ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.901.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 901/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P., proti žalovaným 1) J. S., a 2) B. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 57/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2004, č. j. 14 Co 259/2004-25, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 5. 2004, č. j. 24 C 57/2004-11, ve spojení s usnesením ze dne 13. 10. 2004, č. j. 24 C 57/2004-29, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu sestávajícího z pokoje o 16 m2, kuchyně o 8 m2, předsíně o 0,8 m2 a koupelny o 4 m2, situovaného nalevo od vchodu v 1. nadzemním podlaží domu čp. 172 v P., N. M., Černá 1 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 9. 2004, č. j. 14 Co 259/2004-25, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje po doplnění dokazování ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl ve shodě s ním k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť nájemní vztah sjednaný na dobu určitou (na dobu 1 roku) skončil uplynutím doby (ke dni 21. 3. 2004) a žalobkyně podala žalobu na vyklizení ve lhůtě stanovené v §676 odst. 2 obč. zák. Zatímco soud prvního stupně žalobu s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zamítl, odvolací soud zaujal názor, že na základě uvedeného ustanovení nelze odepřít žalobkyni výkon jejího vlastnického práva (§126 obč. zák.), a že úvaha o tom, zda výkon tohoto práva je či není v rozporu s dobrými mravy, je na místě až při rozhodování o tom, zda žalovaní mají vyklidit byt ve lhůtě plynoucí od právní moci rozsudku nebo až po zajištění bytové náhrady. S přihlédnutím k okolnostem na straně žalovaných (2. žalovaná je v plném invalidním důchodu, 1. žalovaný byl v určitých obdobích nezaměstnaný, v bytě s nimi bydlí 3 děti, žalovaní pobírají dávky státní sociální podpory, dodržují dohodnutý splátkový kalendář a splácejí dluh na nájemném), jakož i na straně žalobkyně (možnost zajištění bytové náhrady vzhledem k rozsáhlosti bytového fondu, s nímž hospodaří) odvolací soud dovodil, že je na místě podmínit vyklizení žalovaných zajištěním náhradního ubytování, neboť vyklizením bez jakékoliv bytové náhrady by jim vznikla újma, která je v nepoměru s újmou, jež bude způsobena žalobkyni tím, že se výkon jejího vlastnického práva odloží (v této souvislosti odkázal na „R 5/2001“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vyjadřují nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení bytu, a že aplikace tohoto ustanovení je na místě až v rámci úvahy o podmínkách vyklizení a dovozují, že v dané věci měla být žaloba zamítnuta pro rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil především skutečnost, že předmětný byt jim byl poskytnut žalobkyní jako byt náhradní (na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 4. 1999, č. j. 23 C 98/98), avšak toliko na dobu určitou, čímž žalobkyně zneužila svého postavení pronajímatele; rovněž tak nesprávně právně posoudil, resp. nepřihlédl ani k velikosti tohoto náhradního bytu, neboť i když se nemělo jednat o „rovnocennou bytovou náhradu“, neodpovídal předmětný byt svými rozměry ani lidsky důstojnému ubytování žalovaných a jejich tří nezletilých dětí. Dovolatelé dále uvádějí, že sice porušili povinnosti nájemce bytu, že se však nejednalo o svévolné jednání, nýbrž o důsledek jejich nepříznivé sociální situace a zhoršujícího se zdravotního stavu 2. žalované; není přitom v jejich silách zvýšit si svoje příjmy a zajistit si lidsky důstojné bydlení. Projevili však snahu splatit dluh na nájemném a dohodli se ještě před podáním žaloby se žalobkyní na splátkovém kalendáři, který dodržují. Za tohoto stavu by bylo v rozporu s dobrými mravy dát přednost majetkovým právům žalobkyně před realizací práv žalovaných na lidsky důstojné bydlení a na ochranu rodiny; žaloba na vyklizení by proto měla být zamítnuta. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zaměřil se dovolací soud na přezkoumání napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu vlastníka (pronajímatele) na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu, a že úvaha o tom, zda výkon práva žalobkyně je či není v rozporu s dobrými mravy je na místě až při rozhodování o tom, zda žalovaní mají vyklidit byt ve lhůtě plynoucí od právní moci rozhodnutí či po zajištění bytové náhrady. Uvedený závěr zpochybňují dovolatelé námitkou nesprávného právního posouzení věci.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že užívá-li někdo byt (místnosti) bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na vyklizení, neboť táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva (srov. rozsudek ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, dále např. usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, rozsudek ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003, a rozsudek ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2619/2006). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (k tomu viz např. rozsudek ze dne 30. 9. 1990, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003) rovněž dovodila, na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. může být výjimečně povinnost k vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) vázána na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady, byť osobě, jež má byt vyklidit, nesvědčí právo na bytovou náhradu podle pozitivní právní úpravy a nevyplývá ani z její analogické aplikace.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobu na vyklizení žalovaných z předmětného bytu užívaného bez právního důvodu nelze zamítnout pro rozpor výkonu vlastnického práva žalobkyně s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) a s přihlédnutím k poměrům na straně žalobkyně a žalovaných vázal jejich povinnost k vyklizení za použití uvedeného ustanovení na zajištění bytové náhrady, nelze mu vytýkat pochybení při právním posouzení věci.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace, správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní (dovolatelé) nebyli v dovolacím řízení úspěšní, a byli by proto povinni nahradit účelně vynaložené náklady tohoto řízení procesně úspěšné žalobkyni, jíž však v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu