ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.71.99.1
sp. zn. 26 Cdo 71/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně M. č. P. 11, zastoupené advokátkou, proti žalované K. H., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 90/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 1998, č.j. 51 Co 459/97-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. září 1998, č. j. 51 Co 459/97-50, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 29. května 1997, č. j. 24 C 90/96-26, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalované, aby vyklidila a žalobkyni vyklizený předala “byt č. 90 o velikosti 1 + 1, I. kategorie v 8. poschodí domu čp. 1601 v ulici P. v P.4 - J. M., katastrální území Ch. do 1 měsíce od právní moci rozsudku” (dále také jen “sporný byt”), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování (opětovnými výslechy žalované a svědka R. H., přečtením dopisu žalované ze dne 29. prosince 1995, adresovaného starostovi M. č. P. 11, a spisu odboru sociálních věcí a zdravotnictví M. ú. M. č. P. 11) v odvolacím řízení vzal odvolací soud mimo jiné za zjištěno, že o svém a dceřině přestěhování do sporného bytu v měsíci březnu 1995 (konkrétně 2. března 1995 podle faktury z téhož dne, svědčící o stěhování věcí z původního bytu) se žalovaná (snacha nájemkyně bytu) “zmínila poprvé v rozvodovém řízení až dne 22.5.1995”, tedy až poté, co její tchýně V. H. dne 11. května 1995 zemřela. Dále zjistil, že toto řešení bytové situace bylo jednou ze tří zvažovaných variant a “bylo poplatné vystupňované krizi jejich manželství ... nešlo však o řešení definitivní, neboť čekali na skončení rozvodového řízení, k čemuž došlo až 2.9.1995 ... žalovaná se do sporného bytu ani nepřihlásila k pobytu a její bývalý manžel ji i její dceru uváděl jako osobu bydlící v jeho bytě v K. ulici ještě v říjnu 1995”. Na základě uvedených zjištění odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že právo nájmu bytu na žalovanou nepřešlo, neboť nešlo - li o trvalé společné soužití s nájemkyní bytu V. H., nelze dovodit, že by žalovaná žila s nájemkyní bytu v den její smrti ve společné domácnosti. Žalované, na níž leží důkazní břemeno, se totiž nepodařilo prokázat, “že její soužití s V. H. bylo soužitím trvalým ... naopak bylo zjištěno, že se jednalo o dočasné řešení bytové situace její rodiny, vyvolané manželskou krizí”. Nelze - li dovodit naplnění podmínky “žití v den smrti nájemce ve společné domácnosti”, jak to pro účely přechodu práva nájmu bytu normuje ustanovení §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “obč. zák.”), je bezpředmětné zabývat se naplněním druhé z podmínek (neexistence vlastního bytu), neboť obě podmínky musí být pro účely přechodu práva nájmu bytu naplněny současně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž s odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “o.s.ř.”), výslovně uplatnila pouze důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Z obsahu dovolání však vyplývá, že vedle tohoto dovolacího důvodu uplatnila - byť nikoliv výslovně - rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnila správnost skutkového zjištění, podle něhož její odstěhování se k tchýni bylo pouze jednou ze tří zvažovaných variant. Jelikož žalovaná a její tchýně nikdy neuvažovaly o jiném řešení bytové situace, šlo pouze o ničím nepodložené tvrzení svědka R. H. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadla odvolacím soudem provedené posouzení věci ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. Na rozdíl od odvolacího soudu má totiž za to, že splnila v citovaném ustanovení stanovenou podmínku pro účely přechodu práva nájmu bytu, totiž podmínku “žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti”. Tvrdí, že k jejímu přestěhování (spolu s dcerou) do bytu tchýně došlo v úmyslu “vést trvale společnou domácnost”. Na tom nic nemění bývalým manželem zmíněné údaje týkající se tří variant řešení bytové situace a ani okolnost, že se do smrti tchýně ve sporném bytě nepřihlásila k pobytu; byla totiž v pracovní neschopnosti, ve velmi špatném psychickém stavu a začátkem května 1995 její tchýně zemřela. K její tíži nelze přičítat ani to, že ještě v měsíci říjnu 1995 uváděl její bývalý manžel ji i dceru jako osoby bydlící v jeho bytě na K. ulici, když tento údaj ona samotná nijak ovlivnit nemohla. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti předepsané zákonem, bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné – přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaná nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že řízení některou z uvedených vad trpí. Vzhledem k ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. byl dovolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vázán nejen rozsahem dovolání, nýbrž i uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila.
V pořadí první dovolatelkou uplatněný dovolací důvod (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) se vztahuje k pochybením při zjišťování skutkového stavu věci spočívajícím v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné v tom smyslu, že výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují. Podstatným se rozumí takové skutkové zjištění, které bylo významné pro právní posouzení věci z hlediska hmotného (popř. i procesního) práva a na jehož základě pak odvolací soud věc po stránce právní rovněž posoudil (a z tohoto hlediska se nesprávné skutkové zjištění stalo příčinou nesprávného rozhodnutí). Jde o tzv. rozpor mezi odvolacím rozsudkem - v jeho podstatné části - a obsahem soudního spisu. Jestliže zákon pro naplnění tohoto dovolacího důvodu vyžaduje, aby rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, má tím na mysli jednak situaci, kdy soud vzal za zjištěno něco, co ve spisu není, ale i takový stav, kdy nemá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která z obsahu spisu vyplývá.
Skutkové zjištění týkající se tří variant řešení bytové situace vyplynulo z výpovědi svědka R. H. učiněné před odvolacím soudem dne 4. září 1998. Odvolací soud tak vzal v úvahu okolnost, která z provedeného svědeckého důkazu vyplynula a jeho skutkový závěr je s přihlédnutím k charakteru dalších zjištění učiněných z výpovědi tohoto svědka výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (použitelném vzhledem k §211 o.s.ř. rovněž v odvolacím řízení). Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tak nebyl použit důvodně.
Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. vychází žalovaná ze závěru, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav sice aplikoval správný právní předpis (konkrétně ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák.), avšak ze zjištěných skutkových okolností vyvodil nesprávné právní závěry, pokud neusoudil, že žalovaná žila se svou tchýní V. H. v den její smrti ve společné domácnosti.
Přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů; namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu jiná osoba, tímto ustanovením určená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněný pod č. 53 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97, uveřejněného pod č. 40 v příloze sešitu č. 12 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí. Tak tomu bylo i před novelizací uvedeného ustanovení provedenou zákonem č. 267/1994 Sb. Nelze však přehlédnout, že již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném pod č. 54 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, zaujal Nejvyšší soudu České republiky právní názor, že institut přechodu nájmu upravený v ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák. je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele - a to ve prospěch taxative určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce - v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout.
Odvolací soud žalobě v konečném důsledku vyhověl, když před tím řešil jako předběžnou otázku přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák., podle něhož jestliže nájemce zemře a nejde - li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. V §706 odst. 1 obč. zák. je upraven přechod nájmu nedružstevních bytů. V tomto ustanovení uvedený výčet osob, na něž - za splnění tam stanovených podmínek - právo nájmu bytu přechází, je taxativní. Osobou podle věty první citovaného ustanovení je rovněž snacha; je nesporné, že žalovaná byla snachou zemřelé nájemkyně bytu V. H. Nájem bytu tak na ni mohl ze zákona přejít tehdy, jestliže by prokázala, že žila s V. H. v den její smrti ve společné domácnosti a současně neměla vlastní byt (srov. §706 odst. 1 věta první obč. zák.).
K podmínce “žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti” lze uvést následující. Doba soužití předcházející smrti nájemce není v zákoně stanovena. Musí však být natolik dlouhá, aby se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu bylo možno učinit závěr, že mělo jít o spolužití v jednom bytě, a tedy o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti zemřelého nájemce. Pojem “společné domácnosti” (§706 odst. 1 věta první obč. zák.) se vykládá ve smyslu ustanovení §115 obč. zák., podle něhož společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Přitom soužití se považuje právem za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu. Pro úplnost lze připomenout, že podle ustálené judikatury se u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. nevyžaduje, aby společně uhrazovaly náklady na své potřeby (kdyby tomu tak mělo být, nájemní právo by nemohlo přejít např. na ženaté nebo vdané děti nájemce, které s ním sice žily v jednom bytě, ale jejichž rodiny vytvářely samostatné majetkové společenství). Důsledně však dále platí, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce. Nestačí tedy, aby tyto osoby nájemce jen občas navštěvovaly, poskytovaly mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti nebo aby dokonce byly v bytě nájemce pouze hlášeny k trvalému pobytu. Uvedené teze mají oporu v R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s názvem “K některým otázkám přechodu práva osobního užívání bytu”, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, a proto z něj dovolací soud při posouzení otázky, zda žalovaná žila s V. H. v den její smrti ve společné domácnosti, vyšel.
V dané věci se žalované prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost odvolacím soudem učiněného skutkového zjištění, týkajícího se tří variant řešení bytové situace. Vyjdeme - li tedy z tohoto zjištění a dále z ničím nezpochybněného zjištění, že přestěhování žalované (spolu s dcerou) do bytu tchýně “bylo poplatné vystupňované krizi jejich manželství ... nešlo však o řešení definitivní, neboť čekali na skončení rozvodového řízení, k čemuž došlo až dne 2.9.1995”, nelze než dovodit, že žalované se nepodařilo prokázat naplnění podmínky “žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti”, jak správně uzavřel odvolací soud, neboť v řízení nebyly zjištěny okolnosti, které by svědčily o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu (opětovně srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedená zjištění jsou pro právní posouzení věci z tohoto úhlu pohledu dostačující a proto bez právního významu zůstává skutečnost, že žalovaná se nepřihlásila k pobytu ve sporném bytě a že ji i dceru uváděl její bývalý manžel jako osobu bydlící v jeho bytě ještě v měsíci říjnu roku 1995. V důsledku nesplnění jedné z podmínek uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. na ni nemohlo podle citovaného ustanovení přejít právo nájmu bytu. Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nebyl uplatněn důvodně.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalované, správný (§243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaná nebyla v tomto řízení úspěšná a procesně úspěšné žalobkyni žádné náklady, na jejichž náhradu by měla proti žalované právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. června 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková