ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.731.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 731/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Ing. J. E., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. T. N. a 2) M. N., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 75/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2007, č. j. 30 Co 234/2007-103, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2007, č. j. 30 Co 234/2007-103, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. prosince 2006, č. j. 28 C 75/2005-79, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2006, č. j. 28 C 75/2005-79, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobkyně ze společného nájmu žalovaných k „bytu číslo 2, II. kategorie, sestávajícímu ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím a nacházejícímu se ve 2. podlaží domu č. p. 941 v P. 8 v k. ú. L. ve Střížkovské ulici číslo 58“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. června 2007, č. j. 30 Co 234/2007-103, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že předchozí žaloba o přivolení k výpovědi žalobkyně (pronajímatelky předmětného bytu) z nájmu žalovaných (společných nájemců bytu) k předmětnému bytu vedená pod sp. zn. 6 C 28/97 Obvodního soudu pro Prahu 8 byla pravomocně zamítnuta pro její rozpor s dobrými mravy, že žalobkyně opětovně vypověděla žalovaným nájem bytu v projednávané věci, že výpověď z nájmu učinila součástí žaloby doručené soudu prvního stupně dne 24. listopadu 2005, že tentokrát přikročila k výpovědi z nájmu bytu pro dluh na zálohách na služby za dobu od ledna 2005 do června 2005 v částce 300,- Kč měsíčně (v celkové částce 1.800,- Kč), za dobu od července 2005 do září 2005 v částce 600,- Kč měsíčně (v celkové částce 1.800,- Kč) a pro nedoplatky z titulu vyúčtování služeb za léta 2001, 2002, 2003 a 2004 v celkové částce 15.359,- Kč, že ohledně zaplacení takto vzniklého dluhu bylo na základě návrhu žalobkyně vedeno řízení pod sp. zn. 22 C 246/2005 Obvodního soudu pro Prahu 8, že dluh na zálohách na služby v období od ledna 2005 do září 2005 vznikl v důsledku omylu žalovaných, že žalovaní tento dluh vyrovnali platbami z 8. a 10. listopadu 2005 ještě před podáním žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, že nedoplatek z titulu vyúčtování služeb za léta 2002 až 2004 v celkové částce 13.532,- Kč zaplatili dne 28. listopadu 2005, že však i nadále dlužili žalobkyni poplatek z prodlení z dlužných částek, který vyrovnali dne 19. září 2006 po vyjasnění jeho výše v řízení ve věci sp. zn. 22 C 246/2005 Obvodního soudu pro Prahu 8. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že v daném případě není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že „nedoplatky … ve svém součtu nedosáhly trojnásobku měsíčního předpisu plateb nájemného a záloh na služby tak, aby toto jednání bylo možno posoudit jako hrubé porušení povinností …“. Odvolací soud se tedy ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn, přesáhl-li dluh na nájemném či službách „trojnásobek plného měsíčního předpisu nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu s tím, že musí jít o dluh …, který je co do výše jinak nesporný“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud uvedl, že pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je zapotřebí „do těchto nedoplatků zahrnout i rok 2001“. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že platbami z 28. listopadu 2005 a z 19. září 2006 žalovaní vyrovnali nepromlčené nedoplatky za služby včetně poplatku z prodlení z dlužných částek, nepřehlédl ani dobu, která od vzniku dluhu uplynula, a uvedl, že tyto okolnosti „nasvědčují případné aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák.“. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybnila především správnost právního názoru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je naplněn, dosahuje-li dluh minimálně trojnásobku měsíčního předpisu nájemného a záloh na služby. Uvedla, že tento názor je „v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ČR a vychází ze současného znění občanského zákoníku“. Má také za to, že do dlužných plateb je třeba zahrnout i dluh z titulu poplatku z prodlení; zde odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 26 Cdo 1486/2001. Zastává rovněž názor, že pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je zapotřebí uvažovat i s nedoplatkem na službách za rok 2001; byť je tato částka již nevymožitelná v důsledku vznesené námitky promlčení, nic nebrání tomu, aby se k ní přihlédlo při úvaze o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Soudům také vytkla, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. přehlédly, že u žalovaných nešlo o první případ neplacení nájemného a souvisejících záloh na služby. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Tak především se dovolatelka mýlí, má-li za to, že i odvolací soud při posuzování otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. neuvažoval s nedoplatkem za služby za rok 2001; odvolací soud totiž v této souvislosti výslovně uvedl, že s tímto nedoplatkem, byť je v důsledku vznesené námitky promlčení nevymožitelný, je zapotřebí pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle citovaného ustanovení uvažovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno mimo jiných rovněž na právním názoru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. není v daném případě naplněn proto, že „nedoplatky … ve svém součtu nedosáhly trojnásobku měsíčního předpisu plateb nájemného a záloh na služby tak, aby toto jednání bylo možno posoudit jako hrubé porušení povinností …“. Vzhledem k charakteru odůvodnění napadeného rozsudku však odvolací soud do nedoplatků evidentně nezahrnul poplatek z prodlení z dlužných částek. Správnost tohoto právního názoru dovolatelka zpochybnila poukazem na to, že ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 1486/2001 je zapotřebí do dlužných částek zahrnout i dluh z titulu poplatku z prodlení. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu.
Dovolací soud však zastává názor, že uvedená otázka nemůže být zásadně právně významná proto, že odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustáleným názorem zaujímaným v soudní praxi.
Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 1486/2001, uveřejněný pod C 1421 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je okolnost, že nájemce ke dni rozhodování soudu nezaplatil pronajímateli dluh na poplatku z prodlení, právně významná pouze pro posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci z důvodu neplacení nájemného je či není v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. března 2006, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“), je naplněn v případě, kdy „nedoplatky … ve svém součtu dosáhly trojnásobku měsíčního předpisu plateb nájemného a záloh na služby …“. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Na tomto místě je zapotřebí konstatovat, že napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné potud, že odvolací soud se zabýval otázkou rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy, ačkoliv dovodil, že není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě je nepochybné, že uplatněná výpověď z nájmu bytu se bude řídit ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. dosavadními právními předpisy (zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.), jak nakonec správně dovodily soudy obou stupňů. Pak ovšem nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. rozhodnutí ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000) zaujal právní názor, podle něhož z ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. vyplývá, že jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem, je zákonem výslovně označeno (srov. dikci „zejména“) neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce. V rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil mimo jiných rovněž právní závěr, že podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku, kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý. Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 6. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněném pod C 1693 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že neplacením nájemného ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši. Z toho rovněž vyplývá, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, resp. neplatil je v plné výši, nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., jak to Nejvyšší soud dovodil rovněž v rozsudcích z 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001. K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna, rovněž prokáže – ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99, a dále např. v rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněném pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura. Naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. však nelze podmiňovat tím, že v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu nájemci, resp. ke dni vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2006, sp. zn. 26 Cdo 3038/2005.
Z uvedeného vyplývá, že – z pohledu citované judikatury – neobstojí právní názor, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je naplněn v případě, kdy „nedoplatky … ve svém součtu dosáhly trojnásobku měsíčního předpisu plateb nájemného a záloh na služby …“. Jde-li totiž o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, nebyla dříve (v době do 30. března 2006) – na rozdíl od právní úpravy účinné od 31. března 2006 – rozhodující výše dluhu, jak se mylně domnívaly soudy obou stupňů, nýbrž doba, po kterou nebylo placeno nájemné a úhrada. Až podle právní úpravy účinné od 31. března 2006 je výše dluhu na nájemném a úhradách za služby rozhodující pro účely naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. po novele“). Dosáhne-li totiž dluh z titulu nájemného a úhrady trojnásobek měsíčního nájemného a úhrady (např. neplacením nájemného či úhrady, neplacením nájemného v plné výši, neplacením úhrad v plné výši apod.), jde o hrubé porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu a je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. po novele.
Lze uzavřít, že v tomto směru byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil, aniž se – z důvodu shora specifikovaných a dále také pro nadbytečnost – zabýval správností právního závěru, že v daném případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Budou-li se soudy v dalším řízení zabývat otázkou rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (v případě, že bude naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), nepřehlédnou, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu