ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.80.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 80/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. M. a 2) P. M., zastoupeným advokátem, o určení výše nájemného a o zaplacení dlužného nájemného, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 36 C 96/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. září 2004, č. j. 11 Co 625/2004-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. června 2004, č. j. 36 C 96/2004-54, zamítl návrh na určení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně hradit žalobkyni za užívání bytu („bytu 2. kategorie č. 10 o velikosti 1+1 ve 3. poschodí domu č. p. 627 v P. o výměře 50,76 m2“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) 1.827,- Kč měsíčně počínaje březnem 2004 a současně i na uložení povinnosti žalovaným hradit žalobkyni 673,- Kč od 2. dubna 2004 do 1. splátky. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že žalobkyně je na základě kupní smlouvy ze dne 2. února 2000 s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 4. února 2000 vlastnicí předmětného bytu, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 8. února 2000 smlouvu o nájmu předmětného bytu a že od 1. března 2003 platí žalovaní žalobkyni řádně a včas na nájemném a zálohách na služby částku 1.507,- Kč měsíčně. Na tomto skutkovém základě dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení výše nájemného a záloh na služby naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), neboť platí-li žalovaní v souladu s dřívější právní úpravou měsíční nájemné a zálohy na služby řádně a včas, není její právo (vlastnické) nijak ohroženo a nejistým není ani její právní postavení; navíc v řízení o nároku na zaplacení dlužného nájemného si soud jako otázku předběžnou vyřeší rovněž otázku výše nájemného. Proto žalobu v této části zamítl. Následně zamítl i žalobu ohledně nároku na zaplacení dlužného nájemného. Zde dovodil, že nájemné může být (podle §696 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) jednostranně zvyšováno pouze za předpokladu, že tak stanoví zvláštní předpisy, jimiž byly vyhláška č. 176/1993 Sb. a výměry Ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002, že s ohledem na zrušení těchto zvláštních předpisů a neexistenci jiného zvláštního předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného lze nájemní smlouvu ohledně výše sjednaného nájemného měnit pouze souhlasnou vůlí obou účastníků, a pokračoval, že nedošlo-li k dohodě o změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného a neexistuje-li předpis umožňující jednostranně zvýšit nájemné, nelze vyhovět žalobě, jíž se žalobkyně jako pronajímatelka domáhá placení tzv. volného, tedy tržního nájemného (nájemného podle nabídky a poptávky v místě a čase).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. září 2004, č. j. 11 Co 625/2004-74, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně hradit žalobkyni částku 673,- Kč měsíčně od 2. dubna 2004 do 1. splátky, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal i jeho právní posouzení věci v otázce napadené odvoláním, tj. ohledně nároku na zaplacení dlužného nájemného od 2. dubna 2004 do 1. splátky. Odvolací soud zejména odkázal na ustanovení §696 obč. zák., uvedl, že po zrušení zvláštních předpisů „neexistuje ohledně výše nájemného v bytech, na které se toto regulované nájemné vztahovalo, žádná zvláštní úprava“, a zdůraznil, že tento protiústavní stav jako pochybení státu nelze „napravit rozhodnutím obecného soudu“; jinak řečeno zákon obecnému soudu neumožňuje vydat konstitutivní rozhodnutí ohledně výše nájemného z bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního závěru, že zákon neumožňuje soudu vydat v daném případě konstitutivní rozhodnutí, jímž by bylo určeno nájemné ve výši obvyklé. Uvedla, že toto stanovisko soudů je v rozporu s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 19. března 2003, sp. zn. Pl. US 2/03, v němž se připouští možnost domáhat se soudní cestou stanovení nájemného ve výši obvyklé. Je přesvědčena, že pouze rozhodnutím o žalobě, kterou podala, lze překonat současný protiústavní stav. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. září 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí na právním závěru, že obecný soud nemůže – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – vydat konstitutivní rozhodnutí ohledně výše nájemného z bytu. Dovolatelka správnost tohoto právního závěru v dovolání napadla. Napadené rozhodnutí by proto mohlo být rozhodnutím zásadního právního významu (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř.). Z posléze uvedených důvodů však nelze pro posouzení uvedené otázky shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a tudíž ani dovolání přípustným.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, dovodil, že nájemní poměr je vztahem závazkovým, který podle §493 obč. zák. nelze měnit bez souhlasu jeho stran, pokud občanský zákoník nestanoví jinak, že jednostrannou změnu výše nájemného z bytů – jak předpokládá ustanovení §696 odst. 1 obč. zák. – může stanovit zvláštní právní předpis, který však v současné době neexistuje, že občanský zákoník (a ani jiný zákon) neumožňuje soudu do závazkového nájemního vztahu zasáhnout změnou některé z jeho obsahových složek, včetně výše nájemného, a že toto oprávnění přísluší moci zákonodárné a výkonné, do níž obecné soudy nejsou oprávněny se vměšovat, popřípadě ji suplovat (srov. čl. 2 odst. 1, 3 Ústavy). V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále mimo jiné uvedl, že vyhláškou č. 176/1993 Sb. (zrušenou ke dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb.) Ministerstvo financí stanovilo podle §20 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 28. června 1994, způsob určení maximální výše nájemného z bytu a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a způsob sjednávání a placení nájemného a cen služeb mezi pronajímatelem a nájemcem. Smlouva o nájmu bytu je smlouvou úplatnou a dohoda o nájemném musí být její součástí (§686 odst. 2 obč. zák.). Pokud ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, uplatní se toto ustanovení pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava (§685 a násl. obč žák.). Dohoda o nájemném nemůže být jednostranně měněna, pokud to zvláštní předpis nestanoví (viz §696 odst. 1 obč. zák.) nebo pokud se tak smluvní strany nedohodly. Taková dohoda musí obsahovat jasně stanovené podmínky, za kterých buď pronajímatel nebo nájemce mohou jednostranně výši nájemného změnit. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal protiústavní vyhlášku č. 176/1993 Sb., která upravovala regulaci nájemného pouze s několika výjimkami, kde se mohlo uplatnit tržní nájemné, a z tohoto důvodu ji i zrušil, vzniká otázka, podle jakého právního předpisu (i po zrušení výměrů Ministerstva financí č. 01/2002 a č. 06/2002 a nařízení vlády č. 567/2002 Sb., o cenovém moratoriu, které měly situaci řešit po přechodnou dobu) se bude výše nájemného řídit, protože připravovaný zákon o nájemném zatím nebyl přijat. Jestliže byla po vzniku práva osobního užívání, popřípadě po jeho transformaci na nájem, cena nájmu a plnění poskytovaných s užíváním bytu regulována právními předpisy, je třeba z tohoto stavu vycházet, dokud nebude přijat příslušný speciální předpis, jehož existenci předpokládá §696 odst. 1 obč. zák. Ani skutečnost, že tyto právní předpisy byly později jako protiústavní zrušeny, na uvedeném závěru nemůže nic změnit (viz §71 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena). V citovaném rozhodnutí dovolací soud rovněž zdůraznil, že řešení současného konfliktu zájmů pronajímatelů a nájemců bytů způsobem, jejž zvolil žalobce, nepovažuje za možné též z toho důvodu, že by takovéto nahrazení činnosti moci zákonodárné a výkonné individuálním aktem moci soudní – bez současných dalších opatření řešících dopad do sféry uspokojování základní potřeby bydlení u ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva – vedlo k nepřijatelným sociálním důsledkům.
Z řečeného vyplývá, že otázka předestřená dovolacímu přezkumu byla již dovolacím soudem vyřešena a že odvolací soud se při řešení uvedené otázky od tohoto řešení neodklonil.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu