ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.7.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 7/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně B. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. T., a 2) D. T., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 216/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2007, č. j. 16 Co 60/2007-191, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2007, č. j. 16 Co 60/2007-191, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) – poté co jeho předchozí (zamítavý) rozsudek ze dne 12. února 2004, č. j. 10 C 216/2002-68, byl k odvolání žalobkyně usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne
25. května 2004, č. j. 29 Co 223/2004-80, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, č. j. 10 C 216/2002-100, výrokem I. přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 20, II. kategorie, sestávajícího z pokoje a kuchyně s příslušenstvím, ve třetím patře domu v P. 9, Drahobejlova 21/964, do kterého se vchází prvními dveřmi vpravo při pohledu při vstupu ze schodiště do domovní chodby
3. patra“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou dala žalobkyně dne 28. listopadu 2002 žalovanému J. T. (dále jen „žalovaný“); současně určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování (výroky II. a III.). Výrokem IV. zamítl žalobu proti původně žalované I. T. (dále jen „žalovaná I. T.“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok V.).
Soud prvního stupně vzal mimo jiné za prokázané, že žalobkyně je vlastníkem předmětného domu, že předmětný byt žalovaný užívá jako nájemce na základě dohody o převzetí bytu ze dne 12. září 1990, že nezaplatil nájemné a zálohy na služby za dobu delší tří měsíců a dlužil tak žalobkyni 18.399 Kč, že dne 10. ledna 2003 dlužnou částku uhradil, že manželství žalovaného a žalované I. T. bylo rozvedeno v roce 1991, že žalovaná I. T. opustila společnou domácnost vedenou se žalovaným v předmětném bytě a nikdy se již do bytu nevrátila, že rovněž další manželství žalovaného s (původně též žalovanou) J. T. bylo rozvedeno ke dni 17. prosince 2002 a že J. T. se ze společné domácnosti odstěhovala již v srpnu 1997 a nikdy se už do ní nevrátila. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že opuštěním společné domácnosti žalovanou I. T. zanikl společný nájem bytu žalovaného a žalované I. T., a proto žalobu proti této žalované zamítl. Dále dovodil, že rovněž právo společného nájmu bytu žalovaného a J. T. zaniklo opuštěním společné domácnosti. Ve vztahu k žalovanému pak usoudil na naplnění výpovědního důvodu – v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce – podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a proto vůči němu žalobě vyhověl.
K odvolání žalobkyně a žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne
14. července 2005, č. j. 29 Co 202/2005-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. a V. týkajících se žalovaného tak, že i ve vztahu k němu žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) rozsudkem ze dne 13. prosince 2006, č. j. 26 Cdo 130/2006-148, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud nejprve usnesením ze dne 9. března 2007, č. j. 16 Co 60/2007-154, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované vedle žalovaného J. T. s D. T., bytem v P. 9, Drahobejlova 21, a poté rozsudkem ze dne 17. července 2007, č. j. 16 Co 60/2007-191, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I. až III. změnil tak, že zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou dala žalobkyně žalovaným dne 28. listopadu 2002. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud především dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Následně konstatoval, že zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. nebrání předchozí zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 25. května 2004, č. j. 29 Co 223/2004-80, neboť zákon neupravuje vázanost odvolacího soudu předchozím zrušujícím rozhodnutím téhož odvolacího soudu. Poté – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal z provedených důkazů za zjištěno, že žalovaný měl problémy s placením nájemného z bytu a záloh na služby jak v době před podáním výpovědi z nájmu bytu, tak také v době po jejím podání, že žalovaní měli určitou snahu závadný stav odstranit, a to v tom smyslu, že poté, co žalobkyně podala příslušnou žalobu, uhradili dluh na nájemném a zálohách na služby, že žalovaný byl v době neplacení nájemného a záloh na služby v nepříznivé finanční a sociální situaci vyvolané rozpadem dřívějších manželství a obtížemi při výchově nezletilé dcery, která mu byla svěřena do výchovy a na níž matka neplatila výživné. Dále zjistil, že žalovaný byl při výběru zaměstnání limitován nepříznivým zdravotním stavem, který se podstatně zhoršil následkem dvou úrazů a ztrátou oka, že jeho příjem byl minimální nejen v době pracovní neschopnosti, nýbrž i po ní, neboť vzhledem ke svému zdravotnímu stavu
a kvalifikaci pracoval vždy pouze krátkodobě. Vzal také za prokázáno, že po uzavření manželství s žalovanou byl dluh na nájemném vyrovnán, že od roku 2004 je žalovaný v pracovním poměru a dá se proto předpokládat, že bude mít prostředky na placení běžného nájemného a že od porušování povinností nájemce v létech 2001 až 2002 do rozhodování soudu v roce 2007 uběhla relativně dlouhá doba a přitom dluh byl vyrovnán již v roce 2003. Na základě těchto skutkových zjištění dovodil, že výpověď z nájmu bytu lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. namítla, že v daném řízení „je vlastně fakticky zcela vyřazena zásada uvedená v ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř.“, jestliže odvolací soud v napadeném rozsudku v rozporu s předcházejícím zrušujícím rozhodnutím ze dne 25. května 2004, č. j. 29 Co 223/2004-80, dovodil, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§241a odst. 3 o.s.ř. zpochybnila správnost následujících skutkových zjištění. Tak především není podle názoru dovolatelky správný skutkový závěr, že v kritické době byl žalovaný v tíživé sociální situaci; nájemné totiž přestal platit již v srpnu 2001
a v pracovní neschopnosti byl až od 8. prosince 2001, přičemž nízké dávky v nemoci si způsobil tím, že pracoval tzv. načerno a nebyl řádně pojištěn. K tomu však nadále pobíral od městské části částku 6.650,- Kč měsíčně a dále příspěvek na bydlení v částce 800,- Kč měsíčně a ani ten nepoužil na placení nájemného v částce 1.716,- Kč měsíčně. V rozporu s provedenými důkazy je podle dovolatelky i skutkový závěr, že žalovaný zcela uhradil dlužné nájemné a úhradu za služby, jestliže nezaplatil příslušenství pohledávky v podobě poplatku z prodlení z dlužné částky a náklady spojené s vymožením pohledávky. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. pokládala za naplněný proto, že odvolací soud na rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy usoudil z pouhého zaplacení dlužného nájemného a úhrad za služby a v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 20 Cdo 471/98, se již nezabýval otázkou, zda neplacení nájemného a úhrad za služby bylo důsledkem objektivně existující tíživé sociální situace; podle dovolatelky tomu tak – z důvodů specifikovaných v dovolání – nebylo. Ve vztahu k platební morálce žalovaného zdůraznila, že žalovaný nikdy řádně neplatil, že poté, co v lednu 2003 vzniklý dluh zaplatil, avšak bez příslušenství, opětovně v době od března do srpna 2003 nájemné neplatil. Za nesprávnou pokládala dovolatelka také argumentaci, že od porušení povinností v létech 2001 až 2002 do rozhodování soudu v roce 2007 uplynula relativně dlouhá doba; zde poukázala na to, že šlo o jednoduchou kauzu a nelze jí klást k tíži, že řízení (bez jejího zavinění) trvalo poměrně dlouhou dobu. Podle názoru dovolatelky nelze při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. opomenout ani to, že ve věku 93 let má jako pronajímatelka bytu s žalovaným špatné zkušenosti a nelze ji proto nutit, aby v domě snášela nespolehlivého nájemce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. července 2007, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jejichž existenci naopak dovolatelka namítla.
V ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jde o tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k obsahové specifikaci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolací soud konstatuje, že právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu může být v dalším řízení vázán ve smyslu ustanovení
§226 odst. 1 o.s.ř. (ustanovení, na něž se odvolala dovolatelka) pouze soud prvního stupně, jehož rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno; lze se tudíž ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že zákon (v ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř.) neupravuje vázanost odvolacího soudu předchozím zrušujícím rozhodnutím téhož odvolacího soudu. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení
§133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,
z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud zastává především názor, že obstojí skutkový závěr, že v kritické době byl žalovaný v tíživé sociální situaci. Na tíživou sociální situaci žalovaného nelze totiž usuzovat jen z jeho (prostých) výdělkových poměrů, jak se – vzhledem k charakteru dovolacích námitek – mylně domnívá dovolatelka. Odvolací soud postupoval proto správně, pokud svůj závěr o nepříznivé sociální situaci žalovaného odůvodnil nejen jeho výdělkovými poměry, nýbrž i poukazem na rozpad jeho dřívějších manželství, obtíže při výchově nezletilé dcery, která mu byla svěřena do výchovy a na níž matka neplatila výživné, dále pak i na to, že žalovaný byl při výběru zaměstnání limitován nepříznivým zdravotním stavem, který se podstatně zhoršil následkem dvou úrazů a ztrátou oka, a že jeho příjem byl minimální nejen v době pracovní neschopnosti, nýbrž i po ní, neboť vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a kvalifikaci pracoval vždy pouze krátkodobě.
Jiná je však situace ohledně skutkového závěru, že žalovaný zcela uhradil dlužné nájemné a úhradu za služby. Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že pro posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci z důvodu neplacení nájemného je či není v rozporu s dobrými mravy, je právně významná okolnost, že nájemce ke dni rozhodování soudu nezaplatil pronajímateli dluh na poplatku z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod č. C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H.BECK, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2122/2004).
V projednávané věci učinil odvolací soud skutkový závěr, že platbou ze dne
10. ledna 2003 žalovaný zaplatil dlužné nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu, pro kterou mu byla v důsledku neplacení dána výpověď z nájmu bytu. V rozporu s ustanovením §132 věty za středníkem o.s.ř. (a současně rovněž s judikaturou uvedenou v předchozím odstavci odůvodnění) však nepřihlédl k tomu, co v této souvislosti vyšlo najevo z vyjádření žalobkyně ze dne 15. května 2007 (č. l. 158 až 162 spisu) ohledně dluhu na poplatku z prodlení; opomenul totiž, že žalovaný dosud nezaplatil žalobkyni dluh z titulu poplatku z prodlení. Z toho vyplývá, že skutkový závěr o zaplacení dlužného nájemného (pro účely posouzení věci podle
§3 odst. 1 obč. zák. lze pokládat poplatek z prodlení za „nájemné v širším slova smyslu“ /srov. v předchozím odstavci citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001/) a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo přinejmenším vyšly za řízení najevo; dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. byl proto v tomto směru užit opodstatněně.
Opomenul-li ovšem odvolací soud skutkové zjištění, jež přinejmenším vyšlo za řízení najevo, a přitom šlo o skutkové zjištění, které bylo právně významné pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., tj. skutkové zjištění, že dosud nebyl zaplacen dluh z titulu poplatku z prodlení, neobstojí – především z důvodu předčasnosti – ani jeho právní závěr, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu citovaného ustanovení.
K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující. Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. do dne výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura); v tomto směru je tedy právně významná doba od porušení povinností do dne dání výpovědi z nájmu bytu a nikoli doba, která uplynula od porušení povinností do rozhodnutí soudu, jak se zřejmě mylně domníval odvolací soud. Lze se tak ztotožnit s dovolací námitkou, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 ob.č zák. nelze klást k tíži dovolatelky dobu, která uplynula od porušení povinností do rozhodnutí soudu, jinak řečeno to, že řízení (bez jejího zavinění) trvalo poměrně dlouhou dobu. I v tomto směru byl tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě
č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy (rozsudku, na nějž správně odkázal odvolací soud v napadeném rozsudku), jsou pro posouzení rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy právně významná rovněž skutková zjištění o platební morálce žalovaného, zejména pak skutková zjištění týkající se placení běžného nájemného; přitom objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného musí být postaveny najisto. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nelze tedy zohlednit pouze okolnosti prospívající žalovanému; je zapotřebí dostatečně přihlédnout také k okolnostem vyznívajícím v neprospěch žalovaného a zohlednit rovněž okolnosti na straně žalobce. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi (tedy také okolnostmi na straně pronajímatele), jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu