ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.719.99.1
sp. zn. 26 Cdo 719/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové, v právní věci žalobce T. s., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) D. P., a 2) V. M., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 10 C 162/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 1997, č.j. 29 Co 384/97-98, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15.5.1997, č.j. 10 C 162/94-84 (poté, co jeho rozsudek ze dne 28.3.1996, č.j. 10 C 162/94-52, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19.11.1996, č.j. 29 Co 286/96-68), zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu č. 6 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, II. kategorie, ve 2. podlaží domu č. 48 v P. (dále \"předmětný byt\") a rozhodl o nákladech řízení. Z provedených důkazů vzal za prokázáno, že 1. žalovaný se do předmětného bytu, jehož nájemkyní byla jeho babička M. P. (zemřelá dne 22.8.1993), nastěhoval v roce 1986, že mu jmenovaná vařila, prvý žalovaný jí pomáhal s domácími pracemi a přispíval na nájem. Od roku 1991 pobýval 1. žalovaný pracovně na K., kde 9.11.1991 uzavřel manželství s M. P. (svojí nynější manželkou), s níž se seznámil v roce 1986 během jejího studia v České republice, že se jim na K. narodil syn, že oba manželé bydleli na K. odděleně (1. žalovaný v bytě, pronajatém od svého zaměstnavatele na dobu trvání pracovního poměru, a jeho manželka se synem u svých rodičů), že 1. žalovaný během svého pobytu na K. dojížděl do České republiky třikrát až čtyřikrát ročně na dobu 14 dnů, kdy pobýval v předmětném bytě a přispíval babičce na nájem, a že od roku 1996 spolu se svojí manželkou v tomto bytě bydlí. Soud prvního stupně dovodil, že 1. žalovaný splnil zákonnou podmínku pro přechod nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. - vedení společné domácnosti s nájemcem bytu v den jeho smrti, neboť i když jeho babička zemřela v době, kdy byl dočasně pracovně na K., trvala společná domácnost, kterou spolu vedli; 1. žalovaný do předmětného bytu za babičkou dojížděl a přispíval jí na chod domácnosti, a se svojí manželkou před tím, než se v roce 1996 nastěhovali do předmětného bytu, nikdy společně nebydlel. Dovodil i splnění další ze zákonných podmínek - neexistenci vlastního bytu, neboť 1. žalovaný měl na K. zajištěno pouze dočasné bydlení (v bytě o jedné obytné místnosti, zařízené stabilním nábytkem), vázané na trvání pracovního poměru ke svému zaměstnavateli. Na základě toho shledal žalobu na vyklizení vůči 1. žalovanému nedůvodnou; zamítnutí žaloby vůči 2. žalované odůvodnil nedostatkem její pasivní věcné legitimace.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.12.1997, č.j. 29 Co 384/97-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil dokazování listinnými důkazy - zprávou F. T. n. ze dne 28.9.1993 (z níž učinil zjištění, že M. P., babička 1. žalovaného, uvedla po přijetí do zmíněné nemocnice jako své příbuzné dceru V. M., druhou žalovanou), dokladem o nájmu ze dne 27.11.1991, povolením k dočasnému pobytu uděleného 1. žalovanému a potvrzením firmy W. S. C. Ltd. ze dne 20.1.1995 (z nichž učinil zjištění, že 1. žalovanému byl pronajat na K. byt sestávající z jedné ložnice na dobu od 1.12.1991 do konce jeho pracovního poměru u této firmy, že jeho pracovní povolení platilo do 30.12.1995 s tím, že vyprší okamžitě, jakmile přestane u uvedené firmy pracovat, a že jeho zaměstnavatel potvrdil, že 1. žalovaný je u něj zaměstnán jako chemik a je očekáváno, že zde bude pracovat i nadále). Poté dospěl k závěru, že se 1. žalovanému nepodařilo prokázat splnění podmínek pro přechod práva nájmu bytu uvedených v §706 odst. 1 obč.zák. Dovodil, že 1. žalovaný měl ke dni smrti své babičky vlastní byt, neboť mu svědčilo neodvozené nájemní právo k bytu, získané v souvislosti s výkonem jeho práce na K. Okolnost, že toto právo bylo časově omezeno, resp. nebylo sjednáno na dobu neurčitou, neshledal odvolací soud z hlediska ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. právně významnou. Na 1. žalovaného nemohlo právo nájmu bytu přejít i z toho důvodu, že na jeho straně nebyl dán úmysl trvale se svojí babičkou v předmětném bytě bydlet, když v době, kdy byl na K., kde pracoval a měl vlastní byt, uzavřel manželství. Protože 1. žalovaný obývá předmětný byt bez právního důvodu a 2. žalovaná má v tomto bytě uloženy některé svoje věci, shledal odvolací soud žalobu důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že 1. žalovaný nesplnil podmínky pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák., a že \"existence jakéhokoliv neodvozeného práva užívání bytu bude překážkou přechodu práva nájmu\" ve smyslu citovaného ustanovení. Namítají, že nebyly provedeny žádné důkazy v tom směru, že by 1. žalovanému svědčilo na Kypru neodvozené právo užívání bytu, a že nebyl proveden \"překlad smlouvy na bydlení právně fundovaně tak, aby z toho vyplynulo, že jde o odpovídající institut\". Poukazují na to, že v řízení byly provedeny důkazy o vedení společné domácnosti 1. žalovaného se zemřelou nájemkyní bytu, a na to, že nevedl se svojí manželkou po sňatku \"společné hospodaření\". Dovolatelé mají za to, že \"přes soudem I. stupně správně zjištěný skutkový stav věci, odvolací soud aplikoval buďto nesprávný právní předpis nebo v tomto případě pravděpodobně správně použitý právní předpis nesprávně vyložil\". Žaloba měla být rozšířena i na manželku 1. žalovaného (uvádí se dále v dovolání), neboť bylo prokázáno, že po návratu z K. \"nadále v předmětném bytě vedou společnou domácnost\". Dovolatelé dále namítají, že \"v případě tohoto výkladu pracovního bydlení v zahraničí, by umožňovalo všem vlastníkům domů vystěhovat nájemce bytu v rámci přivolení soudní výpovědi z důvodu, že nájemce užívá 2 byty\", a že takováto právní nejistota je v rozporu s \"Listinou základních lidských práv a svobod\". Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, a opírá se o způsobilý dovolací důvod, kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§241 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly v dovolání uplatněny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Jelikož dovolací soud je jinak podle §241 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o.s.ř. vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, je předmětem dovolacího přezkumu v dané věci posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že na 1. žalovaného nepřešlo smrtí jeho babičky, nájemkyně předmětného bytu, právo nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč.zák.
Podle §706 odst. 1 věty prvé obč.zák., jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (mimo jiné) jeho vnuci, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Institut přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč.zák. je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele - a to ve prospěch taxative určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce - v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, pod pořadovým číslem 54). K tomu, aby nastaly účinky přechodu práva nájmu bytu ve smyslu citovaného ustanovení, musí být proto splněny zákonem stanovené podmínky; v dané věci, kdy 1. žalovaný byl vnukem zemřelé nájemkyně, musely být současně dány dvě podmínky - spolužití se zemřelou nájemkyní bytu ve společné domácnosti v den její smrti a neexistence vlastního bytu. Nedostatek jedné z těchto podmínek má za následek, že by k přechodu práva nájmu bytu na 1. žalovaného nedošlo. Důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 věty prvé obč.zák. tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí, v dané věci 1. žalovaného.
Podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, od něhož se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností od 1.1.1992), je pojem \"společné domácnosti\" u první skupiny osob, na něž může právo nájmu bytu přejít - tj. osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč.zák. (mezi něž patří i vnuci, tj. i 1. žalovaný), vykládán volněji než pojem \"společné domácnosti\", vymezený v §115 obč.zák. I když se u těchto osob nevyžaduje existence spotřebního společenství s dosavadním nájemcem bytu, je třeba, aby jejich soužití s nájemcem bytu bylo trvalé povahy, tj. aby šlo o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto společenství (srov. již citované rozhodnutí č. 34/1982).
Součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž po doplnění dokazování vycházel i soud odvolací, bylo též (ostatně dovoláním nezpochybněné) zjištění, že 1. žalovaný pobýval od roku 1991 na K., kde v témže roce uzavřel manželství se ženou, s níž udržoval známost již od roku 1986, kdy se nastěhoval ke své babičce do předmětného bytu, že se jim na K. narodil syn, a že se po svém návratu do České republiky v roce 1996 nastěhovali do předmětného bytu, v němž spolu žijí. Za tohoto stavu nelze než přisvědčit odvolacímu soudu, pokud dospěl k závěru, že na straně 1. žalovaného nelze dovodit existenci úmyslu vést se svojí babičkou, dosavadní nájemkyní bytu, trvale společnou domácnost, a to ke dni její smrti (22.8.1993), když jiné objektivně zjistitelné okolnosti, svědčící o úmyslu 1. žalovaného vést i po uzavření manželství trvalé životní společenství s nájemkyní bytu a nikoliv se svojí manželkou a synem, nebyly v řízení tvrzeny (ani prokázány). Okolnost, že 1. žalovaný nebydlel na K. se svojí manželkou a se svým synem v jednom bytě, stejně tak jako okolnost, že během svého pobytu na K. třikrát až čtyřikrát ročně svoji babičku v předmětném bytě navštívil a přispíval ji na nájem, nemůže být sama o sobě podkladem pro závěr o existenci takovéhoto úmyslu 1. žalovaného; ostatně z výsledků dokazování před soudy obou stupňů se nepodává, že by jeho manželství, poté, co bylo uzavřeno, nebylo funkční.
Z uvedeného vyplývá, že 1. žalovanému se nepodařilo prokázat splnění zákonné podmínky přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty prvé obč.zák. - trvalé soužití s nájemkyní bytu v den její smrti ve společné domácnosti. Odvolací soud tedy nepochybil, pokud v rámci právního posouzení věci dospěl k závěru, že na 1. žalovaného nepřešlo právo nájmu bytu ve smyslu citovaného ustanovení. Otázkou, zda byla splněna další podmínka - neexistence vlastního bytu v den smrti nájemkyně bytu, se již nebylo nutné zabývat, neboť nemůže právní posouzení věci ovlivnit. Dovolací námitku, že v dané věci \"měla být žaloba rozšířena i na manželku 1. žalovaného\", nelze shledat v dané věci, kdy jde o řízení sporné, v němž je okruh žalovaných určován žalobcem, a kdy se žaloba opírala o tvrzení, že na 1. žalovaného nepřešlo právo nájmu bytu, a procesní obrana 1. žalovaného o tvrzení, že mu (nikoli i jeho manželce) svědčí právo nájmu předmětného bytu, opodstatněnou.
Právní posouzení věci, na němž rozsudek odvolacího soudu spočívá (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), je tedy správné. V důsledku toho - v mezích otevřených dovolacímu přezkumu - je správný i dovoláním napadený rozsudek. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalovaných zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaní nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo, a procesně úspěšnému žalobci žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková