ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.707.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 707/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobců A) P. B., B) M. B., C) M. B., D) J. B., E) L. P., F) H. P., G) V. V., H) P. Z. a CH) J. Z., zastoupených advokátkou, proti žalované J. B., zastoupené advokátem, o vydání předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 909/2001, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2001, č.j. 54 Co 186/2001-19, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 2. 2001, č.j. 5 Nc 909/2001-11, zamítl návrh žalobců, kteří podle ustanovení §74 o. s. ř. požadovali vydání předběžného opatření zakazujícího žalované dispozice se sklepními prostorami blíže popsanými ve výrokové části usnesení (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Zamítnutí návrhu odůvodnil zejména tím, že neshledal přítomnost zákonných podmínek pro zatímní úpravu poměrů účastníků, a že navrhovaný zákaz dispozic by byl nepřiměřeným zásahem do vlastnických práv žalované.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2001, č.j. 54 Co 186/2001 – 19, změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že předběžným opatřením zakázal žalované \"nakládat se sklepními prostory – pěti sklepními kójemi v domě č.p. 1219, v P., situovanými v západní části domu vlevo od vstupního schodiště, označenými na náčrtku, který je součástí výroku tohoto usnesení, údaji: „Sklep B.“, „Sklep P.“, „Sklep Z.“, Sklep B.“, „Náhradní sklep V. situovaný pod schody do sklepa“, s tím, že tyto prostory žalovaná nesmí převést na jiného, zřídit k nim nájemní právo a provádět v nich stavební či technické práce, které by změnily, byť částečně, charakter těchto prostor\". V návaznosti na citovaný výrok rozhodl odvolací soud též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně označil odvolací soud za reálnou obavu (tvrzenou žalobci), že plánovanými stavebními úpravami v prostoru předmětných sklepních kójí žalovaná ztíží (resp. znemožní) žalobcům jejich dosavadní užívání, dovodil, že žalobci osvědčili potřebu zatímní úpravy poměrů (§74 odst. 1 o. s. ř.), a že „zvolili i vhodný způsob zákazu (tj. zdržení se) dispozic s nemovitostí (§76 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), který žalované v žádném případě nezpůsobí újmu zřejmě nepřiměřenou výhodě, které se nařízením předběžného opatření dostane žalobcům.“
Žalovaná podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. tvrdíc, že „bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé“. V dovolání pak uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), když namítala, že odvolací soud – v rozporu s ustanovením §76 odst. 3 o. s. ř. – neuložil žalobcům současně s vydáním předběžného opatření povinnost podat v určené lhůtě u soudu návrh na zahájení řízení. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) pak zpochybnila platnost nájemních smluv z roku 1994, vztahujících se i na sklepy (tyto smlouvy označila za absolutně neplatné), a polemizovala i s právním názorem odvolacího soudu, že zákaz dispozice sklepními prostorami jí nezpůsobí újmu zřejmě nepřiměřenou výhodě, které se nařízením předběžného opatření dostane žalobcům. Vycházejíc z této argumentace dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení, a aby toto usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky, jemuž (jako soudu dovolacímu dle §10a o. s. ř.) byl spis předložen dne 18. 4. 2002 – poté, kdy byl pravomocně zamítnut návrh žalované na zrušení předběžného opatření podaný současně s dovoláním – shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 o. s. ř.), a že má obsahové i formální znaky uvedené v §241a o. s. ř. Poté se zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.),
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (na toto ustanovení dovolatelka odkazuje),
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem).
Usnesením odvolacího soudu, jež žalovaná svým dovoláním napadá, bylo sice změněno usnesení soudu prvního stupně, ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. však na ně (a na dovolání proti němu podané) vztáhnout nelze, neboť není naplněn předpoklad v tomto procesním ustanovení (stejně jako v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.) uvedený. V §237 o. s. ř. je totiž upravena přípustnost dovolání proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku či usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na předběžné opatření, stejně jako usnesení, jímž odvolací soud takové rozhodnutí změnil nebo je potvrdil, však rozhodnutím ve věci samé není: předmětem je opatření představující pouze prozatímní úpravu řešené otázky, uplatnění nároku vyplývajícího z procesního práva (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 58, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 210/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2012/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1533/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod pořadovým číslem 29).
Aplikace ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., jíž se dovolatelka dožaduje, nepřichází tedy v úvahu a napadené rozhodnutí zároveň nelze podřadit žádnému z dalších ustanovení občanského soudního řádu, jež upravují přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o. s. ř.). Okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo – v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu – opatřeno nesprávným poučením, že dovolání proti němu podat lze, přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku založit nemůže. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až §239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání žalované nemá oporu v procesních ustanoveních, která obecně přicházejí v úvahu, a Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) toto dovolání podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat přezkumem správnosti napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Vzhledem k ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §145 o. s. ř. nepřichází v úvahu rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2002
JUDr. Hana Müllerová
předsedkyně senátu