ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.785.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 785/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně OSEVA, AGRO Brno, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Přízova 8-10, identifikační číslo 60707925, proti žalované LIŠTY Morava s.r.o. , se sídlem v Brně, Botanická 783/16, identifikační číslo 25517678, o zaplacení 87.344,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 69/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2010, č. j. 13 Co 354/2007-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 5. 2007, č. j. 17 C 69/2005-90, zastavil řízení o zaplacení částky 1,- Kč s 1% úrokem z prodlení denně od 13. 5. 2002 do zaplacení (odstavec I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení částky 43.872,- Kč s 1% úrokem z prodlení denně od 13. 5. 2002 do zaplacení, částky 21.936,- Kč s 1% úrokem z prodlení denně od 16. 6. 2002 do zaplacení a částky 21.936,- Kč s 1% úrokem z prodlení denně od 20. 7. 2002 do zaplacení (odstavec II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (odstavec III. a IV. výroku).
Krajský soud v Brně (odvolací soud) po té, co připustil změnu žalobu v části týkající se úroků z prodlení, rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č. j. 13 Co 354/2007-119, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v odstavci II. výroku, tak, že žalobu o zaplacení částky 87.344,- Kč s tam vyčísleným zákonným úrokem z prodlení od 28. 2. 2005 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu před soudy obou stupňů.
Dospěl k závěru, že smlouva o nájmu z 31. 10. 1995 (dále jen „nájemní smlouva“), jejímž předmětem byl mj. i nájem montované haly o výměře 450 m2 a zpevněné plochy, v areálu N., ve V. (dále též jen „/předmětná/ hala“, „/předmětná/ plocha“, popř. „/předmětné/ prostory“), kterou uzavřela žalobkyně (nájemkyně) se Zeleninou Brno, a.s., Brno, se sídlem Rooseveltova 9, je neplatná. Podle smlouvy měl být prostor používán k provozování obchodní činnosti, aniž by s tím souhlasil (o souhlas nebylo ani požádáno) Městský úřad ve Vracově (§3 odst. 2, 4 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění). Stavební dokumentace k předmětné hale se nedochovala, dokazováním bylo zjištěno, že hala byla stavebně technickým uspořádáním určena ke skladovacím účelům (§85, 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon, ve znění v době uzavření nájemní smlouvy), další budova (jenž byla rovněž předmětem nájemní smlouvy) byla určena k provozování obchodu a s touto prodejnou tvořila hala funkční celek; i k jejímu pronájmu byl proto nutný souhlas obecního úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. (vztahující se i na smlouvy uzavřené podle §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“). Je-li neplatná nájemní smlouva, nemůže být platná ani smlouva o podnájmu předmětné haly a plochy (v rozsahu užívání 640 m2) ze dne 22. 11. 2000 (dále jako „podnájemní smlouva“) uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou, podle níž měla být hala užívána k výrobě zárubní a lišt. Uzavřel, že žalovaná užívala předmětné prostory bez právního důvodu ( §451 a násl. obč. zák.), právo žalobkyně na zaplacení peněžité náhrady za jejich užívání za březen – květen 2002 se však promlčelo, neboť žaloba byla podána až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (dne 28. 2. 2005). Jelikož šlo sice o vztah mezi podnikateli, uzavřený však nikoliv při jejich podnikatelské činnosti, řídí se promlčení §100 a násl. obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „o. s. ř.“ Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojila s otázkou významu a důsledku skartace dokumentace obce pro účastníky a zda lze považovat skladovací haly za místnosti k provozování obchodu a služeb ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., ve znění do 2. 12. 1999, provádí-li nájemce skladování pro vlastní výrobní činnost. Namítala, že o neplatnosti nájemní smlouvy a smlouvy o podnájmu se dozvěděla až z rozsudku soudu prvního stupně, teprve po té jí začala běžet subjektivní promlčecí doba. Nesouhlasila ani se závěrem o neplatnosti nájemní smlouvy. Má za to, že žádost o udělení předchozího souhlasu s uzavřením nájemní smlouvy mohla být založena v již skartované evidenci právnických osob Městského úřadu ve Vracově, že obchodní živnost v areálu začala provozovat až po uzavření nájemní smlouvy se souhlasem pronajímatele a že skladování v hale (jejíž prostoty neodpovídají maloobchodní činnosti) s ní nelze spojovat. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za níž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. upravující přípustnost dovolání proti měnícímu rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud, byť svůj výrok formuloval jako měnící, stejně jako soud prvního stupně zamítl žalobu v celém rozsahu (dovolatelka se mýlí, pokud má za to, že soud první stupně zamítl žalobu jen ohledně částky 43.872,- Kč s příslušenstvím; v odstavci II. výroku totiž kromě této částky zamítl žalobu i ohledně zaplacení částky 21.936,- Kč s příslušenstvím a další částky 21.936,- Kč s příslušenstvím), aniž by okolnosti významné pro rozhodnutí posoudil rozdílně; nejde tak o měnící rozhodnutí zakládající přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkou určitých vad řízení) je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatel napadl.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní. Způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu).
Právě takový dovolací důvod dovolatelka s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila (námitkou, že „žádost o souhlas byla možná založena u Městského úřadu ve Vracově ve skartovaných listinách“ a námitkami týkajícími se stavebně technického uspořádání předmětného prostoru). Dovolatelka nabízí vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení platnosti nájemní smlouvy a smlouvy o podnájmu, přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnila dovolatelka správnost závěru odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku.
Podle právní teorie (srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §101 – 110. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 609 s.) i praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 446/2009) je pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je takovou rozhodující vědomostí znalost oprávněného těch skutkových okolností, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná. Není přitom významné, zda oprávněný má takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007). V souzené věci byla okolnost, že nájemní smlouva byla uzavřena bez souhlasu obecního úřadu a že podnájemní smlouvou jsou předmětné prostory pronajímány k účelu, ke kterému nejsou stavebně určeny, žalobkyni známa již při uzavření těchto smluv (viz skutková zjištění, jenž nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit). Odvolací soud se tak při posouzení začátku běhu subjektivní promlčecí doby od ustálené judikatury neodchýlil.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobkyně tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak proti dovolatelce měla právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu