ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.914.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 914/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce A. D., zastoupeného advokátem, proti žalované H. D., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 163/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2000, č. j. 12 Co 761/99-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.150,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. září 1999, č. j. 28 C 163/98-63, vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 012 o velikosti 3+1/L, I. kategorie, ve 4. podlaží domu čp. 2473 v P., M. š. 14 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a zároveň i společné členství účastníků v SBD P.“, určil, že „dalším nájemcem předmětného družstevního bytu a také členem SBD P.“ bude žalobce, žalované uložil povinnost „byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do 15 dnů od zajištění náhradního bytu“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. března 2000, č. j. 12 Co 761/99-84, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zrušení práva společného nájmu bytu účastníků; v dalších výrocích o věci samé jej změnil tak, že žalobní požadavek na zrušení společného členství účastníků v SBD P. zamítl, určil, že výlučným nájemcem předmětného bytu a členem SBD P. bude nadále žalovaná, a žalobci uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalované předat do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt. Rozsudek soudu prvního stupně změnil rovněž ve výroku o nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že ohledně předmětného bytu vzniklo účastníkům ve smyslu ustanovení §703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době jeho rozhodování (dále jen „obč. zák.), právo společného nájmu (družstevního) bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se zrušení práva společného nájmu bytu manžely, pokládal za správný, neboť účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli (§705 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Po doplnění dokazování v odvolacím řízení dále dovodil, že je namístě, aby výlučným nájemcem bytu a členem družstva zůstala žalovaná (nikoliv žalobce, jak dovodil soud prvního stupně). Při rozhodování o tom, kdo z účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, vyšel soud prvního stupně z úvahy, že je zapotřebí zohlednit především větší zásluhu žalobce na získání předmětného bytu (žalobce byl již od roku 1970 členem bytového družstva), neboť zákonná hlediska ve smyslu §705 odst. 3 obč. zák. svědčí oběma účastníkům – každý z nich má ve své výchově jedno nezletilé dítě a pronajímatel ponechal rozhodnutí zcela na úvaze soudu. Odvolací soud sice v této souvislosti nepominul, že zásluhu na získání předmětného bytu má především žalobce (od roku 1970 byl členem bytového družstva a bez tohoto členství by se účastníci s největší pravděpodobností společnými nájemci bytu nestali), avšak současně zdůraznil, že družstevní podíl byl uhrazen ze společných prostředků, a že délka členství žalobce v družstvu neměla na získání bytu rozhodující vliv, neboť byt byl účastníkům přidělen na základě pořadníku, sestaveného podle naléhavosti bytové potřeby. Proto vyšel ze zákonného hlediska zájmů nezletilých dětí (§705 odst. 3 obč. zák.) a dovodil, že toto hledisko svědčí žalované, které byla pro dobu po rozvodu manželství svěřena do výchovy doposud nezletilá S. Syn P., svěřený do výchovy žalobce, nabyl v mezidobí zletilosti a není již na byt tolik fixován jako nezletilá S., která je prozatím ve věku, kdy potřebuje stabilní zázemí, v místě bydliště dochází do školy, má zde svého ošetřujícího lékaře a také své mimoškolní aktivity. V této souvislosti zohlednil i skutečnost, že – vzhledem k zletilosti syna P. – již není právně významná skutečnost, že jako nezletilý byl svěřen do výchovy otce; proto mu nic nebrání v bytě zůstat i poté, co žalobci vznikne povinnost přestěhovat se do náhradního bytu. Vyklizení žalobce z bytu pak ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vázal na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, sepsané dne 25. dubna 2000 a podané osobně u soudu prvního stupně dne 3. května 2000. Z jeho obsahu vyplývá, že dovoláním napadá výroky, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení žalované, že jako člen družstva bude dále nájemcem bytu, a ve výroku o vyklizovací povinnosti. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ a §238 odst. 1 písm. a/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatnil v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. namítl, že „u členů senátu odvolacího soudu a především u předsedkyně odvolacího senátu L. lze mít důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti“. Uvedenou námitku odůvodnil tak, že „záměrným protahováním řízení u soudu I. stupně byl vážně poškozen, a že odvolací soud naopak záměrně nevyčkal ukončení řízení ohledně změny výchovy nezletilé S. a ve věci dlužného nájemného sp. zn. 18 C 169/98“. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru, že jako člen družstva bude dále nájemcem bytu žalovaná. Uvedl, že při rozhodování, kdo z účastníků bude jako člen družstva dále nájemcem bytu, se vedle hledisek, uvedených výslovně v ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., přihlíží i k dalším hlediskům. Proto měl soud především zhodnotit „délku členství žalobce v bytovém družstvu a jeho péči o obě děti a finanční zajištění celé rodiny … o získání prostředků na pořízení předmětného bytu i na péči o rodinu se podílel převážně žalobce … žalobce měl zájem o zachování rodiny i manželství a věnoval se vždy péči o děti, ale žalovaná měla zájem na rozvodu manželství, neměla nikdy zájem o syna P. a do ČR se vrátila s úmyslem se rozvést“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Následně, konkrétně dne 9. května 2000, podal žalobce osobně u soudu prvního stupně podání, označené jako „dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 761/99-84 ze dne 8.3.2000“. V uvedeném podání, které nebylo sepsáno advokátem, žalobce popsal návrat jeho rodiny z Kanady a obsáhle vylíčil okolnosti, týkající se získání předmětného bytu.
Konečně dne 7. ledna 2002 bylo podáno k poštovní přepravě a dne 8. ledna 2002 doručeno dovolacímu soudu podání, označené jako „doplnění dovolání ze dne 25.4.2000“. V uvedeném podání žalobce uvedl, že soudce soudu prvního stupně P. záměrně řízení protahoval v úmyslu jej poškodit, a zdůraznil, že asi půl roku po vynesení rozsudku odešel P. od soudu pro nedostatky v práci a některé další problémy. Poté rovněž upozornil, že – v důsledku snahy jej poškodit a zvýhodnit žalovanou – schází v rozsudku odvolacího soudu poučení o možnosti podat dovolání. Podle jeho názoru jej poškozuje i to, že spis byl dovolacímu soudu odeslán až dne 22. května 2001 přesto, že dovolání bylo podáno již dne 25. dubna 2000. Dále v podání upozornil, že snaha jej poškodit vyplývá i z toho, že doposud nebylo ukončeno řízení o úhradu dlužného nájemného ve věci sp. zn. 18 C 169/98 Obvodního soudu pro Prahu 5.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Zdůraznila, že námitku podjatosti soudce žalobce uplatnil např. již „v řízení o neplatnost kupní smlouvy, v opatrovnickém řízení, bytovém, rozvodu atd“. Vyjádřila přesvědčení, že přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. opřít nelze. Ztotožnila se rovněž s právním posouzením věci odvolacím soudem.
V dalším vyjádření žalovaná uvedla, že za absurdní považuje tvrzení, že P. řízení protahoval v úmyslu poškodit žalobce. Dále uvedla, že dovolací řízení bylo prodlouženo počínáním samotného žalobce, který nezaplatil soudní poplatek z dovolání. Poté upozornila, že od právní moci napadeného rozsudku se situace změnila i potud, že je „vlastníkem této vymezené jednotky zapsané v katastru nemovitostí s přísl. podílem na společném“.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. března 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se nejdříve zabýval otázkou včasnosti dovolání. Přitom shledal, že bylo-li dovolání, sepsané dne 25. dubna 2000, podáno osobně u soudu prvního stupně dne 3. května 2000, pak bylo podáno v jednoměsíční lhůtě od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (v daném případě od 4. dubna 2000), upravené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a tudíž včas. Jiná je však situace ohledně podání, označeného jako „dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 761/99-84 ze dne 8.3.2000“, a podání, označeného jako „doplnění dovolání ze dne 25.4.2000“. Bylo-li první z uvedených podání doručeno osobně soudu prvního stupně dne 9. května 2000 a v pořadí druhé podání bylo podáno u dovolacího soudu dne 8. ledna 2002, jde o podání, uplatněná až po uplynutí jednoměsíční lhůty upravené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř.; z důvodů uvedených v ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. k nim proto dovolací soud nepřihlížel. Dovolací soud dále konstatuje, že dovolání (podané u soudu prvního stupně dne 3. května 2000) bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a f/ o.s.ř. žalobce nenamítl a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda řízení je postiženo vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., jestliže senát odvolacího soudu nevyvodil žádné důsledky z délky prvostupňového řízení a kromě toho nevyčkal ukončení řízení ve věci změny výchovy nezletilé S. a ve věci dlužného nájemného, probíhajícího u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 169/98.
Podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací námitka, že u odvolacího soudu rozhodovali vyloučení soudci.
Předpokladem skutečného uplatnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení (článek 96 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, §18 odst. 1 o.s.ř.) je, aby řízení vedl a v něm rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům, jejich zástupcům a k věci a který není tedy přímo či nepřímo zainteresován na výsledku řízení. Soudce není a nemůže být osobou, která by neměla osobních vztahů a materiálních zájmů a proto zákonná úprava v ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. taxativním způsobem vymezila důvody, za jejichž naplnění je soudce z výkonu soudcovské funkce v konkrétní věci vyloučen. Podle citovaného ustanovení jde o dva důvody vyloučení soudce; soudcův poměr k věci a soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučeni jsou tak ti soudci, u nichž lze pochybovat o jejich nepodjatosti buď se zřetelem na poměr k věci či se zřetelem na jejich poměr k účastníkům či k jejich zástupcům. Jiné důvody, a to ani způsob vedení řízení soudcem (soudci) a ani charakter soudního rozhodnutí, nejsou způsobilé založit podjatost soudce; nápravy se lze domoci prostřednictvím jiných, v občanském soudním řádu upravených procesních institutů. Jestliže u soudců se zřetelem na jejich poměr k věci či k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze alespoň pochybovat o jejich nepodjatosti a tito soudci přesto ve věci rozhodli, je dán důvod přípustnosti dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. - takové rozhodnutí trpí tzv. zmatečností. Přitom tvrdí - li účastník řízení v dovolání, že ve věci rozhodl (u odvolacího soudu) vyloučený soudce, dovolací soud posuzuje tuto otázku, i když již byla řešena postupem podle §16 o.s.ř.
Soudci odvolacího senátu (předsedkyně senátu D. L. a soudci M. Ch. a R. Š.) ve vyjádření k námitce podjatosti uvedli, že účastníky znají toliko z úředního styku a nemají k nim a ani k jejich zástupcům žádný vztah; žádný osobní zájem nemají ani na výsledku řízení a nejsou jim známy žádné skutečnosti, které by mohly vzbudit pochybnosti o jejich nepodjatosti. Předsedkyně senátu D. L. se navíc ohradila proti nařčení, že v této či jiné procesní věci účastníků stranila žalované, a dodala, že nikdy nepronesla výrok, že pro nezletilou bude lepší ústavní péče než výchova otce.
Nelze - li poukazem na způsob vedení řízení a charakter soudního rozhodnutí zpochybnit „nestrannost“ odvolacího soudu a není - li důvodu pochybovat o pravdivosti vyjádření soudců, kteří ve věci jako soudci tohoto soudu jednali, že neměli žádný vztah k věci (ostatně žalobce v dovolání podjatost soudců vztahem k věci ani neodůvodnil) a k účastníkům nebo k jejich zástupcům, nelze dovodit, že by u odvolacího soudu rozhodli vyloučení soudci. Za této situace nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání však vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li ovšem dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28); ostatně žalobce – s přihlédnutím k obsahu dovolání – proti potvrzujícímu výroku (výroku, týkajícímu se zrušení práva společného nájmu družstevního bytu) ani nebrojí. V uvedených souvislostech se pak uplatní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněného pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, totiž závěry, podle nichž dovolací soud není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán ve výše uvedeném rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. O vadách ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. (včetně vady podle §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.) je pojednáno výše; tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
V projednávané věci jde o úpravu práv a povinností účastníků k předmětnému bytu po rozvodu manželství. Z ustanovení §705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. §712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. §712 odst. 4 obč. zák.).
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží, kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.
Vedle hledisek výslovně uvedených v §705 odst. 3 obč. zák. (zájem nezletilých dětí, stanovisko pronajímatele), k nimž je soud povinen přihlédnout a s nimi se vypořádat vždy, tak ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí, soud podle okolností konkrétního případu přihlédne jako k dalším hlediskům zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Přitom soudní praxe je jednotná i v názoru, že není vyloučeno, aby ona další hlediska pro rozhodování podle §705 odst. 3 obč. zák. převážila nad hledisky, která zákon v citovaném ustanovení výslovně uvádí. Hodnocení těchto dalších hledisek, pokud jde o jejich důležitost pro rozhodnutí o určení výlučného nájemce za situace, kdy účastníci, jako v projednávané věci, mají nezletilé děti (resp. v současné době jedno zletilé /avšak nesamostatné/ a jedno nezletilé dítě), je však nutno činit v kontextu s hledisky v zákoně přímo uvedenými, zejména s hlediskem zájmu nezletilých dětí, které zákon vzhledem k jeho povaze vytyčuje jako prvořadé.
Žalobce se mýlí, má-li zato, že odvolací soud hledisko jeho zásluh na získání bytu ve skutečnosti pominul. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž patrno, že odvolací soud toto hledisko vyhodnotil ve prospěch žalobce, byť současně dovodil, že je oslabeno tím, že družstevní podíl byl uhrazen ze společných prostředků, a že délka členství žalobce v družstvu neměla na získání bytu rozhodující vliv, neboť byt byl účastníkům přidělen na základě pořadníku, sestaveného podle naléhavosti bytové potřeby. Odvolací soud tak uvedené hledisko vzal v úvahu (vyhodnotil je, i přes jeho oslabení, jako hledisko prospívající žalobci), avšak větší význam přiznal zákonnému hledisku zájmů nezletilého dítěte, tj. v daném případě nezletilé S. Při rozhodování o tom, kdo z účastníků bude jako člen družstva byt dále užívat, především správně dovodil, že pokud syn P. studuje, zahrnuje vyživovací povinnost účastníků k němu v širším smyslu i povinnost uspokojit jeho bytovou potřebu. Za této situace pak při rozhodování podle §705 odst. 2 věty druhé ve spojení s ustanovením §705 odst. 3 obč. zák. správně nepokládal za rozhodující pouhou zletilost syna P., resp. nezletilost dcery S. Naopak správně považoval za rozhodnou skutečnost, že P. – vzhledem ke svému věku a k tomu, že do školy dojíždí mimo obvod – není již na místo svého současného bydliště natolik fixován jako nezletilá S., která je prozatím ve věku, kdy potřebuje stabilní zázemí, v místě bydliště dochází do školy, má zde svého ošetřujícího lékaře a také své mimoškolní aktivity. Navíc správně zohlednil i skutečnost, že – vzhledem k zletilosti syna P. – již není právně významná skutečnost, že jako nezletilý byl svěřen do výchovy otce; proto mu nic nebrání v bytě zůstat i poté, co žalobci vznikne povinnost přestěhovat se do náhradního bytu. S přihlédnutím k zákonnému hledisku zájmů nezletilé S. proto odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – správně určil, že jako člen družstva bude dále nájemcem bytu žalovaná, jíž byla nezletilá S. na dobu po rozvodu manželství svěřena do výchovy; žalobci – s odkazem na ustanovení §712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč. zák. – pak správně uložil, aby předmětný byt vyklidil a vyklizený žalované předal do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn náhradní byt. Ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak není naplněn.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázkách dalšího nájmu bytu a vyklizovací povinnosti žalobce s vázaností na zajištění náhradního bytu se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání proti napadenému rozsudku, pokud jím byl ve výrocích týkajících se těchto otázek změněn rozsudek soudu prvního stupně, zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce (dovolatel) nebyl v dovolacím řízení úspěšný a procesně úspěšné žalované vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání a s vyjádřením k jeho dodatku. Přitom odměna za sepis zmíněných vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 3. května 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají ze dvou úkonů právní služby (vyjádření k dovolání a vyjádření k dodatku dovolání) v částce 2 krát 500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 2 krát 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, celkem 1.150,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu