ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.842.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 842/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně 4. S., zastoupené advokátem, proti žalované Č. s. s., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 146/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. ledna 2000, č. j. 19 Co 3524/99-83, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. ledna 2000, č. j. 19 Co 3524/99-83, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 26. října 1999, č. j. 11 C 146/99-71, jímž byla žalované uložena povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni předat do tří měsíců od právní moci rozsudku „nebytové prostory prodejny o výměře 69 m2 v přízemí a kanceláří s příslušenstvím o výměře 137 m2 v prvním poschodí domu č. p. 46 v Č. B.“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastnic. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání.
Po provedeném dokazování vzal odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné za zjištěno, že:
- rozhodnutím Č. n. b. ze dne 25. srpna 1993, č. j. V 66/8-93, bylo žalované podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 264/1992 Sb. (dále jen „zákon č. 21/1992 Sb.“), uděleno po souhlasu Ministerstva financí České republiky povolení působit jako banka,
- žalovaná uzavřela dne 29. října 1996 s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva ze dne 29. října 1996“) za účelem provozování běžné obchodní a administrativní činnosti,
- předchozí souhlas Ú. m. Č. B. s pronájmem předmětných nebytových prostor žalované vydán nebyl,
- dne 23. června 1997 vydal Ú. m. Č. B. – Stavební úřad kolaudační rozhodnutí (dále jen „kolaudační rozhodnutí ze dne 23. června 1997“), jímž podle §82 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 50/1976 Sb.“), povolil užívání stavby (objektu v Č. B.), která v prvním a druhém nadzemním podlaží obsahuje prostory pro provoz žalované.
Z uvedených zjištění odvolací soud především dovodil, že na základě uděleného povolení působit jako banka bylo předmětem činnosti žalované – vzhledem k ustanovení §11 odst. 1 a 2 a §12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. – provozování bankovních obchodů a služeb; v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 29. října 1996 tak byly předmětem činnosti žalované „služby a obchody ve smyslu ust. §3 odst. 2 zákona č. 116/90 Sb., v tehdy platném znění“. Poté – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že žalovaná užívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 29. října 1996 je neplatná podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 3. prosince 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), v důsledku absence předchozího souhlasu Ú. m. Č. B. (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.). Přitom podle názoru odvolacího soudu předchozí souhlas ve smyslu citovaného ustanovení nemohlo nahradit kolaudační rozhodnutí ze dne 23. června 1997 především proto, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno podle zákona č. 50/1976 Sb. a nikoliv ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., a dále také proto, že kolaudační rozhodnutí ze dne 23. června 1997 bylo vydáno až po osmi měsících od uzavření nájemní smlouvy ze dne 29. října 1996. Navíc odvolací soud dovodil, že předchozího souhlasu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. je zapotřebí vždy, jsou-li pronajímány, jako v daném případě, místnosti určené k provozování obchodu a služeb; charakter činnosti, kterou bude nájemce v pronajatých prostorách vykonávat, nemá podle odvolacího soudu z hlediska citovaného ustanovení žádný právní význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci zmíněného dovolacího důvodu především napadla správnost právního závěru, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 29. října 1996 byly předmětem její činnosti „služby a obchody ve smyslu ust. §3 odst. 2 zákona č. 116/90 Sb., v tehdy platném znění“. V této souvislosti namítla, že činnost, při níž jako stavební spořitelna uzavírá smlouvy o stavebním spoření s klienty, není provozováním obchodu a služeb ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. To platí zejména za situace, podniká-li na základě zvláštního zákona (zákona č. 96/1993 Sb.) a nikoliv zákona živnostenského. Námitkou, že „stejný úřad v rámci stavebního řízení vydal souhlas s užíváním nebytových prostor pro její činnost“, poté zpochybnila rovněž správnost závěru, že předchozí souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nemohlo nahradit kolaudační rozhodnutí ze dne 23. června 1997. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, resp. aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a uvedla, že dovolání nemůže být podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné. Současně namítla, že smyslem ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. bylo omezení dispozic vlastníků domů s nebytovými prostorami, určenými k provozování obchodu a služeb, resp. podřídit je odlišnému právnímu režimu z důvodů zákonodárcem stanovených. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. ledna 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaná přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřela.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně u odvolacího jednání dne 4. ledna 2000, navrhla – ústně do protokolu o jednání před odvolacím soudem – vyslovení přípustnosti dovolání k otázkám, „zda odpůrce, který uzavírá smlouvy o stavebním spoření, potřeboval souhlas podle §3 odst. 2 zákona č. 116/90 Sb., zejména zda vykonával služby“ a „zda rozhodnutí stavebního úřadu o kolaudaci nebytových prostor nahrazuje předchozí souhlas příslušného orgánu k uzavření nájemní smlouvy“. Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou s přihlédnutím k takto formulovaným otázkám, k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. vymezeny následujícími právními závěry. Jednak jde o závěr, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 29. října 1996 byly předmětem činnosti žalované „služby a obchody ve smyslu ust. §3 odst. 2 zákona č. 116/90 Sb., v tehdy platném znění“, neboť Č. n. b. jí podle zákona č. 21/1992 Sb. udělila povolení působit jako banka a banky jsou - s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 a 2 a §12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. - zřizovány za účelem provozování bankovních obchodů a služeb. Následně pak jde o závěr, že předchozí souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nemohlo nahradit kolaudační rozhodnutí ze dne 23. června 1997 především proto, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno podle zákona č. 50/1976 Sb. a nikoliv ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., a dále také proto, že kolaudační rozhodnutí ze dne 23. června 1997 bylo vydáno až po osmi měsících od uzavření nájemní smlouvy ze dne 29. října 1996. Způsob řešení uvedených otázek pak žalovaná v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. ve skutečnosti napadla.
S posouzením těchto právních otázek (tj. otázek objektivně otevřených dovolacímu přezkumu, jejichž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaná v dovolání napadla) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Protože uvedené otázky nejsou dosud způsobem uvedeným v předchozí části tohoto rozhodnutí řešeny a přitom jde o otázky, na jejichž posouzení je odvislý nejen závěr o platnosti nájemní smlouvy ze dne 29. října 1996, nýbrž jsou významné i z hlediska obecného dopadu do poměrů obdobných sporů, jde už z tohoto důvodu o rozhodnutí (odvolacího soudu) po právní stránce zásadního významu.
Jsou-li podle závěru dovolacího soudu tyto otázky otázkami zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou), řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, odst. 2 věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §3 odst. 2 věty první zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před změnou provedenou s účinností od 3. prosince 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. (dále opět jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny; v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je uveden odkaz na ustanovení §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Ve vztahu k místnostem určeným k provozování obchodu a služeb zákon č. 116/1990 Sb. stanoví, že je lze pronajímat jen po předchozím souhlasu orgánu obce, přičemž nerozhodl-li o věci tento orgán do 15 dnů od obdržení žádosti, platí právní domněnka, že souhlas byl udělen (§3 odst. 2 věta druhá a třetí zákona č. 116/1990 Sb.).
Podle ničím nezpochybněného skutkového zjištění Č. n. b. rozhodnutím ze dne 25. srpna 1993, č. j. V 66/8-93, udělila žalované (podle §4 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb.) povolení působit jako banka. Z uvedeného zjištění učinil odvolací soud závěr, že na základě uděleného povolení působit jako banka bylo předmětem činnosti žalované – vzhledem k ustanovení §11 odst. 1 a 2 a §12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. – provozování bankovních obchodů a služeb, a že proto v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 29. října 1996 byly předmětem činnosti žalované „služby a obchody ve smyslu ust. §3 odst. 2 zákona č. 116/90 Sb., v tehdy platném znění“, podléhající režimu ustanovení §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. S tímto závěrem lze souhlasit i přesto, že povolení, jak vyplývá z citovaného rozhodnutí, bylo uděleno pouze „pro provozování stavebního spoření ve smyslu §1 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, pro výkon činností uvedených v §9 odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb.“. Je tomu tak proto, že jak stavební spoření, vymezené ustanovením §1 zákona č. 96/1993 Sb., tak také další povolené činnosti žalované podle §9 odst. 1 citovaného zákona, lze – z pohledu zákona č. 21/1992 Sb. – pokládat za bankovní obchody a služby, tudíž obchody a služby ve smyslu §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb., jak to správně dovodil již odvolací soud. Z hlediska citovaného ustanovení, které v něm uvedené služby a obchody blíže nespecifikuje, je přitom nerozhodné, že nešlo o obchody a služby ve smyslu zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, nýbrž se jednalo o (bankovní) obchody a služby podle zákona č. 21/1992 Sb.
Již v rozsudku ze dne 23. února 1999, sp. zn. 20 Cdo 1582/98, uveřejněném pod č. 12 v příloze č. I/2000 (Přehled judikatury ve věcech nájmu nebytových prostor) časopisu Soudní judikatura, dovodil Nejvyšší soud České republiky závěr, že rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je rozhodováním o právech a právem chráněných zájmech či povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy; žádost o udělení souhlasu musí být proto podána v souladu s požadavky zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, tedy písemně nebo ústně do protokolu. Telefonická žádost tomuto požadavku nevyhovuje. V rozsudku ze dne 25. července 2000, sp. zn. 26 Cdo 1115/2000, uveřejněném pod č 41 v sešitě č. 3 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud České republiky, byť ohledně otázky udělení souhlasu s výpovědí nájmu nebytových prostor (§15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.), přijal závěr, že rozhodování o udělení souhlasu s výpovědí nájmu nebytových prostor je rozhodováním o právech, právem chráněných zájmech či povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy; proto vzhledem ke znění ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu), spadá do působnosti tohoto zákona. Rozhodnutí orgánu obce o udělení tohoto souhlasu musí být vydáno ve správním řízení, vyhotoveno písemně a doručeno účastníkům správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu (viz jeho ustanovení §46, 47 a 51). Navíc v rozsudku ze dne 31. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1928/97, uveřejněném pod č. 11 v příloze č. I/2000 (Přehled judikatury ve věcech nájmu nebytových prostor) časopisu Soudní judikatura, dovodil Nejvyšší soud České republiky závěr, že udělil-li úřad města či obce souhlas k pronájmu nebytových prostor určených k provozování obchodu a služeb sice před účinností nájemní smlouvy, tedy před datem, k němuž měl nájem vzniknout, avšak až po jejím uzavření, nejde o souhlas předchozí ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a takováto smlouva je neplatná podle ustanovení §3 odst. 4 citovaného zákona. Ve světle citované judikatury, od níž se dovolací soud neodklonil ani v projednávané věci, lze pokládat za správný právní závěr, že předchozí souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nemohlo nahradit kolaudační rozhodnutí ze dne 23. června 1997 především proto, že uvedené rozhodnutí nebylo vydáno ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž šlo o rozhodnutí podle zákona č. 50/1976 Sb., a dále také proto, že kolaudační rozhodnutí ze dne 23. června 1997 bylo vydáno až po osmi měsících od uzavření nájemní smlouvy ze dne 29. října 1996.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšné žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 6. března 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. října 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu