ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.893.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 893/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka, v právní věci žalobkyně I. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově pod sp. zn. 7 C 29/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 1999, č. j. 10 Co 867/99-60, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 29. 3. 1999, č. j. 7 C 29/99-29, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 4, sestávající ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství (dále „předmětný byt“) v domě č. 504 v H. (dále „předmětný dům“) do 31. 12. 1999; dále rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu zanikl dle §676 obč. zák. uplynutím doby, na kterou byl sjednán (31. 12. 1998), neboť nájemní smlouvou ze dne 30. 1. 1997, uzavřenou mezi účastníky, došlo ke změně původního nájemního vztahu na dobu neurčitou (do něhož žalobkyně vstoupila nabytím vlastnického práva k předmětnému domu) na nájemní vztah na dobu určitou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 10. 1999, č. j. 10 Co 867/99-60, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování výslechem účastníků a listinnými důkazy, vzal za prokázáno, že žalovanému byl předmětný byt přidělen jako byt podnikový rozhodnutím jeho tehdejšího zaměstnavatele (Státního statku B.) ze dne 29. 6. 1986, že žalobkyně získala (v rámci veřejné dražby, konané dne 26. 5. 1995) vlastnické právo k předmětnému domu, že dne 30. 1. 1997 uzavřela se žalovaným písemnou smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou - do 31. 12. 1997 (dále „předmětná nájemní smlouva“ nebo „smlouva“), že tuto smlouvu uzavírala v domnění, že žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť jí nepředložil žádný doklad o tom, že mu k bytu svědčí právo nájmu, a že by s ním uzavřela nájemní smlouvu na dobu neurčitou, pokud by měla k dispozici rozhodnutí o přidělení bytu. Dospěl k závěru, že žalovanému vzniklo dle §154 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dohodou o odevzdání a převzetí bytu, která nemusela mít písemnou formu) právo osobního užívání předmětného podnikového bytu, které se následně (k 1. 1. 1992) ze zákona změnilo na právo nájmu bytu na dobu neurčitou, a v této podobě existovalo i ke dni uzavření předmětné nájemní smlouvy. K jeho změně mohlo dojít pouze na základě dohody účastníků; žalobkyně však neprokázala, že by se tak stalo smlouvou ze dne 30. 1. 1997, tj. že by na jejím základě došlo ke změně původní nájemní smlouvy a ke změně v obsahu stávajícího nájemního vztahu na dobu neurčitou v nájemní vztah na dobu určitou. Z obsahu předmětné nájemní smlouvy přitom ani nevyplývá, že by šlo o dohodu o zániku původního nájemního vztahu a jeho nahrazení novým. Vzhledem k tomu, že vedle sebe nemohou obstát dvě nájemní smlouvy různého obsahu ke stejnému bytu, pak dle názoru odvolacího soudu předmětná nájemní smlouva - tak, jak byla formulována - nezměnila obsah původního nájemního vztahu; tím, že byla sjednána za jeho trvání, byla sjednána neplatně. Odvolací soud uzavřel, že žalovanému svědčí i nadále k předmětnému bytu právo nájmu na dobu neurčitou.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (zastoupena advokátem) včasné dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a v němž uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně neprokázala, že předmětnou nájemní smlouvou došlo ke změně původního nájemního vztahu, a namítá, že tento závěr je v „naprostém rozporu s tvrzeními obou účastníků i provedenými důkazy“. Uvádí, že při uzavírání smlouvy „vycházela z domněnky, že nájemní poměr neexistuje,“ a dovozuje, že z vyjádření obou účastníků vyplývá, že účelem smlouvy bylo „upravit vzájemná práva a povinnosti do budoucna bez ohledu na stávající stav, tedy spornou existenci či neexistenci nájemního poměru“, a „změnit stav nejistý na stav jistý“. Odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) „naprosto opomenul“ okolnosti uzavření smlouvy a vůli účastníků, a to i při jejím výkladu. Pokud jde o právní posouzení věci, dovolatelka - byť se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že vedle sebe nemohou existovat dvě nájemní smlouvy ke stejnému bytu různého obsahu - dovozuje, že smlouva uzavřená za trvání nájemního vztahu je vždy změnou tohoto vztahu; okolnost, že mezi účastníky již vzájemná práva a povinnosti existují, resp. zda je jim tato okolnost známa či nikoliv, nemůže být důvodem neplatnosti nové smlouvy. Dovolatelka má za to, že předmětná nájemní smlouva není neplatná ani z toho důvodu, že by jejím uzavřením byl obcházen zákon, neboť řešila stav nejistoty ve vzájemných vztazích účastníků. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření vyvracel argumentaci žalobkyně a ztotožnil se s rozhodnutím odvolacího soudu; navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních prvních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 26. 10. 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení; k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání namítány. Vady tohoto druhu však tvrzeny nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř. Může jít o situaci, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
O nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) jde v případě, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
V projednávané věci opřel odvolací soud své zamítavé rozhodnutí o závěr, že předmětná nájemní smlouva nevyvolala právní následek v podobě změny stávajícího nájemního vztahu žalovaného k předmětnému bytu na dobu neurčitou v nájemní vztah na dobu určitou. Rozhodujícím skutkovým zjištěním, jež bylo významné pro právní posouzení věci odvolacím soudem (pro dovození konkrétních práv a povinností účastníků), bylo tudíž zjištění o obsahu smlouvy, tj. zjištění, k čemu směřovala vůle účastníků tohoto právního úkonu.
Podle §516 odst. 1 obč. zák. mohou subjekty závazkového (tedy i nájemního) vztahu dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti, tj. obsah daného vztahu (tzv. kumulativní novace). Mohou se též dohodnout, že dosavadní závazek zaniká a nahrazuje se závazkem novým - §570 obč. zák. (tzv. privativní novace).
Institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99).
Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci je rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v §35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Součástí skutkových zjištění, z nichž odvolací soud po doplnění dokazování vycházel, bylo též zjištění (učiněné z výpovědí účastníků), že žalobkyně vycházela při uzavírání této smlouvy z předpokladu, že žalovanému nesvědčí k předmětnému bytu právo nájmu, neboť jí existenci takovéhoto práva nedoložil, jakož i zjištění o obsahu listiny - písemné smlouvy, uzavřené mezi účastníky 30. 1. 1997, z niž nevyplývá žádné ujednání účastníků o tom, že by tato smlouva měnila či rušila stávající nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu. Uvedená skutková zjištění jsou podložena důkazy, které byly v řízení provedeny, a v jejich hodnocení není logický rozpor.
Odvolací soud tedy nepochybil, když dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva nebyla způsobilá vyvolat právní následek (tvrzený žalobkyní) - změnu stávajícího nájemního vztahu žalovaného k předmětnému bytu, nesměřovala-li vůle účastníků k vyvolání takovéhoto právního následku. Ostatně i sama dovolatelka v dovolání připouští, že při uzavírání smlouvy „vycházela z domněnky, že nájemní poměr neexistuje“; její vůle nemohla tedy logicky směřovat k jeho změně. Správná je též úvaha odvolacího soudu, že předmětná smlouva nebyla ani dohodou o zániku stávajícího závazku (nájemního vztahu na dobu neurčitou) a jeho nahrazení závazkem novým (nájemním vztahem na dobu určitou), neboť uvedená skutková zjištění neskýtají pro opačný závěr oporu.
Za tohoto stavu je správný i právní závěr odvolacího soudu, že žalovanému nadále svědčí právo nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, když existence jiné právní skutečnosti, která by mohla způsobit jeho změnu či zánik, nebyla v řízení tvrzena ani prokázána. Pokud dovolatelka argumentuje námitkou, že vůle účastníků smlouvy směřovala k úpravě vzájemných sporných práv a povinností, je třeba uvést, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci tak, jak byl zjištěn odvolacím soudem (§243a odst. 2 o. s. ř.), a nemůže jeho rozhodnutí přezkoumávat z pohledu nově (až v dovolání) uplatňovaných skutečností.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a je proto povinna nahradit procesně úspěšnému žalovanému účelně vynaložené náklady tohoto řízení. Při stanovení výše těchto nákladů postupoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., dále jen „vyhláška“), neboť dovolací řízení bylo zahájeno dne 11. 2. 2000 (kdy bylo dovolání odevzdáno k poštovní přepravě), tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání ve výši 500.- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky) a z režijního paušálu ve výši 75.- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. ledna 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu