ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.803.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 803/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce K., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) RNDr. J. B., 2) A. B., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 17/2002, o dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2003, č.j. 18 Co 346/2003-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou obsahující výpověď z nájmu bytu č. 8 o dvou pokojích, koupelně, předsíni, kuchyni a WC, o celkové výměře 63,2 m2, a bytu č. 9 o jednom pokoji, koupelně, předsíni, kuchyni a WC, o celkové výměře 46,5 m2, nacházejících se ve 4. podlaží domu čp. 64 v ulici K. 41, P. (dále jen „předmětné byty“ nebo „byty“) ze dne 24. 1. 2002 se žalobce domáhal přivolení k výpovědi z nájmu z důvodů uvedených v §711 odst. 1 písm. d) (žalovaní umožňují pronajímání bytů bez souhlasu pronajímatele) a h) (žalovaní byty bez vážných důvodů neužívají) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Tato výpověď byla posléze doplněna o výpovědní důvod uvedený v §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. (žalovaní mají vedle předmětných bytů další byt v K.).
Městský soud v Praze (odvolací soud) svým rozsudkem ze dne 31. 10. 2003, č.j. 18 Co 346/2003-119, potvrdil rozsudek ze dne 30. 4. 2003, č.j. 8 C 17/2002-99, kterým Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) přivolil žalobci k výpovědi z nájmu předmětných bytů ve vztahu k 1. žalovanému (dále jen „žalovaný“), určil, že nájem bytu skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty, která počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, současně rozhodl o povinnosti žalovaného předmětné byty vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší a o nákladech řízení. Odvolání 2. žalované (dále jen „žalovaná“), proti níž obvodní soud žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, odmítl.
Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalobce jako vlastník nemovitosti, v níž se nacházejí oba předmětné byty, uzavřel dne 14. 4. 1992 se žalovanými jako společnými nájemci smlouvu o nájmu těchto bytů, že se žalovaná s dětmi po dohodě se žalovaným v r. 1997 se všemi svými věcmi z předmětných bytů odstěhovala do společného bytu žalovaných v K., že v dodatku k nájemní smlouvě ze dne 9. 12. 1997 bylo sjednáno ukončení nájemní smlouvy žalovaným, vznik užívacího práva svědka L. P. k předmětným bytům a změna nájemní smlouvy na dobu neurčitou, že v r. 1997 předmětné byty přenechal žalovaný L. P. na úhradu svých dluhů, že svědek P. tyto byty pak v letech 1997 – 2000 pronajímal dalším osobám, že v řízení vedeném u téhož obvodního soudu pod sp. zn. 8 C 143/2000, v němž se žalobce domáhal na L. P. vyklizení předmětných bytů (a které skončilo v lednu 2002 zpětvzetím žaloby), vyslovil odvolací soud ve zrušujícím usnesení právní názor, že svědek P. se nestal nájemcem předmětných bytů vzhledem k neplatnosti dodatku k nájemní smlouvě ze dne 9. 12. 1997 způsobené tím, že jej podepsala za žalobce neoprávněná osoba a nepodepsala jej žalovaná. Dále obvodní soud považoval za zjištěné, že manželství žalovaných bylo ke dni 8. 9. 1998 pravomocně rozvedeno, že dalším rozsudkem, který nabyl právní moci 31. 8. 1999, bylo zrušeno právo společného nájmu žalovaných k bytu 4+1 s příslušenstvím v K. č.p. 1354, ul. A. (dále jen „byt v K.“), že výlučnou nájemkyní tohoto bytu byla určena žalovaná a žalovanému bylo uloženo byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování, že dne 15. 9. 1999 uzavřeli žalovaní písemnou dohodu, podle které žalovaná měla nadále výlučně užívat byt v K., zatímco žalovaný měl výlučně užívat předmětné byty, že ještě před rozvodem manželství žalovaných v předmětných bytech byla prováděna rekonstrukce, že žalovaný již před rokem 1997 v předmětných bytech nebydlel, pouze tam občas přespal, jinak žil se žalovanou v K., od r. 2000 žil a pracoval v USA a že v poslední době byty užívá syn žalovaných s rodinou.
Obvodní soud poté dovodil, že z důvodu neplatnosti dodatku k nájemní smlouvě ze dne 9. 12. 1997 (způsobené skutečností, že byl podepsán pouze žalovaným a za pronajímatele osobou neoprávněnou) společný nájem žalovaných k předmětným bytům nezanikl dohodou, nýbrž až ke dni 15. 9. 1999, kdy žalovaná prokazatelně trvale opustila společnou domácnost a žalovaný se stal podle §707 odst. 1, 3 a §708 obč. zák. výlučným nájemcem předmětných bytů. Nájemní právo k předmětným bytům nepřešlo ani na syna žalovaných, neboť je ženatý, žije se svou rodinou a s rodiči ve společné domácnosti nežil. Proto byla žaloba vůči žalované zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace, neboť není nájemkyní bytů, ohledně nichž se žalobce domáhá přivolení k výpovědi z nájmu. Vzhledem k pracovnímu pobytu žalovaného v zahraničí nelze se úspěšně dovolávat výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. g), h) obč. zák. Protože však žalovaný přenechal předmětné byty svědku P. bez písemného souhlasu pronajímatele, porušil tím povinnost uloženou mu v §719 odst. 1 obč. zák., což se považuje za porušení povinnosti podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Na právní posouzení věci přitom nemá vliv, že žalovaný tak učinil v domnění, že jeho nájem bytů v důsledku uzavření dodatku k nájemní smlouvě zanikl, a že byty nepodnajímal sám. Podle §712 odst. 5 obč. zák vázal obvodní soud vyklizení bytů žalovaným, s nímž nebydlí nezletilé děti a který nemá jinou možnost bydlení, na zajištění přístřeší. Vzhledem k tomu, že žalovaný po podání žaloby používal byty k úhradě svých dluhů, soud shledal, že i když předmětné byty nepronajímal sám, není výkon práv a povinností (žalobce) vyplývajících z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 obč. zák. Přestože došlo do vynesení rozsudku k ukončení podnájmů předmětných bytů, soud žalobě proti žalovanému vyhověl.
Městský soud odmítl odvolání žalované, jako podané osobou k tomu neoprávněnou, protože odvolání může podat jen ten účastník, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma. Vzhledem k tomu, že žalovaná dovoláním napadla pouze výroky, které se týkaly žalovaného, tak není tato podmínka splněna. V případě výroků týkajících se žalovaného dospěl odvolací soud k závěru, že obvodní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která přiléhavě posoudil i po právní stránce. Obvodní soud proto nepochybil, když pronájem bytu bez souhlasu vlastníka posoudil jako hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu, jak to stanoví §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Stejně tak se správně vypořádal i s otázkou bytové náhrady, proto odvolací soud rozsudek obvodního soudu ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným jako věcně správný potvrdil.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), aniž by uvedl, v čem spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolatel uvádí, že na základě dodatku k nájemní smlouvě ze dne 9. 12. 1997, v němž žalobce vyslovil souhlas s podnajímáním, se „právem přestal cítit nájemcem k předmětným bytům“. Z řízení vedeného pod sp. zn. 8 C 143/2000 (resp. z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), jehož účastníkem dovolatel nebyl, vyplynulo, že dodatek ze dne 9. 12. 1997 je neplatný, tak se měl dovolatel stát opět nájemcem předmětných bytů a takto s ním bylo v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu i nakládáno. Soudy proto dle jeho názoru nesprávně dovodily, že svědek P., jako nájemce z neplatného dodatku k nájemní smlouvě, užíval byty bez souhlasu „žalovaného“, a že je tak dán výpovědní důvod. Dovolatel sám s nikým podnájemní smlouvu neuzavřel, neboť ani nemohl z důvodu skončení nájmu na základě dodatku z 9. 12. 1997. Teprve poté, co se v zahraničí dozvěděl o neplatnosti dodatku k nájemní smlouvě, začal se znovu chovat jako nájemce a začal opět platit nájem (správně nájemné). Dle jeho názoru nebylo a ani nemohlo být prokázáno, že by hrubě porušil povinnosti vyplývající z nájmu. Podle dovolatele odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „se plně ztotožňuje se skutkovými závěry prvostupňového soudu o tom, že v řízení bylo bezpochybně prokázáno, že předmětné byty užíval bez souhlasu žalovaného (RNDr. B., p. B.) ? !! L. P.“, a tedy sám konstatoval, že žalovaný souhlas nedal, a tak se ničeho nedopustil. Dovolatel dále zdůraznil, že do bytů značně investoval, a poukázal na zahájení řízení o vyklizení vedeného žalobcem proti svědku P. až po třech letech, kdy se investice zřejmě promlčely. Do té doby žalobce proti dodatku k nájemní smlouvě z 9. 12. 1997 nic nenamítal. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud nesprávně právně věc posoudil. Vytkl mu nesprávné posouzení důkazního břemene s tím, že bral okolnosti uvedené v rozsudcích 8 C 143/2000 a 17 Co 425/2001 jako již vyřešenou předběžnou otázku ohledně platnosti dodatku nájemní smlouvy ze dne 9. 12. 1997. Proto navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud především neshledal předpoklady k odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §243 o.s.ř. a v souladu se svou ustálenou praxí o tom nevydával samostatné rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté posoudil dovolání podle §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a konstatoval, že dovolaní bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytů, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění (tedy dovolací důvod dle §241a odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení založit nemohou. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Tento důvod lze uplatnit jen formou námitky, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení právního předpisu, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval.
Přestože dovolatel výslovně namítá nesprávné právní posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu, tak podle obsahu dovolání ve skutečnosti brojí především proti skutkovému stavu, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil. O tom svědčí i formulace užité v dovolání, pokud dovolatel uvádí, že „nikdy s nikým neuzavřel podnájemní smlouvu“, respektive že nebylo prokázáno, že by porušil hrubě své povinnosti vyplývající z nájmu bytu (jde zjevně o skutkové tvrzení). Ani tvrzením, že žalovaní do nemovitosti značně investovali a že žalobce proti platnosti dodatku k nájemní smlouvě po dobu tří let nic nenamítal (tedy konstatováním určitých skutečností), neuplatňuje dovolatel námitku nesprávného právního posouzení. Poukazuje-li dovolatel na to, že dle dodatku k nájemní smlouvě ze dne 9. 12. 1997 se nájemcem bytů stal (měl stát) svědek L. P. a že pronajímatel souhlasil dále s podnajímáním, a dovozuje-li, že se proto právem přestal cítit nájemcem k předmětným bytům, přehlíží, že v této souvislosti je určující (avšak z výše uvedených důvodů nezpochybnitelný) skutkový závěr, že uvedený dodatek je uzavřen osobou, která nebyla oprávněna za žalobce jednat, od něhož se pak odvíjí právní závěr (při nezpochybnitelnosti skutkového východiska rovněž správný), že dodatek smlouvy je absolutně neplatný, pro strany tudíž z něho žádná práva a povinnosti vyplývat nemohou a odlišné subjektivní přesvědčení dovolatele je irelevantní.
Pokud dovolatel poukazuje na tu část textu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v níž se uvádí, že „předmětné byty užíval bez souhlasu žalovaného L. P.“, je z kontextu (zejména z porovnání s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud výslovně ztotožnil) zjevné, že došlo k záměně slov „žalobce“ a „žalovaného“.
Nepřípadná je i námitka nesprávného posouzení důkazního břemene, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nespočívá na uplatnění tohoto institutu. Důkazním břemenem se rozumí institut procesního práva, jehož smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost ve sporu rozhodná nebyla dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá (srov. Bureš, J. a kol. : Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, s. 453) . K takové situaci v řízení nedošlo.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud „bral okolnosti uvedené v rozsudcích 8 C 143/2000 a 17 Co 425/2001 jako již vyřešenou předběžnou otázku ohledně platnosti dodatku nájemní smlouvy ze dne 9. 12. 97“, nelze ani v tom spatřovat uplatnění důvodu způsobilého založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, že by vskutku přebíraly z jiného řízení pouze (právní) řešení uvedené předběžné otázky, ve skutečnosti šlo opět o to, že soudy učinily z listinných důkazů určitá skutková zjištění a na jejich základě dospěly k právnímu závěru, který je shodný s právním závěrem zaujatým v jiném soudním řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobci náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu