ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.820.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 820/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce statutárního města K., zastoupeného advokátkou, proti žalované N. R., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 463/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 42 Co 510/2003-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) svým rozsudkem ze dne 17. 3. 2003, č.j. 28 C 463/2002-47, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 77, sestávajícího z kuchyně, tří pokojů a příslušenství, v domě č.p. 2361 na ulici S. v K. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“).
Okresní soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 2361 v katastrálním území K., v němž se nachází předmětný byt, že žalovaná uzavřela v roce 1986 manželství s J. R., že rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 6. 11. 1987 OKR – Důl D., koncernový podnik O., přidělil bývalému manželovi žalované J. R. předmětný byt, že mezi Bytovým podnikem K. a J. R. byla uzavřena dne 26. 11 1987 dohoda o užívání bytu, že J. R. v roce 1998 trvale opustil společnou domácnost se žalovanou, že mezi žalobcem a J. R. byla dne 27. 5. 1998 uzavřena dohoda o zániku nájmu bytu, v níž je uvedeno, že byt bude nadále užívat manželka J. R., že v současnosti byt užívá společně s žalovanou její nezletilá dcera P., že obě mají zdravotní potíže, náklady v souvislosti se zdravotním stavem jim však nevznikají, že byt dále užívá zletilá dcera žalované P. M. s nezletilou dcerou K. K., nar. 9. 10. 2000, že žalobce dal žalované výpověď z nájmu předmětného bytu s odůvodněním, že hrubě porušuje povinnosti vyplývající z nájmu bytu, když dlouhodobě neplatí nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu s uvedením začátku a běhu výpovědní lhůty, že ke dni 5. 2. 2002 nájemné a zálohy za plnění poskytovaná s užíváním bytu za měsíce srpen 2001, listopad 2001, prosinec 2001, leden 2002 a nedoplatek za služby nebyly uhrazeny.
Po právní stránce posoudil okresní soud věc tak, že žalované a jejímu manželovi vzniklo k předmětnému bytu právo osobního užívání, které se počínaje dnem 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem bytu manžely (§703 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“). Jelikož manžel žalované v roce 1998 před rozvodem manželství trvale opustil společnou domácnost, stala se žalovaná výlučnou nájemkyní předmětného bytu podle §708 obč. zák. Protože bylo v řízení prokázáno, že výpovědní důvod existoval ke dni doručení výpovědi a vzhledem ke zdravotním stavu žalované, přivolil okresní soud k výpovědi z nájmu bytu a jeho vyklizení vázal na zajištění náhradního ubytování.
Krajský soud převzal zjištěný skutkový stav jako správný a dostatečný pro rozhodnutí ve věci. Neztotožnil se však již s právním názorem okresního soudu, že žalované a jejímu manželovi vzniklo k předmětnému bytu právo společného užívání, které se k 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem bytu manžely podle §703 obč. zák., ani s právním závěrem, že opuštěním společné domácnosti manželem žalované před rozvodem jejich manželství v roce 1998 se žalovaná stala výlučnou nájemkyní bytu dle §708 obč. zák. Odvolací soud vytkl okresnímu soudu, že takto nesprávně uzavřel, aniž by řešil předběžnou otázku, jaký byl charakter bytu v době, kdy byl manželu žalované v roce 1987 přidělen, a zda manželovi žalované a žalované vzniklo právo společného užívání bytu manžely. Poukázal na to, že podle ustanovení §868 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 se právní vztahy vzniklé před tímto dnem posuzují podle dosavadních předpisů. Dle §175 obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 1992 platí, že pokud za trvání manželství oba nebo jeden z manželů nabudou právo užívat byt, vznikne právo společného užívání bytu manžely; uvedené však nedopadalo na byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace (§182 obč. zák.). Pokud tedy předmětný byt v době jeho přidělení měl posledně uvedený charakter, pak vzhledem k dikci §182 obč. zák. před novelou bylo vyloučeno, aby k tomuto bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely. Právo osobního užívání bytu sloužící k trvalému ubytování pracovníků organizace se k 1. 1. 1992 změnilo na základě §871 odst. 4 obč. zák. na nájem služebního bytu, pokud tyto byty splňovaly k tomuto datu kritéria stanovená zvláštním zákonem (§7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb.). V opačném případě se osobní užívání změnilo na „prostý“ nájem. Jestliže tedy předmětný byt k tomuto okamžiku charakter bytu služebního nesplňoval, pak se manželovi žalované změnilo právo osobního užívání na právo nájmu podle §871 odst. 4 obč. zák., přičemž právní vztah manžela nájemce zůstal beze změny. Ztráta charakteru bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace a okolnost, že předmětný byt nesplnil předpoklady pro jeho kvalifikaci jako bytu služebního, nemá vliv na právní postavení žalované, ani nemohla vést k „dodatečnému“ vzniku práva společného nájmu bytu. Z těchto důvodů odvolací soud dovodil, že žalovaná nájemkyní předmětného bytu není, a žalobu v důsledku toho zamítl.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“), jímž s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) b), odst. 3 o.s.ř. namítá neúplné a nesprávné zjištění skutkového stavu, v jehož důsledku soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, jakož i existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedl, že dne 24. 5. 1991, tj. účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešlo vlastnické právo k domu, ve kterém se nachází předmětný byt, do vlastnictví žalobce. Do té doby se domovní a bytový fond nacházel ve správě podniku bytového hospodářství (Bytový podnik města K.). Z rozhodnutí o přidělení bytu vydaného Městským národním výborem K. (nikoli OKR-Dolem D., jak nesprávně konstatoval krajský soud) z 26. 11. 1987, č.j. 471/87/Mr., a následné dohody o užívání bytu z téhož dne, uzavřené mezi Bytovým podnikem K. a manželem žalované, krajský soud dle dovolatele nesprávně dovodil, že se jednalo o byt trvale určený k ubytování pracovníků organizace, který svým charakterem podléhá odlišnému právnímu režimu než byt běžný. Ve skutečnosti se však jednalo (do 24. 5. 1991) o byt s dispozičním právem OKR – Dolu D., k.p. Dispoziční právo, které zaniklo přechodem domu do vlastnictví žalobce, navíc tehdy představovalo toliko administrativní označení, jež nemohlo založit charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu právní úpravy platné do 1. 1. 1992. Manžel žalované ani nebyl pracovníkem jmenované organizace a byl zapsán v místním seznamu uchazečů o byt podle §6 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a v pořadníku uchazečů podle §11 téhož předpisu. Tato skutečnost dle dovolatele vylučuje, že by manžel žalované byl pracovníkem organizace hospodařící s podnikovými byty, neboť ty vedly seznamy uchazečů dle §8 zák. č. 41/1964 Sb. Z obsahu rozhodnutí o přidělení bytu tedy nelze jednoznačně vzít za prokázané, že šlo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, a tato skutečnost nevyplývá ani z dohody o užívání bytu. Proto žalobci jako vlastníku nic nebránilo v uzavření nájemní smlouvy z 4. 9. 1992 k předmětnému bytu s manželem žalované. Vzhledem k existenci manželství s žalovanou pak nastaly účinky §703 obč. zák., později pak s ohledem na opuštění společné domácnosti jejím manželem se žalovaná stala výlučnou nájemkyní bytu. Podle dovolatele ust. §871 odst. 4 obč. zák. na daný případ nedopadá. Nelze se tedy ztotožnit s právním názorem krajského soudu, že nájemní smlouva z 4. 9. 1992 je právně irelevantní, neboť takový výklad by omezoval výkon vlastnických práv žalobce. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud v rozporu s §120 odst. 2 o.s.ř. neprovedl i jiné než účastníky navržené důkazy, které byly potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. a konstatoval, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování, lze úspěšně namítat pouze pokud soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů a přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly během řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které naopak v řízení prokázány byly, případně je-li v hodnocení důkazů logický rozpor.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §868 obč. zák. ve znění od 1. 1. 1992 (dále též jen „obč. zák.“) se řídí ustanovením tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před uvedeným datem, se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Podle §175 odst. 1 obč. zák. ve znění do 1. 1. 1992 (dále též jen „obč. zák. před novelou“), jestliže za trvání manželství manželé nebo jeden z nich nabudou práva užívat byt, vznikne právo společného užívání bytu manžely; uvedené ustanovení však neplatilo pro byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace (§182 obč. zák.). Byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace byly mimo jiné byty podnikové (srov. §7 vyhláška č. 45/1964 Sb.).
Podle §24 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále též jen „zák. č. 41/1964 Sb.“), podnikové byty, byty ministerstva vnitra a byty v domech lidových bytových družstev přiděluje místní národní výbor na návrh organizace hospodařící s podnikovými byty, orgánu ministerstva vnitra nebo lidového bytového družstva.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém zjištění, že předmětný byt byl přidělen manželovi žalované J. R. rozhodnutím ze dne 6. 11. 1987, č.j. 471/87/Mr. podle §24 zákona č. 41/1964 Sb. a že týž den byla mezi Bytovým podnikem K. (jako správcem domu) na straně jedné a J. R. na straně druhé, uzavřena dohoda o užívání bytu. Tato skutková zjištění odpovídají provedeným listinným důkazům (mají tedy podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování) a nejsou ostatně dovolatelem zpochybněna. Dovolatelem je namítáno, že uvedené rozhodnutí nevydal OKR – Důl D., koncernový podnik O. (jak se uvádí v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů), nýbrž Městský národní výbor v K. Tato námitka je z formálního hlediska opodstatněná; uvedená nepřesnost byla zjevně způsobena tím, že do předtištěné rubriky formuláře rozhodnutí, v níž měl být označen název orgánu, který byt přiděluje, byl chybně psacím strojem vyplněn údaj „OKR – Důl D., koncernový podnik O.“; ze záhlaví rozhodnutí i z kulatého razítka, jímž je rozhodnutí opatřeno, však jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí vydal Městský národní výbor v K. Tomu odpovídá i odkaz na §24 zákona č. 41/1964 Sb. (dle něhož podnikové byty přiděluje místní národní výbor - jímž ve smyslu §8, §12, §25 a §26 odst. 2 zákona č. 69/1967 Sb. o národních výborech, v tehdy platném znění, je třeba rozumět též městský národní výbor - na návrh organizace hospodařící s podnikovými byty) i poznámka „d.p. OKR – Důl D., k.p. O.“, jež zřejmě vyjadřuje právě označení organizace oprávněné učinit návrh na přidělení bytu ve smyslu citovaného ustanovení, kdy zkratka „d.p.“ je patrně (jak uvádí i dovolatel) použita pro tehdy používaný výraz „dispoziční právo“. Uvedené pochybení však nemělo na právní posouzení věci vliv, neboť na něm nespočívá závěr odvolacího sudu o tom, že se jednalo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace. Stejně tak je pro tento závěr bez významu dovolatelem namítaný a rovněž skutečně nepřesný údaj o tom, že vlastníkem bytu je Bytový podnik K. (ač je notorietou, že v uvedeném období bytové podniky nebyly vlastníkem bytového majetku, ale vykonávaly pouze jeho správu, popřípadě právo hospodaření). Okolnost, že z dalšího textu rozhodnutí vyplývá, že J. R. byl zapsán podle §6 zák. č. 41/1964 Sb. v místním seznamu uchazečů o přidělení bytu a podle §11 téhož zákona v pořadníku uchazečů, sice naznačuje, že J. R. nebyl pracovníkem OKR –Dolu D., k.p. O., to však nevylučuje, že mu předmětný byt byl přidělen, neboť s takovým postupem ustanovení §24 odst. 3 zák. č. 41/1964 Sb. výslovně počítalo. Lze tak uzavřít, že se prostřednictvím dovolacích námitek podřaditelných dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o.s.ř. správnost napadeného rozhodnutí dovolateli zpochybnit nepodařilo.
K namítané vadě řízení, jež měla spočívat v tom, že odvolací soud v rozporu s §120 odst. 2 o.s.ř. neprovedl i jiné než účastníky navržené důkazy, které byly potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, je třeba poukázat na to, že i pro řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a že soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede (§120 odst. 1 o.s.ř.). Je sice pravda, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o.s.ř.), ani toto ustanovení však nelze vykládat tak, že by soud byl povinen po důkazech pátrat a provádět důkazy, jejichž potřeba (ale též objektivní možnost provedení) se ze spisu (z okolností vyšlých najevo v průběhu řízení) ani nepodává. Z toho pak zároveň vyplývá, že nelze úspěšně uplatnit dovolací námitku postupu odporujícího §120 odst. 2 o.s.ř., pokud dovolatel blíže nespecifikuje, jaké důkazy měl (a mohl) odvolací soud provést, a jaké konkrétní (pro rozhodnutí významné) skutečnosti jimi měly být prokázány. A právě v tomto směru nelze námitky dovolatele považovat za způsobilé otřást správností napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o právní posouzení věci, vycházejí dovolací námitky především ze zpochybnění skutkového základu, na němž jsou právní závěry odvolacího soudu vybudovány. S námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním se však již dovolací soud vypořádal. Jak bylo vysvětleno výše, podle §182 obč. zák. před novelou, bylo vyloučeno, aby k bytu vzniklo žalované a jejímu manželovi právo společného užívání bytu manželů. Podle stanoviska soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974, pod pořadovým číslem 49, nebo rozhodnutí uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2003, pod pořadovým číslem 109) bylo vyloučeno použití ustanovení §172 až §181 obč. zák. před novelou (tedy též ustanovení o vzniku práva společného užívání bytu manžely) i v případě, že podnikový byt byl přidělen občanu, který nebyl pracovníkem organizace, tj. ve zkoumané věci OKR – Dolu D., koncernového podniku O. Tehdejší úprava hospodaření s byty rovněž nikde nezakotvila, že by přidělením podnikového bytu nepracovníkovi organizace zanikla jeho povaha jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace (k tomu viz §66 zák. č. 41/1964 Sb., na rozdíl od některých vojenských bytů, které podle §68 odst. 2 téhož předpisu tento charakter přidělením občanovi odlišnému od vojáka z povolání ztrácely).
Soudní praxe se ustálila v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely podle citovaného ustanovení bylo podmínkou, aby byl byt před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 26 Cdo 2318/98, rozsudek ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 111, rozsudek ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, C 325). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely - jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (viz §182 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991), nemohlo tzv. \"dodatečně\" vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby se podle §871 odst. 4 obč. zákoníku osobní užívání nepřeměnilo na nájem služebního bytu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, pod pořadovým číslem 61, odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 36). Ustanovení §871 odst. 4 obč. zák. totiž stanoví, že osobní užívání bytů sloužících k trvalému ubytování pracovníků organizace se mění na nájem služebního bytu, pokud tyto byty k 1. 1. 1992 splňují kritéria stanovená zákonem (zákon č. 102/1992 Sb.) pro služební byty; jestliže tyto podmínky nejsou splněny, mění se takové osobní užívání na nájem.
Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že nic nebránilo uzavření nájemní smlouvy ze dne 4. 9. 1992 mezi městem K., zastoupeným Bytovým podnikem města K., jako pronajímatelem a J. R. jako nájemcem, s přenecháním předmětného bytu do užívání nájemci s účinností od 1. 12. 1987. Pokud totiž vzniklo manželovi žalované J. R. právo nájmu k předmětnému bytu již dříve (transformací práva osobního užívání dle §871 odst. 4 obč. zák. k 1. 1. 1992), je nájemní smlouva ze 4. 9. 1992 pro nemožnost plnění absolutně neplatná, protože jejím předmětem je shodné plnění (tj. užívání bytu nájemcem), které nelze z tohoto důvodu poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98). Možností předmětu právního úkonu je nutno rozumět možnost chování subjektu, a to chování odpovídajícího právům a povinnostem, které z právního úkonu vznikají. Možnost plnění je tedy objektivně nutnou existenční podmínkou platnosti (náležitostí) právního úkonu. Proto nemohlo dojít ke vzniku společného nájmu bytu manželů ani po roce 1992, jak se nesprávně domnívá dovolatel s odkazem na §703 obč. zák.
Manžel žalované dne 27. 8. 1998 uzavřel dohodu o zániku nájmu k předmětnému bytu k 31. 5. 1998 a ve stejném roce opustil i společnou domácnost, kterou do té doby sdílel s žalovanou. Žalované tak k 31. 5. 1998 zaniklo právo užívat byt a společné prostory, jenž bylo toliko odvozené od nájmu jejího manžela. Lze tak uzavřít, že žalovaná nikdy nebyla nájemkyní předmětného bytu, a proto odvolací soud postupoval správně, když podanou žalobu zamítl.
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b), a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že žalované, jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měla, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu