ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.774.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 774/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce P. L., zastoupeného advokátem, proti žalované J. S., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 167/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 55 Co 331/2003-70, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 55 Co 331/2003-70, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 28 C 167/2001-47, ve výroku, jímž byla povinnost žalované vyklidit byt č. 13, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, nacházející se v domě v P., a vyklizený jej předat žalobci stanovena do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalované odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2002, č.j. 28 C 167/2001-47, (poté, co jeho rozsudek ze dne 4. 4. 2002, č. j. 28 C 167/2001-25, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2.7. 2002, č. j. 55 Co 218/2002-38) uložil žalované vyklidit byt č. 13, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, nacházející se v domě v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování a vyklizený jej v téže lhůtě předat žalobci; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, č.j. 55 Co 331/2003-70, zastavil řízení o odvolání žalobce, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že předmětný byt byl jako podnikový přidělen žalobci, jemuž tak vzniklo výlučné právo osobního užívání tohoto bytu, které se podle §871 odst. 4 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) změnilo na nájem svědčící rovněž pouze žalobci. Po rozvodu manželství účastníků ke dni 20. 11. 1997 žalovaná vzhledem k analogickému užití §713 odst. 1 obč. zák. není povinna předmětný byt vyklidit do zajištění bytové náhrady. Při stanovení bytové náhrady ve formě náhradního ubytování přihlédly soudy obou stupňů především k tomu, že žalovaná na úhradu nájemného za užívání předmětného bytu začala přispívat až v průběhu soudního řízení a předmětný byt nejméně od počátku r. 2002 neužívá a zdržuje se v domku v P., který jí připadl podle dohody o vypořádání společného jmění účastníků, který byl rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 4. 9. 2000 kolaudován jako dočasná stavba do 31. 12. 2005 a který byl poničen v srpnu 2002 záplavami tak, že žalovaná s dcerou užívá pouze jeho podkroví. Okolnost, že žalobce žalovanou v dubnu 1996 fyzicky napadl, neshledaly soudy obou stupňů za vážný důvod neužívání předmětného bytu. Stejně tak soudy neshledaly významnou námitku, že nedošlo k výměně předmětného bytu za dva menší, k níž se účastníci v rámci dohody o vypořádání společného jmění manželů zavázali, a že žalovaná před přidělením sporného bytu vrátila byt, který jí byl přidělen stejným zaměstnavatelem.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení „§238 odst. 1 o.s.ř.“ a co do důvodu odkázala na „§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.“ Žalovaná vytýkala odvolacímu soudu, že pominul její námitku, že přidělení předmětného bytu předcházelo vrácení podnikového bytu, který jí byl přidělen dne 18. 6. 1986. Vyslovila názor, že se fakticky jednalo o výměnu menšího bytu (1+1) za větší (3+1) z důvodu uzavření sňatku účastníků, kteří byli zaměstnáni u téhož zaměstnavatele.Vrácení menšího bytu bylo nezbytným předpokladem přidělení většího a úmyslem vlastníka bylo přenechat větší byt oběma manželům – zaměstnancům. Dovozovala, že dle §154 odst. 1, §155 odst. 1 a §182 obč. zák. „před novelou“ vzniklo na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu právo osobního užívání bytu samostatně oběma účastníkům, když bylo zákonem vyloučeno, aby vzniklo právo společného užívání bytu. Na existenci tohoto práva neměl vliv ani rozvod účastníků a soud měl – dle přesvědčení dovolatelky – postupovat dle §705 obč. zák. a vyžádat si stanovisko pronajímatele při rozhodování o dalším nájmu bytu. Právní posouzení věci, které uvedenou eventualitu opomíjí, je dle názoru dovolatelky posouzením neúplným, a tudíž nesprávným. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že pokud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že od počátku r. 2002 byt neužívá a že neuvěřil jejímu tvrzení, že tak činí z obavy ze žalovaného (správně žalobce), neboť skutečnost, že ji v r. 1996 jedenkrát fyzicky napadl, nemůže k takovým obavám zavdávat důvod, nemá takové zjištění oporu v provedeném dokazování, nýbrž pouze tlumočí stanovisko právního zástupce žalobce. Žalovaná poukázala na to, že předložila kolaudační rozhodnutí ze dne 4. 9. 2000, z něhož vyplývá, že zahradní domek v R. má rekreační charakter a je stavbou dočasnou do 31. 12. 2005, nelze tudíž dovodit, že žalovaná s dcerou mají dočasně řešenu situaci bydlení. Žalovaná se po povodních v domku zdržovala z důvodu vysoušení elektrickými přístroji a zahájení úprav zabraňujících zničení domku, což bylo doloženo fotografiemi a stavebnětechnickým posudkem znalce. Pokud soud prvního stupně i soud odvolací vzaly za prokázané na základě výpovědi svědka ing. K., že žalovaná nejméně od počátku r. 2002 byt neužívá, namítá žalovaná, že výpověď tohoto svědka nelze vzít za dostačující a vyvodit z ní závěr o neužívání bytu žalovanou a její dcerou. Žalovaná doložila soudu lékařské potvrzení o opakovaném fyzickém napadení žalobcem, proto podle ní nelze učinit závěr o nedůvodnosti jejích obav. Žalovaná též předložila doklad, že hradí žalobci polovinu nákladů na nájemné. Ignorování závažných skutečností, které je nutno zařadit pod termín důvodů zvláštního zřetele hodných omezilo právo rozvedeného manžela na kvalitativně a kvantitativně nižší formu bytové náhrady. jestliže soudy nepřihlédly ke všem rozhodným skutečnostem, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná zdůraznila, že nemá s dcerou jinou možnost bydlení, že se v dohodě o vypořádání „SJM“ účastníci zavázali vyměnit předmětný byt za dva menší, že na základě této dohody si nechal žalobce vyplatit od žalované 575.000 Kč za zahradní domek, že na úhradu této částky si žalovaná byla nucena vypůjčit finanční prostředky, které doposud splácí a je pro ní nemožné obstarat si další prostředky na náhradní byt. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy. okolnostmi významnými pro rozhodování o bytové náhradě jsou podle ní zejména počet členů domácnosti, které se mají do náhradního bytu stěhovat, ve srovnání s počtem osob, které byt užívaly do rozhodné skutečnosti zakládající nárok na bytovou náhradu, sociální poměry z hlediska možnosti řešení bytové situace, zásluhy při získání bytu a chování při užívání bytu. Odvolací soud dle názoru dovolatelky k uvedeným okolnostem nepřihlédl, ačkoliv byly v řízení tvrzeny a prokazovány. rovněž se nezabýval bytovou potřebou žalobce a upřednostnil jej jako dalšího uživatele bytu, ač se v bytě nezdržuje a nepotřebuje ho, jelikož se zdržuje u své přítelkyně. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a navazujících výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření vyvracel námitky dovolatelky, v části směřující proti vyklizení bytu označil dovolání za opožděné s tím, že tato otázka byla vyřešena již předchozím rozsudkem odvolacího soudu, pro případ jiného názoru dovolacího soudu namítl, že předmětný byt byl přidělen jen jemu jako byt podnikový a jen s ním byla uzavřena dohoda o převzetí bytu, přičemž žalovaná nijak neprokázala své tvrzení, že by i jí vzniklo samostatné právo užívání. Rovněž ohledně bytové náhrady se žalobce ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a námitky žalované označuje za účelové. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejprve je nutno konstatovat, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném po 1. 1. 2001 (dále jen „o.s.ř.“), dle nějž postupovaly soudy I. a II. stupně a jenž je třeba použít i v dovolacím řízení, upravuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v §237 a dovolací důvody v §241a odst. 2 a 3; žalovaná se tudíž mýlí, pokud odkazuje na ustanovení §238 odst. 1, resp. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., která obsahovala úpravu přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, respektive dovolacích důvodů do 31. 12. 2000. Uvedený omyl však nebrání dovolacímu soudu posoudit přípustnost dovolání, respektive opodstatněnost uplatněných dovolacích důvodů z hlediska relevantního znění procesních předpisů, neboť rozhodující je obsahové vymezení rozsahu dovolání a jeho důvodů (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241, §241a odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval (k námitce žalobce) včasností dovolání.
Podle §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl zástupkyni žalované doručen dne 29. 12. 2003 (viz doručenka u č.l. 72 spisu), dovolání bylo podáno osobně u soudu prvního stupně dne 23. 2. 2004 (viz podací razítko na č.l. 73), tedy před uplynutím zákonné lhůty. Názor, že otázka vyklizení předmětného bytu byla vyřešena již předchozím rozhodnutím odvolacího soudu, není správný, neboť usnesením ze dne 2. 7. 2002, č.j. 55 Co 218/2002-38, odvolací soud předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Pouze výrok pravomocného rozsudku závazným způsobem upravuje vztahy mezi účastníky řízení (§159a odst. 1 o.s.ř.) a pouze v tomto rozsahu není možné o věci rozhodovat znovu (§159a odst. 4 o.s.ř.). Nelze tedy dovozovat, že by zrušujícím usnesením odvolacího soudu bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt, o této povinnosti bylo rozhodnuto teprve rozsudkem odvolacího soudu ze dne 25. 11. 2003, který žalovaná napadla včasným dovoláním.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je upravena v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku o bytové náhradě je přípustné dle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť tímto výrokem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé (o bytové náhradě) jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 4. 4. 2002) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (tj. právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení ze dne 2. 7. 2002) .
Naproti tomu ve výroku o vyklizení se prvý i druhý rozsudek soudu prvního stupně po obsahové stránce shodují (soud prvního stupně tedy nerozhodl v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu v této části jinak než ve svém předchozím rozsudku); pokud tedy v tomto výroku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a dovolání proti tomuto výroku by bylo přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dle něhož je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud opomněl eventualitu vzniku samostatného práva osobního užívání bytu každého z účastníků, v důsledku čehož nepostupoval podle §705 obč. zák.
Odvolací soud vycházel z právního názoru, že právo osobního užívání bytu vzniklo pouze žalobci, jeho právní posouzení věci tedy spočívá na názoru, jenž byl dovoláním zpochybněn, a v tomto smyslu by napadené rozhodnutí mohlo být pokládáno za rozhodnutí řešící otázku zásadního právního významu. Tato otázka však byla rozhodnuta v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Podle §182 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. ustanovení §172 až 181 neplatí pro byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace. Z tohoto ustanovení vyplývá, že se na byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace nevztahuje ani ustanovení §175 obč. zák., dle něhož jestliže za trvání manželství manželé nebo jeden z nich nabudou práva užívat byt, vznikne právo společného užívání bytu manžely.
Již ve zprávě uveřejněné pod č. 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 149) byl vyjádřen právní názor, že právo osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace vzniká jen tomu pracovníkovi, jemuž byl byt přidělen, a nikoli i jeho manželovi, i kdyby byl i on v pracovním poměru u téže organizace. Samostatné právo užívat byt mohlo vzniknout oběma manželům pouze tehdy, jestliže byl takový byt oběma manželům – pracovníkům organizace přidělen (srov. rozbor uveřejněný pod č. III/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, str. 315).
Dovoláním nebyl zpochybněn závěr, že předmětný byt byl bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, ani skutkové zjištění, že byl za trvání manželství účastníků přidělen žalobci, s nímž byla též uzavřena dohoda o předání a převzetí bytu. V souladu s uvedeným ustáleným názorem soudní praxe tedy soudy obou stupňů v dané věci dovodily, že právo osobního užívání předmětného bytu vzniklo pouze žalobci, a na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že žalované byl před uzavřením manželství rovněž přidělen byt trvale určený k ubytování pracovníků organizace a že tento menší byt vrátila předtím, než byl žalobci přidělen byt předmětný. Jestliže manželé nebyli před 1. 1. 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani účinností zákona č. 509/1991 Sb., resp. zákona č. 102/1992 Sb., společnými nájemci bytu, i když se právo osobního užívání bytu nezměnilo na právo nájmu služebního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15,. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 111/1999). Proto nepřichází v úvahu aplikace ustanovení §705 obč. zák., jež upravuje zrušení práva společného nájmu bytu manžely. Zjevně nepřípadná je tedy i námitka, že soud „upřednostnil“ žalobce jako dalšího uživatele bytu, neboť z dílčího závěru, že výlučným nájemcem bytu byl a je žalobce, vyplývá, že soudy obou stupňů o tom, kdo bude byt nadále užívat, nerozhodovaly a ani rozhodovat nemohly.
Za tohoto stavu dovolací soud dovolání proti potvrzujícímu výroku ohledně vyklizení bytu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Vzhledem k tomu, že vady obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu o bytové náhradě v dovolání namítány (a z obsahu spisu se nepodávají), mohl dovolací soud přezkoumávat správnost tohoto výroku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné, toliko z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatelka výslovně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolatelka namítá, že v provedeném dokazování nemá oporu zjištění, že nejméně od počátku r. 2002 předmětný byt neužívá (k bydlení). Tento skutkový závěr však soud prvního stupně (jehož skutková zjištění převzal i soud odvolací) opřel nejen o výpověď svědka ing. K., jenž dne 4. 4. 2002 mimo jiné vypověděl, že účastníky zná jako sousedy z bytu nad ním a že žalovanou viděl naposled v září minulého roku (viz výpověď na č.l. 22 spisu), ale rovněž (a především) o výpovědi samotných účastníků řízení. K této otázce přitom vypověděl žalobce dne 11. 2. 2002, že žalovanou v bytě nevídá, před říjnem 2001 se v bytě vyskytovala sporadicky (viz č.l. 17) a dne 11. 11. 2002, že situace se nijak nezměnila, žalovaná byt neužívá, od jeho poslední výpovědi se v bytě nevyskytla, žalobce užívá byt sám (č.l. 41); žalovaná vypověděla dne 4. 4. 2002, že se v současné době zdržuje v zahradním domku v R., že poslední 2-3 měsíce se v bytě nezdržuje, předtím se tam vyskytovala asi 1x týdně (viz č.l. 22) a dne 11. 11. 2002, že s dcerou momentálně bydlí v podkroví domu v R., do sporného bytu se dostavuje pravidelně pro poštu asi 1x týdně až 1x za 14 dnů, v bytě nepřespala, neboť musí hlídat vysoušecí přístroje v R. (č.l. 42). Jestliže na základě těchto důkazů soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nejméně od počátku r. 2002 byt neužívá a bydlí v domě v R., a jestliže odvolací soud k tomu doplnil, že skutečnost, že má v bytě uzamčen jeden pokoj a jedenkrát týdně či za čtrnáct dnů dochází pro poštu, nelze za užívání považovat, pak neobstojí námitka, že by uvedená skutková zjištění neměla podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Stejně tak jestliže žalobce připustil pouze jediné fyzické napadení žalované (výpověď č. l. 17) a takové napadení (ze dne 24.4.1996) bylo doloženo pouze lékařskou zprávou ze dne 16. 6. 1997, nelze souhlasit s tím, že by skutkový závěr o tom, že k fyzickému napadení žalované žalobcem došlo pouze jednou, a to před delší dobou, neměl oporu v provedeném dokazování.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §713 odst. 1 obč. zák jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v §706 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. V odůvodněných případech soud může rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt nebo náhradní ubytování.
Citované ustanovení míří výslovně na služební byty, u nichž je vzhledem k jejich účelovému určení vyloučen vznik práva společného nájmu bytu manžely (§709 obč.zák.), a právo nájmu bytu svědčí pouze jednomu z nich. Ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. proto poskytuje (mimo jiné) pro případ rozvodu manželství právní ochranu druhému z manželů, jemuž nevzniklo právo (společného) nájmu bytu, a který za trvání manželství odvozoval své právo užívat tento byt pouze od rodinněprávního vztahu k manželovi - nájemci bytu, neboť rozvodem manželství jeho právní důvod užívání bytu zaniká.
Právní poměry rozvedených manželů k bytu, který následně – před rozvodem jejich manželství – ztratil charakter bytu služebního (dříve trvale určeného k ubytování pracovníků organizace), nejsou občanským zákoníkem výslovně upraveny. Přesto však nelze dovodit, že rozvedenému manželovi, který nebyl nájemcem bytu v takovémto případě bytová náhrada nepřísluší, nýbrž je třeba jeho nárok na bytovou náhradu posoudit analogicky (§853 obč.zák.) podle ustanovení, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení §713 odst. 1 obč.zák.
Z uvedeného vyplývá, že rozvedený manžel, který i po rozvodu manželství bydlí v takovémto bytě, jehož nájemcem je pouze druhý z nich, není zásadně povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady, stejně tak jako je tomu v případě výslovně v ustanovení §713 odst. 1 obč.zák. upraveném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1081/99, uveřejněný v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, vydaném ASPI Publishing s.r.o., Praha, 2003, pod. č. 230).
Z ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že primární, zákonnou formou bytové náhrady je pro rozvedeného manžela přiměřený náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně a kvantitativně nižší formu bytové náhrady. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20.9.1999, sp.zn. 2 Cdon 1120/97, zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že při rozhodování o této nižší formě bytové náhrady, je hypotéza právní normy relativně neurčitá, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okolnosti významné ve věcech rozhodování soudu o bytové náhradě podle §713 odst. 1 obč. zák. mohou být např. rodinné poměry osoby, která má byt vyklidit (zejména počet členů domácnosti, které se mají do náhradního bytu stěhovat ve srovnání s počtem osob, které tento byt užívaly do rozhodné skutečnosti, zakládající nárok na bytovou náhradu), její poměry sociální (zejména z hlediska možnosti řešení její bytové situace), její chování při užívání bytu (rozpor tohoto chování s právními normami a dobrými mravy) apod. I v těchto případech je třeba zabývat se rovněž tím, zda zde není dán důvod k odepření náhrady za byt postupem podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1081/99).
Právní posouzení věci lze tedy mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení relativně neurčitého pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená hlediska definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená hlediska ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však v daném případě odvolacímu soudu vytýkat nelze. Rozhodnými hledisky pro určení druhu (kvality) bytové náhrady se totiž zabýval a s argumenty, které žalovaná uplatňuje v dovolání, se vypořádal. Význam hledisek, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolatelkou hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně – z pohledu logického nebo věcného – závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání vést nemůže.
Se zřetelem k uvedenému dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku o bytové náhradě zamítnout (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a procesně neúspěšné žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. března 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu