ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.877.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 877/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně H. K., správkyně konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva K. – v likvidaci, zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 165.606,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 224/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2001, č. j. 39 Co 215/01-80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2001, č. j. 39 Co 215/01-80, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. listopadu 2000, č. j. 13 C 224/95-57, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 165.606,40 Kč s tam uvedeným příslušenstvím a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení. V pořadí první (rovněž zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. července 1997, č. j. 13 C 224/95-19, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 1998, č. j. 25 Co 426/98-41, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že mezi Zemědělským družstvem K., (dále též jen „družstvo K.“) a žalovaným byla dne 1. listopadu 1992 uzavřena dohoda o dočasném užívání „nemovitostí“ na dobu do jejich vydání oprávněným osobám za nájemné v částce 16.000,- Kč měsíčně (dále jen „dohoda ze dne 1. listopadu 1992“), že dne 1. dubna 1994 byla mezi nimi ohledně „těchže nemovitostí“ uzavřena smlouva o nájmu na dobu do jejich vydání oprávněným osobám za nájemné v částce 19.149,- Kč ročně (dále jen „smlouva ze dne 1. dubna 1994“), že dne 20. července 1994 byla mezi P. f. Č. r. a žalovaným uzavřena nájemní smlouva týkající se „nemovitostí“ se zpětnou účinností od 1. listopadu 1993 za roční nájemné v částce 41.225,- Kč (dále jen „nájemní smlouva ze dne 20. července 1994“), a že „tuto částku“ žalovaný P. f. Č. r. uhradil dne 8. srpna 1994. Dále rovněž zjistil, že P. f. Č. r. zaslal na adresu JZD S. výpověď z nájemního vztahu vzniklého na základě zákona č. 229/1991 Sb. ohledně nemovitostí zemědělského charakteru ve vlastnictví státu ke dni 30. srpna 1993, že uvedenou výpověď převzalo dne 5. září 1993 družstvo K., a že toto družstvo na výpověď nijak nereagovalo. Poté zjistil, že dne 15. února 1995 byla schválena dohoda o vydání „předmětných nemovitostí“ R. H. Na základě uvedených zjištění uzavřel, že žalobkyně nedoložila svá tvrzení, o něž uplatněný nárok opřela.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. října 2001, č. j. 39 Co 215/01-80, změnil ve výroku o věci samé citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 165.606,40 Kč s 16 % úroky z prodlení od 24. února 1995 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku; ohledně dalších 2 % úroků z prodlení z této částky žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal z provedených důkazů mimo jiné za prokázáno, že mezi Zemědělským družstvem K. a žalovaným byla dne 1. listopadu 1992 uzavřena dohoda o dočasném užívání „zpevněné plochy a dílny v areálu družstva K. v celkovém rozsahu 2.245 m2“ za nájemné v částce 16.000,- Kč měsíčně (dále opět jen „dohoda ze dne 1. listopadu 1992“), že za dobu od 1. února 1994 do 31. prosince 1994 žalovaný nájemné podle této dohody nezaplatil, a že žalobkyně na dlužnou částku z titulu nájemného započetla částku 10.393,60 Kč, „kterou žalovaný zaplatil navíc při plnění další smlouvy účastníků z roku 1994“. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud především dovodil, že v daném případě jde o nárok podle platně uzavřené dohody ze dne 1. listopadu 1992 (nikoli podle smlouvy ze dne 1. dubna 1994), a že na tomto závěru nic nemění ani tvrzení žalovaného, že platil P. f. Č. r. z titulu nájemní smlouvy ze dne 20. července 1994; nebylo totiž prokázáno, že předmět obou zmíněných smluv byl „zcela totožný“, jak v této souvislosti výslovně uvedl. Poté dovodil, že účinností zákona č. 229/1991 Sb. (tedy 24. června 1991) sice zaniklo dosavadní užívací právo družstva K., avšak téhož dne se toto družstvo stalo nájemcem nemovitostí ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., v tehdy platném znění. Šlo o nájemní vztah ze zákona a proto družstvo Kolovraty mohlo dát nemovitosti do podnájmu, k němuž nebylo zapotřebí souhlasu pronajímatele, neboť nešlo o nájem bytu. Za této situace uzavřel, že žaloba je – po zohlednění částky 10.393,60 Kč – důvodná, a proto jí v konečném důsledku vyhověl včetně tam uvedeného příslušenství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. S přihlédnutím k obsahu dovolání však vedle dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacímu soudu vytkl, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zde namítl, že odvolací soud „žádným způsobem nevzal v potaz“ obsah dopisu P. f. Č. r. ze dne 7. května 1998, jímž byl proveden důkaz, tj. ve skutečnosti opomenul, že P. f. Č. r. vypověděl ke dni 30. srpna 1993 družstvu K. nájemní vztah, vzniklý ze zákona ohledně pozemku, který byl předmětem dohody ze dne 1. listopadu 1992. Vypověděl-li P. f. Č. r. družstvu K. nájemní vztah vzniklý ze zákona, „zanikl“ s nájemním vztahem rovněž vztah podnájemní. Za nesprávný pokládá dovolatel rovněž závěr, že dohoda ze dne 1. listopadu 1992 byla platná. Zmíněná dohoda byla podle dovolatele neplatná už proto, že byla uzavřena podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ačkoli pozemek, který byl předmětem dohody, za nebytový prostor pokládat nelze. Navíc i kdyby použití zákona č. 116/1990 Sb. bylo namístě, dohoda neobsahuje obligatorní náležitosti, vyjmenované v dovolání a předepsané ustanovením §3 zákona č. 116/1990 Sb. Za této situace nelze uplatněný nárok opřít o dohodu ze dne 1. listopadu 1992, jak to ve skutečnosti učinil odvolací soud. Podle názoru dovolatele absolutně neplatná je rovněž smlouva ze dne 1. dubna 1994, neboť neobsahuje účel nájmu a ani způsob platby nájemného; i zde chybí souhlas orgánu obce. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) řešil nejprve otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své (v pořadí druhé) rozhodnutí dne 20. listopadu 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 17. října 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), subjektem k tomu oprávněným (účastníkem řízení), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 věty první o.s.ř. a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Žalovaný nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; ve skutečnosti ani nenamítá, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Ustanovením §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká - li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
K zániku podnájemního vztahu dochází jednak v souvislosti se zánikem vztahu nájemního, jednak nezávisle na něm. Podnájemní vztah – s přihlédnutím k jeho akcesorické povaze – zaniká vždy se zánikem vztahu nájemního, od něhož je odvozen, a to nezávisle na tom, z jakého důvodu k zániku nájemního vztahu došlo. Vzhledem k tomu bylo v projednávané věci nepochybně právně významné skutkové zjištění, vztahující se k otázce zániku nájemního vztahu družstva K. k pozemku (nájemního vztahu vzniklého ze zákona), který byl předmětem dohody ze dne 1. listopadu 1992. Soud prvního stupně vzal v tomto ohledu za zjištěno, že P. f. Č. r. zaslal na adresu JZD S. výpověď z nájemního vztahu vzniklého na základě zákona č. 229/1991 Sb. ohledně nemovitostí zemědělského charakteru ve vlastnictví státu ke dni 30. srpna 1993, že uvedenou výpověď převzalo dne 5. září 1993 družstvo K., a že toto družstvo na výpověď nijak nereagovalo. Naopak odvolací soud zmíněné skutkové zjištění pominul; proto se ani nezabýval otázkou, zda byl vypovězen nájemní vztah družstva K. (vzniklý ze zákona) rovněž k pozemku, který byl předmětem dohody ze dne 1. listopadu 1992. Jestliže by však došlo – ke dni 30. srpna 1993 – k vypovězení nájemního vztahu ohledně pozemku, který byl předmětem dohody ze dne 1. listopadu 1992, zanikl by k témuž datu rovněž podnájemní vztah podle dohody ze dne 1. listopadu 1992. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. byl užit opodstatněně, neboť odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo alespoň vyšly za řízení najevo.
Pominul-li odvolací soud skutkové zjištění, jež přinejmenším vyšlo za řízení najevo, a přitom šlo o skutkové zjištění, které bylo právně významné pro posouzení otázky trvání podnájemního vztahu k pozemku i po 30. srpnu 1993 (tedy rovněž v žalovaném období od 1. února 1994 do 31. prosince 1994, neobstojí – především z důvodu předčasnosti – ani právní závěr, mající základ v uvedeném nesprávném skutkovém zjištění, tj. závěr, že v daném případě jde o nárok podle dohody ze dne 1. listopadu 1992.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaných dovolacími námitkami žalovaného, ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jestliže by rovněž platně sjednaný podnájemní vztah zanikl v důsledku výpovědi nájemního vztahu družstva K. ke dni 30. srpna 1993, je předčasné zabývat se v dovolacím řízení otázkou platnosti dohody ze dne 1. listopadu 1992. Nezabýval-li se odvolací soud otázkou smlouvy ze dne 1. dubna 1994 a tudíž ani nedovodil, že v daném případě jde o nárok podle této smlouvy, nelze v dovolacím řízení posuzovat otázku platnosti smlouvy ze dne 1. dubna 1994, jak v dovolání požaduje dovolatel; jinak řečeno nelze v dovolacím řízení přezkoumávat neexistující právní závěr.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu