ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.813.99.1
sp. zn. 26 Cdo 813/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně Š. Ž., zastoupené advokátkou, proti žalovanému I. Ž., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 42 C 4/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 1999, č.j. 16 Co 80/97-33, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 1999, č.j. 16 Co 80/97-33, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14.10.1996, č.j. 42 C 4/96-18, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.10.1996, č.j. 42 C 4/96-18, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt v domě č.p. 231 v B. (dále \"předmětný byt\") do dvanácti měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný užívá předmětný byt, nacházející se v nemovitosti, jejíž spoluvlastnicí (z 15/16) je žalobkyně spolu se svojí matkou (jíž náleží 1/16) bez právního důvodu, když manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 5.9.1995, a žalobkyně nesouhlasí s jeho dalším setrváváním v bytě. Zaujal názor, že ten, kdo užívá byt bez právního důvodu nemá nárok na náhradní byt nebo náhradní ubytování, když mu zákon takovýto nárok nepřiznává, a proto povinnost žalovaného k vyklizení bytu (byť nebylo prokázáno, že by měl jinou možnost bydlení) nevázal na zajištění bytové náhrady; poskytl mu však delší lhůtu k vyklizení. Okolnost, že se žalovaný podílel finančně i vlastní prací na zhodnocení nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, neshledal v dané věci právně významnou s poukazem na to, že jde o otázku vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný včasným odvoláním, v němž vyslovil nesouhlas s napadeným rozsudkem, pokud mu jím byla stanovena povinnost předmětný byt vyklidit ve lhůtě dvanácti měsíců od právní moci rozsudku, a domáhal se jeho změny v tom smyslu, aby jeho povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního bytu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.1.1999, č.j. 16 Co 80/97-33, výrokem označeným \"I.\" rozhodl tak, že \"Rozsudek soudu I. stupně se mění v napadeném výroku jen tak, že odpůrce je povinen byt vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt o menší podlahové ploše, než je byt vyklizovaný\". Výrokem označeným \"II.\" potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a výrokem označeným \"III.\" rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem účastníků konstatoval, že \"soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a správně rozhodl o vyklizení odpůrce, avšak pokud jde o lhůtu dvanácti měsíců od právní moci rozsudku, toto rozhodnutí správné nebylo\". Nepřisvědčil odvolacím námitkám žalovaného a uvedl, že jeho nárok na bytovou náhradu nelze posoudit podle ustanovení §713 odst. 1 obč.zák., neboť toto obsahuje speciální úpravu právního postavení zde vyjmenovaných osob, užívajících služební byt po smrti nájemce tohoto bytu, popřípadě po rozvodu jeho manželství, a nelze jej aplikovat na situaci, kdy byt užívá po rozvodu manželství bývalý manžel vlastníka (spoluvlastníka) domu. Dovodil, že v dané věci nelze aplikovat ani ustanovení §712 obč.zák., neboť uvedené ustanovení míří na případy zániku práva nájmu bytu. Podle názoru odvolacího soudu je třeba v dané věci aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., a povinnost žalovaného k vyklizení vázat na zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše, dostačujícího jeho bytové potřebě. Přihlédl přitom k tomu, že účastníci spolu žili v předmětném bytě jako manželé po dobu 18 let, že se žalovaný podílel na rekonstrukci domu, v němž se byt nachází, a nemá jinou možnost bydlení, takže jeho vyklizení bez zajištění bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, označeného \"I.\" podala žalobkyně dovolání, které odůvodnila nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že povinnost žalovaného k vyklizení má být vázána na zajištění bytové náhrady a namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu \"došlo k tak výraznému potlačení principu ochrany vlastnického práva, že právě takové rozhodnutí neodpovídá dobrým mravům\". Zpochybňuje existenci okolností, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí o bytové náhradě a poukazuje na to, že se žalovaný od rozvodu manželství účastníků zdržuje v předmětném bytě \"sporadicky\", v bytě již více jak rok nebydlí, a neprojevil o jeho užívání aktivní zájem. Pokud jde o podíl žalovaného na rekonstrukci domu, namítá, že své případné finanční nároky mohl uplatnit v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, resp. společného jmění účastníků, a že v době, kdy se věnoval opravám domu, pečovala žalobkyně o děti. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky, který je podle ustanovení §10a o.s.ř. soudem dovolacím (dovolání bylo nesprávně adresováno Vrchnímu soudu v Olomouci) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je v dané věci podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. ani tzv. jiné vady řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud obligatorně přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly dovolatelkou tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Dovolací soud proto ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a odst. 2 věty prvé o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, podřaditelného pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o vyklizení rozvedeného manžela (žalovaného) z bytu, nacházejícího se v domě, jehož většinovým spoluvlastníkem je druhý z manželů (žalobkyně, jejíž právní postavení jako podílového spoluvlastníka vymezují ustanovení §§137 a násl. obč.zák.), a který byl oběma manžely užíván za trvání jejich manželství, a v němž zůstal manžel - nevlastník bydlet i poté, co jejich manželství zaniklo rozvodem.
Manžel, který užívá za trvání manželství byt v domě patřícím druhému z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu manželů (srov. rozhodnutí uveřejněné pod pořadovým číslem 14, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160), neboť k obsahu tohoto vztahu patří mimo jiné povinnost manželů spolu žít (§18 zákona o rodině, zákona č. 94/1963 Sb., ve znění zákona č. 132/1982 Sb., tj. ve znění účinném za trvání manželství účastníků), jakož i jejich vzájemná vyživovací povinnost (§91 citovaného zákona), na jejichž základě má manžel - nevlastník právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se v domě ve vlastnictví svého manžela, který je povinen mu užívání tohoto bytu umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení manžela - nevlastníka zaniká, a manžel - vlastník domu se může úspěšně domáhat jeho vyklizení podle §126 odst. 1 obč.zák.
Nárok na bytovou náhradu toho z rozvedených manželů, jemuž rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého z nich, a který je povinen byt vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven. Přesto však nelze dovodit, že rozvedenému manželovi v takovémto případě bytová náhrada nepřísluší, nýbrž je nutno jeho právní postavení - při zániku jeho právního důvodu bydlení - posoudit analogicky (§853 obč.zák.) podle ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení §713 odst. 1 obč.zák., které upravuje nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl za trvání manželství odvozen - stejně tak jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů - od existence manželství, a jemuž tento právní důvod bydlení rozvodem manželství zanikl.
Z uvedeného vyplývá, že rozvedený manžel, který zůstal i po rozvodu manželství bydlet v domě ve vlastnictví druhého z nich, není zásadně povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady. I v těchto případech je však třeba zabývat se tím, zda není dán důvod k odepření náhrady za byt postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy; úvaha soudu tu však musí být podepřena odpovídajícími skutkovými zjištěními, jež odůvodňují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. je přitom třeba přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tak i na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36).
Ve smyslu ustanovení §713 odst. 1 věty první obč.zák. přísluší rozvedenému manželovi nájemce zde specifikovaného bytu jako primární, zákonná forma bytové náhrady přiměřený náhradní byt; v odůvodněných případech lze pak rozvedenému manželovi poskytnout i nižší formu bytové náhrady (věta třetí citovaného ustanovení). Analogické uplatnění režimu jednotlivých bytových náhrad, upravených v ustanovení §713 odst. 1 obč.zák. však není v případě rozvedeného manžela, užívajícího i po rozvodu manželství byt ve vlastnictví druhého z nich odůvodněno. Nejde zde totiž o vztah obsahem i účelem nejbližší (§853 obč.zák.), neboť ustanovení §713 odst. 1 obč.zák. vychází (co do kvality bytové náhrady) ze specifik nájmu služebního bytu, a jeho analogické uplatnění by v posuzované situaci vedlo k věcně neodůvodněným disproporcím ve vztahu ke kvalitě bytové náhrady, kterou zákon přiznává rozvedenému manželovi v ustanovení §712 odst. 3 obč.zák., ačkoliv mu svědčilo (neodvozené) právo nájmu bytu. Ve svých důsledcích by pak přiznání primární, zákonné formy bytové náhrady v podobě přiměřeného náhradního bytu vedlo v těchto případech k neodůvodněnému zásahu do vlastnického práva rozvedeného manžela - vlastníka domu.
Vzhledem k uvedenému je proto nutno - co do druhu (kvality) bytové náhrady - nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve vlastnictví druhého z nich, posoudit podle obecné úpravy nároku rozvedeného manžela na bytovou náhradu, obsažené v ustanovení §712 odst. 3 větě druhé obč.zák., které je ustanovením obsahem i účelem nejbližší (§853 obč.zák.) této situaci. Vznikne-li totiž podle ustanovení §704 odst. 1 obč.zák. uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na ustanovení §705 odst. 1 obč.zák.) míří ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč., jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi vznikne uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů. Rozvedenému manželovi - nevlastníkovi tedy přísluší v případě povinnosti vyklidit byt v domě patřícím druhému z nich právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v ust. §712 odst. 3 větě první obč.zák.; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že povinnost žalovaného k vyklizení předmětného bytu lze na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. vázat na zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše, než je byt vyklizovaný, není správný; dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který taktéž nesprávně právně posoudil otázku nároku žalovaného na bytovou náhradu), bylo zrušeno i jeho rozhodnutí, a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2000
Doc.JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková