpětné\" právní účinky vkladu vlastnického práva ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad. V případě, že návrh na vklad bude pravomocně zamítnut, nemohou nastat samozřejmě ani \"zpětné\" právní účinky vkladu.
V projednávané věci se uvedené názory prosadí následovně. Soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, že řízení o povolení vkladu vlastnického práva nabyvatelů předmětného bytu podle kupní smlouvy ze dne 11. května 2006 bylo přerušeno (do doby vydání rozhodnutí v posuzovaném případě). S ohledem na shora uvedený výklad je zapotřebí vycházet z názoru, že nebylo-li o vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 11. května 2006 rozhodnuto do vydání napadeného rozhodnutí (proto, že řízení o povolení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 11. května 2006 bylo přerušeno), byla žalobkyně ve věci aktivně věcně legitimována a je nerozhodné, že právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly zpětně ke dni podání návrhu na vklad.
V dovolání nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že v daném případě jde o užívání bytu bez právního důvodu. Se zřetelem k obsahu dovolání a k právním závěrům, které v této souvislosti přijal odvolací soud, půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že sama okolnost, že žalovaní nemají jinou možnost bydlení, není pro odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně podle §3 odst. 1 obč. zák. dostačující a že hypotéza ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bude dostatečně naplněna tím, že vyklizovací povinnost žalovaných bude podmíněna zajištěním náhradního bytu.
V soudní praxi nevznikají žádné pochybnosti o tom, že sama okolnost, že vyklizovaný žalovaný, který v bytě bydlí bez právního důvodu, nemá jinou možnost bydlení, skutečně není pro odepření ochrany vlastnického práva žalobce podle §3 odst. 1 obč. zák. dostačující. Lze jen dodat, že pokud by tomu tak bylo a tudíž tato okolnost by měla rozhodující právní význam při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., musela by být prakticky v každé takové věci žaloba na vyklizení bytu zamítnuta, neboť v převážné většině případů nemají osoby užívající byt bez právního důvodu jinou možnost bydlení a právě proto setrvávají (byť bez právního důvodu) ve vyklizovaném bytě. V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení §712 obč. zák. tu ani analogicky (§853 obč.zák.) použít nelze. Ustálená soudní praxe se však neodklonila ani od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000). Od uvedené judikatury se dovolací soud neodklání ani v posuzovaném případě.
Jestliže odvolací soud na základě nezpochybněného skutkového stavu dovodil, že dovolatelé předmětný byt užívají bez právního důvodu, a proto žalobě v její změněné podobě vyhověl a tudíž vyklizení bytu (užívaného v tomto případě bez právního důvodu) podmínil zajištěním náhradního bytu, lze jeho rozhodnutí pokládat za správné a odpovídající ustálené soudní praxi.
Z řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu